Jak jsem se stal mužem

Když jsem byl ještě žena #2

12. 06. 2017

Ahoj,

stále nevím, kdo jsem.

Každou volnou chvilku trávím na internetu projížděním videí od lidí, který mají stejný PROBLÉM jako já. FtM.

Konkrétněji můj problém spočívá v nejistotě. Když poslouchám někoho, kdo popisuje svůj příběh, neztotožňuji se s ním. Neztotožňuji se se slovem transsexuál. Vždy jsem se na ně dívala tak trochu s opovrhujícím pohledem. Jak někdo takový může existovat? Stále se na ně dívám tímto způsobem. I přes to, že bych se měla mezi ně řadit. Možná.

V jednu chvíli se cítím jako muž. Chci mít plochý hrudník, vousy, snížený tón hlasu, Adamovo jablko nebo jiný tvar obličeje. Vzápětí si ale uvědomím, že bych o sobě musela mluvit v mužském rodě a v tu chvíli se tak trochu zaleknu. Ano, líbí se mi, když si mě lidé spletou s klukem. Miluju, když mi někdo řekne i z legrace: "Alex, jak ses měl?" Ale představa toho, že bych měla doopravdy žít jako muž, je pro mě stále nepochopitelná.

V mém okolí jsou stále lidi, kteří nevědí, jak moc mě tohle trápí. Pořád si myslí, že se vlastně nic neděje a já jim to nemám za zlé. Nedávám to na sobě znát, tak jak to mají pochopit? Například má přítelkyně. Jelikož se nikdy s někým takovým nesetkala, netuší, jak se má chovat. Celý život se bere za heterosexuální, přijde jedna holka a v tu chvíli jí dojde, že je možná i bisexuální. Následovně jí ta holka oznámí, že si přestává holit nohy, a že zřejmě holkou nebude.

I přestože říká: "Pořád pro mě budeš Alex." Je mi jasný, že nebudu. Pokud se to obrovské kolo rozpohybuje, nepůjde zastavit. Jestli vůbec bude chtít sedět v sedačce na tom kole se mnou, bude to pro ni strašné. Pochopím, když bude chtít vystoupit, protože já sama nevím, co bych na jejím místě dělala. Přece jen kdo by chtěl chodit s klukem s vagínou?

Příští víkend to hodlám oznámit mámě. Opravdu netuším, jak bude reagovat. Nepřetržitě mi v hlavě jako zaseknutý film běží moment, jak jsem babičce přiznala svojí sexualitu a ona se mě zeptala: "Ale klukem být nechceš, ne?" A moje odpověď: "Ne, babi, to opravdu nehrozí. Neboj se."

Copak moje šestnáctileté já mohlo vědět, že za čtyři roky, budu takhle v hajzlu z genderový identity? Jak jsem všechno tohle mohla tušit?

Vzpomínám si, jak se tehdy babička tvářila při pokládání otázky. Trochu zaskočeně, trochu nevěřícně, trochu bojácně a hlavně... z větší části znechuceně. Asi tak moc, jako když na mě mamka "vyjela", jakmile uviděla čouhající cár obinadla zpod trička. Nikdy ty její slova nezapomenu. "No Alex, co to je? To si ze mě děláš srandu?" Nevím, jak to myslela, ale ať už dobře nebo špatně, řekla to tónem, který nebyl dvakrát příjemný poslouchat.

Tak snad do příště už budu vědět, kdo jsem.