Smoke (CZ)

14

Vůbec jsem nad tím nechtěla přemýšlet, přesto nemůžu tvrdit, že mi to totálně nenakazilo organismus. Celý víkend jsem se válela v posteli a neměla v plánu se podívat ven ani, když jsem měla jít na přednášky. Říkala jsem si: na co mám chodit do školy, když mi to absolutně nic neříká. Nikdo se mě neptá na to, co umím, každej se na mě dívá jenom, jako na objekt.

Zkoušky jsem zrušila a konzumovala pouze rýžové chlebíčky s jogurtem, kterými jsem byla dostatečně zásobena.

Nicolas měl pravdu, jsem úplně k hovnu. Nemám ani práci, brzy nebudu mít ani peníze na vlastní žití a za fotříkem určitě škemrat nepůjdu.

Vlasy jsem měla tak mastné, že mi pomalu odtékaly klipsny s umělými prameny. V tomto bodě zlomu jsem je prostě sundala a hodila pod stůl. Já a moje mikádo jsme si připadali absolutně odporní a to jsme taky byli.

Hodně jsem nad tím uvažovala, taky brečela a byla na něj naštvaná. Rozhodně nemám potřebu někoho takového znovu vidět. Ale bezpochyby mi nasadil brouka do hlavy: měla bych zkusit dělat asistentku.

V prvopočátku mi to přišlo směšné, když si vzpomenu na svůj postoj k zaměstnancům tam. Říkala jsem si, jak má ta paní průvodkyně těžký život a tak, ale nějaká část mě, co má ráda výzvy, si myslí, že bych do toho měla jít. Taky jsem přihlédla na to, že bych si tuto činnost mohla zapsat jako praxi pro studium. Což shledávám, jako velké pozitivum, vzhledem k nutnosti splnění této studijní disciplíny. A samozřejmě abych nezapomněla - bylo mi řečeno, že práce v ústavu funguje na bázi dobrovolnictví, pokud bych ale pracovala s určitými pacienty, náleží mi určitá odměna, což je velice přesvědčivý argument.

Za poslední týden se mě dvakrát pokusili znásilnit a prožila jsem si kolotoč sebepohrdaní společně s odporem od osoby, které jsem dávala poměrně šance. Nevím. Jestli mě má něco postavit zpátky na nohy, tak jedině nový smysl života. A mám pocit, že pomoc druhým by možná mohlo být to pravý ořechový. Nebo ne...

Takže teď jsem tady, stojící před vchodem do budovy. Samozřejmě cnost sama, nic jsem nenechala náhodě. Včera, ve středu, jsem si za symbolickou cenu nechala odstranit zbytek umělých řas. Nevím, jaké mám vyhlídky do budoucna, proto jsem došla k závěru, že prozatím se tohoto prožitku vzdám.

Vlasy dosahující sotva po ramena vyžehlené do pečliva, zastrčené za jedním uchem, zdobeným nenápadnými perlovými peckami. Na sobě splývavý světlý svetřík v narůžovělé barvě společně s bílými džínami a přes to béžový kabátek pod zadek.

V břichu jsem měla nepříjemné šimrání ze vstupu do neznáma. Nikdy jsem nic podobného nedělala, proto je pochopitelné, že mám z nového místa obavy. Už jsem si do ústavu volala předem, a byla jsem ujištěna, že budou za "novou krev" velice rádi. Doufám, že to nebylo myšleno doslovně.

Procházela jsem povědomou chodbou s kresbami, skrz nemocniční loby až ke dveřím ubytovny.

Zkontrolovala jsem špičky lakovaných balerín, zhluboka se nadechla a zatáhla za kliku.

"Slečno Eghartová, už na vás čekám." hned v první vteřinu mě zavalila vlna vlídnosti. Mířila ke mně kyprá dáma ve středních letech s dlouhými chemlonovými kadeřemi barvy "sláma" s přívětivým úsměvem a otevřenou náručí. "Jsme moc rádi, že někdo tak mladý má zájem pomáhat." chytla mě za ruku oběma dlaněmi a srdečně semnou třásla. Ze samého šoku jsem zapomněla mluvit.

"V poslední době máme práce nad hlavu," pokračovala, přičemž mě vedla hlouběji do haly k oválnému pultíku, kde seděla ta stejná paní, jako před tím. "krásné sáčko mimochodem." byla jako neřízená střela. Z exkurze jsem si ji nepamatovala... Rozhodně - to bych věděla... "paní Pakketová, to je naše nová praktikantka." hrdě mě stiskla kolem ramen, nepouštějíc moji pravou ruku v sevření. Postarší dáma se na mě podívala z poza brýlí, ale neprojevovala větší zájem.