Smoke (CZ)

8

Vyplazila jsem se pryč jak nejrychleji jsem mohla. Ve spěchu jsem si natáhla přes chvějící se tělo bundu a utíkala pryč. Plíce mě ještě stále palily od toho jak lačnili po kyslíku.
Každým dalším nádechem chladného nočního vzduchu byl tento pocit intenzivnější. V tichu brzkého rána byl slyšet jen můj sípot spojený s občasným vzlykem.
Adrenalin kolující v mém těle mě nutil doslova utíkat co nejdál od toho odporného místa.

Nedokázala jsem pochopit, že se mě ten člověk právě snažil uškrtit. Nikdy v životě se mě nikdo takhle nedotkl. Byla jsem absolutně zlomená a plná strachu.
Neměla jsem nejmenší tušení kam se můj život bude teď ubírat.

Utíkala jsem ještě několik desítek metrů, než jsem se zadýchaná zastavila u zadního východu místní večerky, kde jsem se zády opřela o studenou vlhkou omítku. Dopadlo sem jen minimum světla z vnitřního osvětlení prodejny.

Krk mě bolel, jako bych si nasadila náhrdelník z ostnatého drátu. Jednou rukou jsem si postižené místo promnula ale jediné, co jsem tím způsobila bylo oživení vzpomínek na minulou půlhodinu.

Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Všechno mi připadalo tak nereálné až groteskní. Všechno co jsem si vybavovala bylo jako z nějakého filmu.

Jak jsem toho byla schopná? Co jsem si myslela? Že ho přeblafnu a život půjde veselé dál a možná, když budu dobrá, tak dostanu přidáno?

Jak se mi pomalu spomaloval tep, moje vůle stát začala slábnout. Rozechvěly se mi kolena a já se nedobrovolně sesunula k zemi.

Jsem odporná.

Pevně jsem k sobě primknula víčka a čekala na uvolnění rostoucího tlaku v celém mém drobné těle. Najednou to tu bylo. Oči se mi zalily vydatnými slzamy které se v hutných potučcích valily po mé tváří.
V ten jeden moment na mě dolehla tíha všeho co jsem udělala. Snažila jsem se si své chování omluvit. Chtěla jsem ty prachy a nepřemýšlela jsem nad tím co dělám.

Znovu a znovu se mi vybavovaly ony momenty. Měla jsem ho v puse. Přála jsem si propadnout se do země. Děsila jsem se momentu, kdy se na sebe budu muset podívat byť jen v odrazu ve výkladní skříni.

"Kriste, Pane!" zaklela jsem si s částečnou agresí do dlaní. "jsem taková kráva." křičela jsem a nechávala všemu volný průběh.

Kousek opodál jsem mohla slyšet zřídka projíždějící dopravní prostředky.

Nemohla jsem tu smršť emocí zastavit. Ani jsem nechtěla. Co budu teď dělat?
Choulila jsem se ve vlastní ulitě s hlavou opřenou o kolenou.

Slzy neustávaly a s každou novou vzpomínkou se dokonce znásobovaly.

Kéž bych mohla vrátit čas.

Kéž bych mohla být zase ta malá bezstarostně holka.

A víte co je nejhorší? Třeba se to nikdo nedozví, ale před sebou onu skutečnost neschováte. Budu si to pamatovat možná navždycky.

Takhle jsem se hroutila na mokré zemi ještě několik minut, když jsem na svém rameni ucítila cizí dotek.

Myslela jsem, že vyskočím z kůže. Uskočila jsem stranou, vystřelila pohled vzhůru a setkala se s povědomím chladivým pohledem.

"Jsi v pořádku?" přidřepl si ke mně.

Leknutím jsem přestala vzlykat. Byl tu zase on. Ten tajemný neznámý, kterého jsem už tolikrát vydávala ve svých myšlenkách.

"Jo, jasně," zalhala jsem, zatímco jsem si začala rukávem otírat slzy. "Jasně, že jsem v pořádku."
Jeho pozornost se přenesla na hledání něčeho, co se hned ukázalo jako kapesník, který mi podal, abych se mohla upravit.