Smoke (CZ)

5

Každou přibývající minutou jsem měla pocit, že bude dnešek totálně pod psa. Upřímně vám říkám, že utrácet peníze, které nemáte je absolutní peklo.
Když jsem přikládala modrou lesklou kartu k terminálu, žaludek mi dělal salta. Předtím v bankomatu jsem vybírala 500 s tím, že předchozí zůstatek se pohyboval v třímístných částkách. Moje idiotské já má ale pocit, že víc než letmé poohlédnutí si ona stvrzenka nezaslouží. Co když tam nemámdostatek peněz?
Manikérka mi nahlásila sumu obsahující číslo 350 a já se modlila ať se na mém účtu nachází částka alespoň podobná. Je hloupost nepohlídat si, jaký mám zůstatek ale to jsem celá já. Život na hraně.

"Když se tak na vás dívám, potřebovala by jste doplnit řasy." přikrčila se, naproti mně stojící dáma, v kolenou aby se na mé vypelichané vějířky podívala z podhledu. Ještě to tak - proběhlo mi jedovatě hlavou. 
"To máte pravdu, ale asi si dám po třech letech pauzu." napůl jsem nafingovala úsměv při pěchování kreditky do třetího políčka v peněžence. Tím jsem dnes zalhala potřetí. 
"Vážně?" nadhodila zvláštní napůl tazavý a z části opovržlivý tón. "Odstraňování u nás aplikujeme taky. Nanese se tam taková speciální báze a..."

"Chci to nechat odrůst přirozenou cestou. Žádné další chemikálie. Zrovna jsem se dala na alternativní cestu života." a čtvrtá lež. JistěTony, alternativní cestu života, která ovšemzahrnuje gelovou manikúru. "Děkuji, nashledanou."
Perfektní výmluva, vážně! 
Jeji zmatený výraz mi už byl vesměs fuk, protože jsem právě vycházela z dveří s polohlasným cinknutí zvonečku. Jsem vážněklasik. 
Moje další cesta jasně směřovala k nejbližšímu bankomatu. Ani se mi nechtělo věřit, číslu 38,50 , které se tyčilo na poloosvětleném monitoru. Frustrace a zoufalství ovládlo mou hlavu.

"Sakra." ulevila jsem si tiše ale zároveň dost agresivně na to, abych pěstí udeřila do plechové desky bankomatu. Pohledy kolemjdoucích byly značně pobouřeny. 
Popošla jsem kousek opodál a sedla si na betonovou lavičku, která tvořila okraj vodotrysku uprostřed postarší pasáže.

Mám to tu ráda. Je to jedno z těch míst, které má i při vzpomínce svou atmosféru, chuť a vůni. Mám ji spojenou se skořicovými preclíky a vůní kávy. Nebýt chudá, jedno takové horké kapuccino si dam ale z finanční ztranky si nemůžu dovolit ani takovou maličkost. 
Koukala jsem se do vzduchoprázdna a  vypočítávala své možnosti. 
Dala jsme si pár sekund oddechu a seskládávala si v hlavě, co vše dnes musím udělat. 
V první řadě musím zavolat do práce.

Trvalo 5 zazvonění, než z druhé strany přišla odezva. "Bar u Bunnyho." přes páteř mi přejel nepříjemný pocit při prvním setkáním mého ucha s jeho nepříjemným hlasem. 
"Dobrý den, pane Wellshi. Volá Payton. Chtěla jsem se zeptat, jak to dnes vypadá?" jak už jsem řekla, ten chlap mi vůbec nevoní. Je to typický oplzlý karierista co se nebojí pro peníze šlapat přes mrtvoly. Byl by nejradši, kdyby měl jednoho člověka na vše. Při nejlepším by ho udřel k smrti a za jeho poslední výplaty by si koupil nějaký ubohý předražený doutník. 
Má nechutný ovar pod bradou, co perfektně ladí k nonstop spocenému, rudému obličeji ze všeho toho kouře a nezdravého, horkého ovzduší v suterénním pajzlu.

"Ale to jsou nám náhody. Ahoj králíčku. Co by sis přála?" Poslední otázka zněla víc, jako provokace. Oči jsem protočila až hluboko do hlavy, nad jeho nemistným oslovením. Dnes není vhodný den na laškování. Vlastně mi bylo celkem ukradené, co mi říkal. Jediná informace, která mě momentálně zajímala, byla časový údaj, který mi prozradí, kdy můžu začít pracovat. Všechno navíc si může nechat od cesty. 
"Pracovat bych si přála. Potřebuju prachy." Odpověděla jsem možná až příliš oprskle, čekajíc na nějaké instrukce. Od té doby co jsem chudá jsem nějak víc podrážděná.