Smoke (CZ)

11

Tady na koleji to chodí takhle. Buď jsi nudná knihonolka, co schání extra kredity za každou cenu, baví se s velice omezeným kruhem přátel a nemá zase tak pestrý sociální život. Nebo jsi ta co si spíše užíváš vysokoškolského života a balancuješ na tenkém ledě, na jehož opačném konci stojí pojmenování: "coura". Já jsem byla spojení obou variant: Coura, co si užívala studentského života ale zaroveň měla velice omezené sociální vazby. Tak jsem to aspoň o sobě občas slyšela.

Když jsem se tedy následujícího rána probudila do atmosféry prázného pokoje, nebyla jsem nijak zaskočená. Takhke to tady alespoň pro mě funguje.

Hluboko ve svém nitru jsem možná cítila sklamání z absence lidského tepla ale dávno jsem veděla, že to přejde.

Ležela jsem natažená v rohu postele a zírala na plesnivý strop. Zřejmě se stala nehoda v koupelnách ve vyšším patře, která zanechala stopy v podobě vlhkých reliéfů.

Protřela jsem si koutky očí a několikrát zamrkala. Protáhla si paže a polkla nepříjemný pocit v ústech. Tím jsem se setkala s realitou, kterou se mi podařilo zaspat. Celkem jsem se smířila s tím, že jsem šéfovi vykouřila péro, koneckonců, nebylo to o nic rozvážnější, než si domů dotáhnout cizího kluka. Vytáčí mě fakt, že nemám svoje peníze a o práci na částečný úvazek je v okolí opravdu nouzi.

Z poličky nad stolem jsem si podala skoro vybitý mobil a zkontrolovala stav sociálních sítí.

Ve směs jsem našla několik upozornění, které nestály za pozornost a jednu pozvánku na večerní akci v klučičím spolku mimo kampus. Odklikla jsem "zajímá mě" ale nebyla si nijak jistá, na co se budu večer cítit. Nechám to čistě na náhodě.

Potom mě napadlo naklikat do vyhledávače: "Nicolas Raven". Na displeji my vyběhlo několik možností ale žádná mi nepřipadala správná. Jeden vypadal jako klasický fake a druhý se psal Nicholas Ravven.
Myslela jsem na to, že pokud bude chtít, tak si mě najde. Moje jméno není, zas tak běžné.

Z ničeho nic si mou pozornost zasloužilo kručení v břiše. Věděla jsem, že tady nic jedlého nenajdu.
Prošla jsem pokojem, prohrabala několik náhodně pohozených mikin a kabátů. K mému velkému překvapení jsem dala dohromady pár drobaků, které mi mohly vystačit na slušnou snídani.

Nahodila jsem legíny působící koženým dojmem a ten nový vínový svetr. Na to světlý kabát pod zadek, který jsem si zapla až ke krku. Prohrábla jsem si v rychlosti vlasy a vyšla do živé chodby ubytovny.
Snažila jsem se proplout co nejrychleji ale neubránila jsem se několika zdvořilostním pokynutím na pozdrav.
Po pár minutách chůze v chladném ránu jsem se dostala k pekárně. Nebyla nijak přeplněná ale pár lidí tu netrpělivě postávalo.
Věděla jsem, že nechci nic extra přepychového. Proto jsem si vyžádala 3 koblihy s ovocnou náplní a přesunula se k jinému lesklému pultík dekorovanému do oranžové barvy. K mé smůle bylo o kafe větší zájem, proto jsem se zařadila do fronty a bezmyšlenkovitě čekala.

"Ahoj," zaznělo mi do pravého ucha.
Skoro jsem se až lekla rozjařeného mužského hlasu.
Otočila jsem se na patě, abych odhalila autora pozdravu.
Naskytl se mi pohled na vysokou postavu útočníka fotbalového týmu v celé jeho udělané kráse. Proč jsou to vždycky fotbalisti?

"Ahoj, Keve." Doufala jsem, že jsem se nespletla ve jméně.

Tmavě hnědé vlasy měl ještě trochu preležené na jedné straně hlavy. Světle šedá mikina částečně zapnutá a černé značkové tepláky.
Tak před půl rokem se mezi námi k něčemu schylovalo ale konspilace hvězd to chtěla jinak, takže víc než k olizování obličejů nedošlo.