Jak jsem se stal mužem

Když jsem byl už skoro muž #5

18 . 8. 2018

Ahoj,

už jen dva dny do doby, než zjistím, jak moc je moje tělo schopné pojmout testosteron navíc. A už jen pět dní až si možná zajdu pro svůj první recept.

Ačkoliv si stále říkám, jak je vše ukrutně blízko, všímám si čím dál víc té nenávisti, která panuje snad vůči všemu. Rasová, náboženská, politická, věku nebo pohlaví...

Dneska jsem vstal s myšlenkou, že pokud bych zemřel a lidé by znali můj příběh, stále by se našli tací, již by v hlavě nebo dokonce nahlas byli ochotní například vyslovit větu: „Dobře jí tak, stejně nikomu ve společnosti nepřispívala." Jenže by to řekl nějaký dospělý člověk, který si už utvořil názory. Ne dítě nebo dospívající, který teprve poznává svět.

Ať se snažíš sebevíc otevřít lidem oči, nejde to. Buď skončíš se slovy: „Jsi moc mladý na to, abys to pochopil," nebo v mém případě, kdy byla debata převážně o ekonomii: „Nezažil jsi revoluci, nevíš, jaké to bylo." A také věta, která mě nejvíce zasáhla: „Tak tohle ti cpe do hlavy ten dnešní školský systém?" Jako bych byl jen loutka bez vlastních názorů, která zarytě hltá všechny výplody tak zkaženého režimu.

Tak moc se snažím zůstat pozitivní a racionální, jenže se všemi lidmi okolo, jejichž IQ stěží dosáhne 90, je skoro až nemožné si myslet, že někdy v dálné budoucnosti bude zcela normální nosit šaty a být mužem. 

Nenávist je všude. Nenávisti se nezbavíš.

„Děsímse davu, je nejkrutější a nejhloupější ze všech přírodních živlů." - KarelČapek