Minulost nezměníš |3| (Teen Wolf FF)

Proč mi věříš?

Scott
„Ne, moc se jí sem nechtělo. Říkala, že stejně tady prakticky nikoho nezná, no a - znáte ji. Nemá potřebu zvyšovat počet svých přátel."
„Jasně," Ethan se pousmál nad Issacovou odpovědí na otázku, co je s jeho přítelkyní Ruth. Byl však jediný. A dvakrát uvažovat nad tím, jestli jsme my ostatní přemýšleli vesměs nad tím samým, by bylo zbytečné. Kiřina hlava padla na mou paži. Svou ruku jsem jí okolo pasu ovinul pevněji.
„Nechodila s náma do třídy?" žduchnul do Isaaca Jackson. Směrem, kterým ukazoval, se otočili všichni. A všichni v ten moment zamrzli. Nechápal jsem, co je mohlo tak zarazit. Nakonec jsem však já byl ten nejudivenější, když jsem se rozhodnul zjistit příčinu jejich šoku. Stála tam. Necelé dva metry ode mě. A nebezpečně se přibližovala.
„Ahoj," vypadlo z ní po chvilce. Dvacet let se na ní nepodepsalo.
Natáhnul jsem pravou ruku směrem k ní, dokud se nedotkla jejího zápěstí. Připadalo mi to až moc jednoduché, aby to byla pravda. A přesto. Stála tam. „Mio..." nezmohl jsem se na víc. Do očí se jí nahrnuly slzy. Než se to stačilo podařit i mně, přitáhnul jsem si ji do obětí. Zatímco já ji pevně stisknul, ona mi omotala ruce kolem krku. Odjakživa je vysoká, nemusela si tudíž stoupat na špičky.
„Tohle je Mia?" slyšel jsem šeptat Jacksona, „no jo. Fakt vypadá úplně stejně," dodal sarkasticky.
Konečně jsme se od sebe odtáhli. Nikdy by mě nenapadlo, že vidět ji bude až takhle... zvláštní? Nevím. Zmocnil se mě nepopsatelný pocit. Na jednu stranu byla naše smečka konečně kompletní. Jenomže na tu druhou... její přítomnost s sebou určitě přinese i nepříjemnosti, pomyslel jsem si.
„Je hezké připomenout si tě jinak než se spáleným obličejem a šípem v břichu," neodpustil si Ethan. Mia mu věnovala šťastný pohled. Upřímně jsem čekal, že se ještě za někým rozejde a obejme. Jenomže ona ne. I když, jak teď tak nad tím přemýšlím... proč taky. Isaaca si sotva pamatovala. Jacksona měla v paměti jako toho, který ji plácnul přes zadek, čímž splnil jednu z jeho mnoha stupidních sázek. Docela ji to zamrzelo. Myslela si, že se konečně někomu líbí. Dereka viděla dvakrát v životě. S Ethanem taky neměla kdo ví jaký vztah. S Maliou si k sobě nikdy nenašly cestu. No a Kira... řekněme si to na rovinu. Byla to ona, kdo poslal Thea do pekla. Jejího Thea. Znovu jsem zamrznul. Theo.
„Ahoj, Kiro," řekla s úsměvem. Znechucení však zakrýt nedokázala. „Je hezké tě vidět zpátky." Kira se stejně falešným úsměvem přikývla.
„Koukám se smečka trochu rozrostla," usmála se Mia a strčila si ruce do kapes.
„Jo. A to tady ani nejsou všichni. Hlavní je, že základ je pořád stejný."
„Chápu. Ty, Malia, Kira, Lydia..."
„Liam," zavrčel Derek. Všichni jsme moc dobře věděli, kam tím míří. Jako na povel se naše pohledy z Dereka přesunuly na Miu. Ten její mířil k zemi. Empaticky jsem jí přiložil ruku na rameno. Konečně se na mě podívala s výrazem odpovídajícím jejímu psychickému stavu. Lítost. A vina. „Bylo to tak lepší," vyjádřila se nakonec.
„Mio," zarazil jsem ji, „to neříkej. Navždy součástí smečky. Pamatuješ?"
Věděl jsem moc dobře, co chtěla její ústa vyslovit, když se lehce pootevřela. „Vím, že jsi nikdy nechtěla, aby mě zabil," zarazil jsem ji, než stačila cokoliv říct.
„Ale... proč? Proč mi věříš? Jak si můžeš být tak jistý?"
