Smoke (CZ)

2

Venku bylo chladno, ještě aby ne v listopadu. Na druhou stranu to nebylo nic s čím by si neporadila kožená bunda. Nebudu lhát, když řeknu že je to můj nejoblíbenější kus oblečení. Je v ní teplo, při lepším počasí se v ní člověk neupeče a zároveň vypadá dobře a když si člověk připlatí, může vydržet věky, což koresponduje s její nesmrtelnou popularitou. Navíc, a to není teleshoping, ozvláštní každý nudný outfit - zrovna tak jako dnes.

Přehodila jsem ji přes obzvláště nudné brčálově zelené triko, které působilo ještě nudněji v kombinaci s černými džínami.

Vidím dnešek ve znamení punku. 

Potáhla jsem si z cigarety, před tím, než ladným letem zapadla do kanálu vedle dlážděného chodníku, který mě zavedl na smluvené místo.

Skupina lidí, co se na nepovinnou exkurzi zapsali, měla sraz 9:00 před vchodem do McCaffe nedaleko kampusu. Podle nepříjemného výrazu kantorky jsem to s příchodem 9:13 úplně nezvládla. 

"Omlouvám se všem." mávla jsem rukou na spolek asi deseti lidí, před tím, než jsem ji vrátila zpátky do kapsy.

Některé jsem znala, většinou od vidění, zbytek mi byl neznámý. Jak už jsem řekla-přátele nevyhledávám.

Smutný fakt je ten, že jsem si chtěla ještě koupit kafe, ale hádám, že by to bylo nevhodné. 

Cesta trvala necelých 30 minut. Projeli jsme se tramvají a kousek šli pěšky. Mohlo to být horší ale zhruba v polovině cesty se začalo smrákat. 
Jako záchrana se před námi objevila vývěsní cedule: Jungův stacionář a psychiatrická léčebná Birmingham.

Budova byla velká, rozprostřená do několika křídel, tak jak to u nemocnic většinou bývá. Na léčebnu, působila z venku pozitivně a velmi moderně, možná díky světlému materiálu a sklu, ze kterého byla postavena.

Uvnitř už to bylo o něco horší. Hlavně co se dojmu týče a to hlavně kvůli všudy přítomnému pachu dezinfekce.
Všechno na mě dohromady dýchalo efektem "uměle nainstalované štěstí".

Na stěně v chodbě kterou jsme procházeli visely ve skleněných ramečcích ručně malované obrázky různého druhu. Od perokreseb přes pastelové zátiší po velkoformátové malby. 

Ve vstupní chodbě na nás již čekala žena menšího vzrůstu s docela baculatou postavou. Vlasy splívající pod lopatky a stažené do nízkého culíku, měla lehce prošedivělé. Vedla nás velkou halou.

Nad hlavami nám visela majestátní lesklá informační tabule která šipkami naváděla do oddělení jako: toxikorehabilitační oddělení, gerontopsychiatrické oddělení, dětské oddělení a psychiatrické oddělení, ubytovna.
Kolem nás procházelo menší množství různých lidí. Někteří procházeli sami, jiní ve dvojicích.

Nemůžu ale říct, že mi připadali jako blázni. Nevidět nápis na ceduli u vstupu, řeknu, že se jedná o obyčejnou nemocnici. 

Nejspíš to byl můj osobní pocit, že tu uvidím neuvěřitelné věci.

Při imaginárním pomyšlení na to, co nebo kdo se skrývá za mnohými dveřmi ve čtyřech patrech nad námi, mi přejel mráz po zádech. I když k tomu nebyl důvod, měla jsem z tohoto místa nevysvětlitelně zvláštní pocit. 

"Pojďte zamnou. " vytrhla mě z rozjímání baculatá dáma ve středním věku, která vypadala jako ošetřovatelka. Se skupinou jsme se tedy vydali jejím směrem. 

"Naše zařízení nabízí široké možnosti lůžkové i ambulantní zdravotní péče o duševně nemocné v oborech psychiatrie, léčba návykových nemocí, dětská psychiatrie, gerontopsychiatrie, vnitřní lékařství, léčebná rehabilitace..." začala s výkladem. Měla jemný hlas, který se nijak zvlášť nehodil ke strojenému tónu, který hned z kraje nasadila. Nepřekvapilo by mě, kdybych zjistila, že je vlastně robot. Možná je to tou neustálou psychickou námahou, kterou ji místní zaměstnání zajisté přináší.

