Smoke (CZ)

9

Na nečekaných setkáních je nádherné právě to, že jsou nečekaná.

Ušli jsme sotva pár metrů a já zjistila, že je mi s tímto člověkem příjemně. Čím víc toho řekl, a mohl to být třeba příběh o tom proč musí být Betta bojovnice samy v akváriu, tím víc jsem se cítila, jako bych ho znala už dlouhá léta. Přitom jsem toho o něm věděla jen po skromnu ale neptala jsem se. Řekl jen to, co chtěl.

Právě, když jsme usedli na lavičku před ubytovnou, protože z okolností vyplynulo, že ani jeden nechce naše malé setkání rozpustit, jsem se dozvěděla, že má jednadvacet. Zvláštní bylo, že tato informace se stala jednou z mála osobních informací, které jsem mohla znát. Skoro se mohlo zdát, že se věcem o sobě vyhýbá.

"Takže tady bydlíš?" otočil se na spoře osvětlenou funkcionalistickou stavbu. Přikývla jsem na důkaz souhlasu a nechala toto téma vyšumět.
Bylo hodně pozdě nebo docela brzy ráno. Celý kampus byl skrytý v tichu.

Seděli jsme na opěradlech, jako puberťáci. Ani nevím, kdy naposledy jsem takhle seděla. Možná někdy ve třinácti s rádoby nej kámoškama. Když jsem si to uvědomila, neubránila jsem se nostalgickému úšklebku.

"Máš krásný úsměv." šeptl do ticha mým směrem.
Obrátila jsem k němu pohled a zkoumala jeho ostré řezané risy v září pouličních lamp.
Mohla jsem vidět, jak mu od úst stoupají obláčky páry způsobené zimou. Napadlo mě, kolik už zlomil dívčích srdcí. S tak andělskou tváří mu musí padat ženy pod nohy jako hrušky. Vypadal, že má všechno, co si dívka může přát a přece se mi na něm něco nezdálo.

Nemůžu zapírat, že z této malé lichotky mi v břiše poletovali malí motýlci. Ten samý pocit mi ale připomněl opozitum, které má podobu kotrmelců, které vaše útroby provádí při stresu.
Stejně takový pocit, jaký jsem dnes už cítila.

"Děkuju." řekla jsem duchaprázdně, aniž bych si tento tón přála a bezmyšlenkovitě svěsila hlavu dolů. Nemohla jsem se ubránit myšlenkám na můj hřích, kterému jsem se nebránila.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se zahnat slzy hledající si cestu na povrch.

Znovu se mi vracely vzpomínky a to pěkně popořádku. Od mého příchodu do práce až po tento moment, a přesto se tvářím, jakože se nic nestalo, přitom je to naopak.

Sakra, že stalo!

Najednou jsem se cítila provinile za to, že se s Nicolasem bavím, jakoby se nechumelilo. Jsem odporná za to, že jsem v jedné hodině kouřila šéfovi za peníze a zároveň se seznámila s osobou, kterou jsem tak dlouho toužila poznat. Měla jsem pocit, jakobych mu lhala.
Byla jsem zcela zmatená.

Zdálo se ale, že můj vnitřní boj nezůstal bez povšimnutí.

"Řekl jsem něco špatně?" promluvil na mě starostlivě. "Tony?"

"N...ne." odpověděla jsem s hlavou stále skloněnou k zemi.

Bylo mi špatně, jako vážně špatně. Mísila se ve mně směsice pocitů, které jsem nedokázala ukočírovat a všechny se hodlaly dostat ven v jeden moment. Vztek, nechuť, vina, odpor, stud a mnoho jiných. Dokonce jsem cítila hřání u srdce, když mě dlaň toho cizího muže pohladila po tváři právě tam, kde stékaly slzy a následně mě vtáhl do medvědího obětí. Jakoby přesně věděl, co má udělat.

"To bude dobrý." konejšil mě s hlazením po vlasech. "Pusť to ven." jakoby mi mohl rozumět...

Bylo mi jedno, že se známe sotva hodinu. Byla jsem v bezpečí alespoň pro tuto chvíli a na tom mi záleželo. Ani jsem nevěděla jak moc, jsem tohle milé gesto potřebovala, dokud nepřišlo.
Schoulila jsem se k jeho hrudi a brečela.