Jak jsem se stal mužem

Když jsem byl mužem #6

7. 12. 2018

Ahoj,

žiju!

A tím myslím "žiju", jakože prožívám každý okamžik.

Je neskutečné, kolik úžasných věcí se odvíjí od něčeho, od čeho ani nečekáte, že bude tím důvodem. Například hlas. 

Před rokem jsem se sešel s jedním klučinou, který měl za sebou už všechny potřebné operace, tudíž si už žil po svém bez doktorů (injekce nepočítaje). Tehdy jsem mu řekl, že nerozumím, co na mě lidi vidí tak ženského. Vždyť nezním jako žena, ani tak nevypadám. On mi na to odpověděl: "Až budeš na hormonech tak to pochopíš."

Dnes zním jinak než tehdy. Dnes zním, jak bych měl znít (alespoň z části). A už mu rozumím. Začínám přijímat fakt, že před měsícem bylo logické, že mě někdo osloví v ženském rodě. Protože ať jsem chtěl nebo ne, vypadal jsem jako žena. Mluvil jsem tak. A člověk, který mě viděl poprvý v životě tím pádem usoudil, že jsem ženou.

Tehdy nezáleželo na tom, co jsem měl uvnitř, protože to nikdo neviděl. Dnes už na tom záleží. Nikdo mě neoslovil v ženským rodu už týden. NIKDO!

Rozumím, že asi plně nechápeš, proč kolem toho dělám takové cavyky. A proto se ti to teď pokusím vysvětlit na jednom příkladu, který jsem zaslechl někde v hlouby internetu.

Představ si, že jsi v kleci. Klidně to může být i zlatá klec. Krásně nazdobená klec. Ta nejúžasnější klec, kterou si v hlavě dokážeš vykreslit. Všichni Ti tu klec závidí a říkají, jak moc je krásná. Ale tobě na ní nezáleží. Nezáleží Ti na tom, kolikrát Ti někdo řekne, že tak zlatou klec ještě neviděl. Nezáleží Ti na tom, o kolik tu klec ještě vyzdobíš. Protože i když máš v kleci všechno co potřebuješ k přežití, mimo tu klec se nachází něco, díky čemu začneš žít. 

Je tam zrcadlo.

Prosté zrcadlo, které ukazuje pravdu. 

A v tu chvíli, když si ho všimneš, vystrčíš ruku ven z klece. Ale nedosáhneš na něj. Tak moc silně se snažíš, ale nejsi ani v polovině vzdálenosti mezi vámi. 

A tak bojuješ dál a dál. A pořád padáš na kolena, protože ti už nezbývají síli. A hned co je zas nabereš, tak usiluješ o nedosažitelné.

Ignoruješ nechápavé pohledy ostatním. Protože ta klec není pro Tebe.

A pak protáhneš hlavu a cítíš tu úlevu, že se něco hnulo. A najednou prostrčíš i nohu a jásáš.

Už skoro cítíš, jak moc hladké je to Zrcadlo pravdy.

Najednou přijde šok pro Tvé tělo. Protože aby Tvůj trup prošel mřížemi, musíš na operaci. 

Jenže jakmile se zotavíš, jako už mnohokrát před tím, projde celé Tvé tělo. A po mnoha a mnoha pádech můžeš jít vstříc své vnitřní pravdě.

A pak se dotkneš svého Zrcadla. A pak si uvědomíš, že to lacině krásné a přepychové už je za Tebou. 

A že to co tam stojí, je jen klec.