Smoke (CZ)

10

Netrvalo dlouho a moje nálada opět klesla na bod mrazu.
Pomalu, jako zraněné stěně jsem se položila na břicho vedle něj a složila hlavu na propletené dlaně pod hlavou.
Pozorovala jsem jeho výraz, jak se mi snaží číst v očích stejně tak, jako já v jeho.
Bála jsem se, že jakmile tenhle den skončí, všechno, včetně mého nepříjemného incidentu bude smazáno minulostí, a já už ho neuvidím.

Napadlo mě spoustu věcí. Možná kdybych smutek zahnala sexem, na chvíli by to bylo všechno dobré. A vím, že to oba chceme. Ale, co když je to právě to, čeho chce dosáhnout a to by byl konec, a už bych ho nikdy neviděla. Co když to byla právě ubohá tělesná přitažlivost, co ho donutila mě oslovit? Prostě mě možná chce ojet, jako každej jinej. Možná...
Nejspíš bude rozumější nechat to tak a třeba bude důvod vidět se znovu. A to chci rozhodně víc než zahnat momentální chtíč. Je milý a je mi s ním dobře.

Tato myšlenka mě znervóznila natolik, že jsem si musel najít jinou pozici na ležení. Překulila jsem se na bok a ocitla se tváří v tvář andělskému pohledu.

"Víš, že si takhle krásná?" stydlivě uhnul pohledem a já nevěřícně zatřásla hlavou. Měl krásné plné rty a sluncem políbenou kůži. Dokonce, když jsem ho pozorovala takhle z blízká jsem zahlédla několik pár pih. "Myslím takhle, přirozená. Daleko krásnější." dodal a rukou opět odstrčil mé prodloužené vlasy na stranu za ucho.
Nepřitáhl si ji ale zase zpět k tělu, jak bych čekala. Jemnými pohyby mi přejížděl po, ještě čištěním zarudlé, tváři. Dotekem objevoval lícní kosti, k nosu a následně olemoval čelist s bradou.

Přivřela jsem oči a vnímala jeho pulzující dotek. Uklidňoval ale zároveň rozpaloval uvnitř.
Přes bradu putoval po hrdle dolů na klíční kost, skrytou pod hustými prameny vlasů.

Zrychlil se mi dech a já si přála abych nedodržela předsevzetí, které jsem si určila já ve své vlastní hlavě. Žádný sex!

Dotýkal se mě tak něžně, až se mým smyslům nechtělo věřit, že se skoro neznáme. Mým tělem projížděla vlna energie, která doslova žadonila o víc.

Celou dlaní zajel pod vlasy splývající po mém rameni a dekoltu a pomalým pohybem směřujícím nahoru k mému krku mi vlasy zcela odstrčil aby mě odhalil.

Najednou ale přestal.

"Payton?" oslovil mě s údivem.
Doslova jsem chtěla zasténat z absence jeho hedvábného dotyku.

Znepokojeně jsem otevřela oči a střetla se s jeho vyděšeným výrazem.

"Co se děje?" zmateně jsem se zvedla do sedu a instinktivně si upravila vlasy zpátky víc do obličeje.

"Co se ti stalo?" klekl si předemě a bezoptání mi opět odvrhl dlouhé čokoládové prameny dozadu.

Realita mě srazila jako náklaďák. Uvědomila jsem si, že země je kulatá a že každá akce má svou reakci. Zasranej Welsh!

"Sakra." sykla jsem spíše pro sebe a se studem si schovala krk do dlaní před tím, než jsem popadla před chvílí odložené zrcátko z nočního stolku a přesvědčila se sama o již předpovězené skutečnosti.

Naskytl se mi pohled na neuvěřitelnou paletu barev. Naneštěstí mi po tom nepříjemném incidentu zůstal pěkný suvenýr v podobě náhrdelníku z podlitin. Jako by byl vidět každý jednotlivý prst, který se mě tak nečitelné dotýkál. Nebylo to sice úplně nejhorší ale odhadovala jsem, že nejlepší výsledky můžu teprve očekávat.

"Kdo ti to udělalal" oslovil mě Nicolas hlubokým hlasem. Podívala jsem se na něj a ztuhla strachem. Jeho výraz se proměnil v nepřístupný kámen a oči, kterým patřil bledě modrý nádech se zbarvily do hlubinově temné.
Uvědomila jsem si, že bude chtít slyšet důvod mých ran.  Došlo mi, že teď už nemůžu nic skrývat. Určitě bude vyzvídat.