I přes ten zvláštní pocit jsem měla podobné exkurze ráda. Líbí se mi ten nádech tajemna, který ve mně tyto místa zanechávají a zároveň mi napomáhají si lépe představit podrobnou látku, která na přednáškách působí složitě.

Prohrábla jsem si jemně zkroucené vlasy a založila ruce do kapes bundy.

"Naší snahou a cílem je zajišťovat zdravotní péči na vysoké odborné úrovni , která je doprovázena citlivým přístupem a ohleduplností v  bezpečném a přátelském prostředí." Postávala jsem v pozadí na konci skupiny. Bylo to tak akorát na to, abych slyšela a zároveň jsem měla svůj klid. 

Postupně jsme se dostávali středem haly do široké chodby s množstvím dveří po stranách.

"Jdeme cestou zvyšování odborných i lidských kvalit zaměstnanců, podporou vzájemných vztahů a zodpovědnosti k sobě navzájem i k pacientům." pokračovala dáma v pečlivě nacvičeném výkladu. "Nyní se přesuneme do ubytovací části s kapacitou 50 lůžek." na nemocnici jako tato je to rozhodně málo. 

To sem každý přijde a po vyšetření odchází domů?
Je to 50 míst jen pro ty nejtěžší případy?
Co může znamenat nejtěžší případ?
Mě samotnou mé vlastní myšlenkové pochody překvapovaly.

"Jak sami uvidíte, naši klienti mají možnost ubytování v jednolůžkových pokojích, které jim zajišťují absolutní soukromí a k tomu možnost kvalitní rehabilitace a rekonvalescence. Všechny z našich ubikací jsou moderně vybaveny." její první dnešní úsměv mě usvědčil v tom, že jde o živou osobu a ne o robota odříkávajícího prudérní informace.

Zašmátrala v kapse volných, bílých kalhot, které běžně vydávám u doktorů nebo sester v nemocnici, a vytáhla svazek klíčů.

Přemýšlela jsem nad tím, jaké to asi je studovat medicínu a z ničeho nic se ocitnout na místě jako je tohle. Musí to být každého rozhodnutí tu pracovat a dennodenně se vystavovat psychické zátěži. Jinak si to vysvětlit nedovedu. 

"Vcházíme do pavilonu B. Jak jste si mohli povšimnout, je to část oddělena od běžných pokojů, které se nachází v třetím a čtvrtém patře." Aha, tak to mnohé vysvětluje. A teď určitě přijde ta část o psychopatech - cítím to! 

"V této konkrétní části ubytováváme klienty s nadstandardní péči a potřebami. Většina chovánců je momentálně zaneprazdněná terapiemi ale neplatí to pro všechny. Jedna z terapií, která je předmětem vaší exkurze, probíhá právě teď ve společenské místnosti tohoto konkrétního zařízení. Všichni jsou na vaši přítomnost připraveni ale i tak poprosím o klid. A ocenila bych shovívavost." nasadila o něco milejší ale zároveň prosebný výraz. To nic ale nemění na tom, že se mi nebezpečně zrychlil tep, částečně vzrušením i nervozitou, protože jsem stále nevěděla co můžu očekávat. Nechápu, co je tak tajemného, že ta dáma nemůže vyložit karty na stůl. 

Ne že bych se bála, což se taky může stát, ale kdo tam asi tak je, že potřebuje speciálně oddělenou ubytovnu?
Lidi s divnými tiky?
Slintající podivíni?
Jsou to lidi co jsou oddělili kvůli nechutným úchylkám?
Nebo proto, že jsou to sérioví vrazi, kteří jsou nebezpeční běžnému okolí?
Vážně netuším.

Čím víc jsem si s těmi myšlenkami pohrávala, tím divnější scénáře se v mé hlavě tvořily. 

A tak jsem s těmito otázkami v hlavě, společně se skupinou, vešla do úplně jiného typu zařízení. Nepůsobilo ani depresivně ani nijak zvláštně nebo netypicky. Prostě ani trošku jako nemocnice. Vešli jsme do zařízení, které tak trochu připomínalo velký, majestátní hotel.