Připadalo mi, že před cizím člověkem nebude tak těžké se vyzpovídat, ale najednou mi došlo, že jsem to spíš já komu se bojím říct pravdu. Poslední hodinu jsem dělala, že se nic nestalo ale následky mě stejně doběhly.

Stálo tu předemou rozhodnutí, zda se ponížit a prozradit mu to, nebo si raději příběh nechat pro sebe a pokusit se z této situace vylhat.

Ať tak nebo tak, věděla jsem, že příjemné chvíle skončily.

"To nic není..." pokročila jsem s hraným pokrčením ramen. Výborně Payto, teď se můžeš vymluvit na svou lásku pro BDSM. Skvělé plán.

Uchopil mě za paže a zhluboka se mi podíval do očí. "Nesnáším když mi někdo lže." tep se mi nebezpečně zrychlil a já se proklínala za svou slaboduchost.

Částečně jsem začala litovat toho, že jsem si tuto osobu připustila do svého osobního prostoru. Co mě to napadlo? Vždyť jsem ho potkala v psychiatrické léčebně!

Můj nehraný vyděšený výraz musel zabrat, protože jeho napjatý postoj lehce zjemnil. "Promiň, Tony." povzdechl si. "Je tohle důvod proč si plakala?" mé srdce trochu zaplesalo při těchto běžných slovech.

"Jak sem si toho nemohl všimnout před tím? Vždyť ty máš na krku otisk celý ruky, sakra." posadil se na paty a nervózně si prohrábl vlasy.

Stále jsem mlčela a přemýšlela nad příběhem, který řeknu.

"Kdo ti to udělal." zopakoval když se ke mě přiblížil a začal rány hladit jedním prstem. Mapoval je svým pohybem, jako by si je chtěl zapamatovat.

Nevím jestli to bylo vyčerpáním sil, nebo zoufalostí ale neměla jsem sílu zapírat.

"Muj šéf. Dostala jsem vyhazov." povzdechla jsem si a zmoženě zapadla zpátky do peřin. "Nevím co budu dělat. Jsem na mizině."
Frustrovaně jsem se zahleděla do stropu a nechala se unášet časem. Měla jsem v hlavě vzduchoprázdno.

"Cože?" na můj vkus začal trochu moc křičet. "Co je to za práci, kde tě s padákem přiškrtí?" rozhodil rukama. Bylo mi to ale jedno. Zase jsem dospělá k rozhodnutí, že chci dělat, jako že se nic nestalo.

Po chvíli se objevil v mém výhledu. Přidržoval se nademnou a opět zkoumal moje modřiny ve střídání s mojí tváří. Snažila jsem se dívat někam mimo něj.

"Zasranej bastard."přecedil přes zuby. "Jak se jmenuje? " hlesl rozhodně a tiše, patrně aby mě znovu nevyděsil.
Nový nával emocí se mi valil do tváře. Byla jsem na všechno moc slabá, než abych se uměla ovládat.

Jak jsem to dopadla?

V mém pokoji se skoro neznámým člověkem, co mé vyslýchá kvůli modřinám, které mi udělal můj šéf protože jsem se s ním nevyspala, a teď kvůli tomu nemám práci.

Damy a pánové...jsem v prdeli.

Schovala jsem si obličej do dlaní a dovolila únik mým nedočkavým slzám, které se valily jako nekonečné vodopády. Nicolas se stále nademnou tyčil a očekával mou odpověď. Já jsem ale už nechtěla nic říkat. Bylo to všechno špatně.

Určitá část mého já si přála aby šel pryč a já se mohla bez ostychu oddávat histerii, druhá ale ne.

Jednou rukou mě chytil za obě zápěstí a, jelikož jsem nijak nezápasila, mi je přesunul na stranu.
Rezignovaně jsem s neutichajícím pláčem odvrátila pohled co nejvíce na stranu a pokusila se schovat pod vlastní rameno a látku tmavého trička.
Sklonil se víc nademě a začal mi obsypávat poraněná místa lehkými polibky.

1..2...3...4...5...

"Promiň, Tony." šeptl proti mé kůži a pustil stisk na mých zápěstí. "Teď už ti nikdo neublíží." položil se vedle a něžným pohybem si mě, oproti němu, drobné tělo, přesunul na svou hruď, kde mě opět začal konejšit. "O to se postarám."
Plané řeči, pomyslela jsem si. Ale co na tom záleží? Uklidňuje mě to, aspoň trochu.

Už jsem se nesnažila nekonečným slzám bránit.

A tak jsem se dohnala slzamy k spánku na hrudi neznámého může, který mi dokázal ukázat, co je to pocit bezpečí, jako nikdo jiný před tím a voněl po smrkovém dřevu.

A ráno byl pryč.