„Moje slova," ozvala se konečně Malia. Ani ona neměla Miu díky Theovi dvakrát v lásce. Jeden můj vražedný pohled ji však dokázal pokárat dostatečně.
„Řekni nám jednu věc," ujal se slova Derek. Na jeho obličeji se znovu usadil vážný výraz.
„Dereku-" snažil jsem se ho zarazit.
„Ne," Kira stála na mé straně.
„Jen ať se zeptá," Isaac založil ruce a svraštil obočí, „stejně vás nic jiného nezajímá."
„O co jde?" vyklepala ze sebe Mia. I když moc dobře věděla, co nás tak zajímá. V ten moment můj pohled sjel na její ruku. Víc než prstýnek jsem vnímal černou značku. Chytnul jsem ji za předloktí a přitáhnul si tak její ruku blíž, abych měl možnost líp si ji prohlédnout. Symbol smečky bych poznal i poslepu. A očividně jsem nebyl jediný.
„Takže ty sis našla náhradu?" Maliina nechuť sílila. Mia vyškubla svou ruku z mého sevření a druhou rukou si vypálenou značku překryla. To jí nepomohlo. Tentokrát ji do našich zorných polí přitáhnul Derek. Dokonce bych řekl, že to Miu až bolelo.
„Netušil jsem, že o chiméry je takový zájem," přidal se na jejich stranu Jackson. Byl to jeden z těch, kteří nebyli součástí tohohle příběhu. Mohli se tudíž řídit pouze našimi vyprávěními a svými pocity.
„Jacksone," umlčel ho uraženě Ethan.
„Nebo jste si vytvořili další kamarády?" vztek v Malii přímo vřel.
„Možná oživili," už i Kira se k nim přidala.
„Lidi!" zvýšil jsem hlas. Mia se stále vší silou snažila dostat s Derekova sevření. Stiskla k sobě víčka. A já moc dobře věděl, že to nebylo kvůli bolesti. Nechtěla nechat okolí spatřit její žluté oči.
„Dereku," nařídil jsem už klidněji. Derek Miu opravdu pustil. S uslzeným obličejem si mnula zápěstí. Vykročila pryč. Už tam s námi nechtěla být ani vteřinu.
„Přátelé, tohle jsme podělali. Teď poběží pro toho svého křížence a ten nám rozmlátí držky."
„Isaacu!" okřiknul jsem i jeho. „Mio," zarazil jsem ji klidným hlasem. Kupodivu zastavila. Ale neotočila se k nám.
Obrátil jsem se zpátky na smečku: „Co to s váma do háje je?"
„S náma?" nechápal moje slova Jackson, „spíš co je to s tebou. Proč se jí sakra zastáváš?"
„Udělala ti někdy něco?" zamračil se na něho Ethan. Jackson se zklidnil.
„Nemusíte jí věřit," ujal jsem se opět slova po tom, co jsem na Ethana děkovně kývnul, „ale mně snad věříte. Takže mi věřte i tentokrát, když vás ujišťuju, že Mia měla ke svým činům své důvody. Ke všem."
„Neboj," dodal Isaac znechuceně, „Lydia už nám dala přednášek dost."
„Mio, počkej," chytnul jsem ji za rameno a otočil ji k nám, když už se rozcházela dál. I když se k nám otočila, její zrak směřoval k zemi. Já jí to však nezazlíval. Chytnul jsem ji za ruku a pomalu přitáhnul do našeho kroužku. „Podívej... Já ti slibuju, že se ti nic nestane. Ale my potřebujeme znát pravdu. Jedno slovo. Stačí ano nebo ne. Myslíš, že to zvládneš?"
Nejistě přikývla.
„Fajn," dřepnul jsem si před ni a opatrně sevřel její ruku, „Mio... jsi... jsi pořád s Theem?"
Její hlava vystřelila nahoru. Ten pohled byl hrozný. Tahle žena, kterou měl můj mozek stále zafixovanou jako holku, trpěla. „Jo," vydechla smířeně, „jsme pořád spolu. A to s Liamem je taky pravda," už poměrně klidně dodala, když jsem si stoupal, „viděli jsme se prakticky každý měsíc nebo dva."
„Ten zmetek..."
„Ne, Malio. Já jsem ho o to žádala. Nechtěla jsem... Prostě jsem si nedokázala představit, jak byste se tvářili, kdybyste to zjistili."
„Zjistili co?" nechápala Kira.
„Pravdu."
„Pravdu? Myslíš to, že miluješ vrah-"
„Isaacu!"
„V pohodě, Scotte. Má pravdu. Pamatuješ si na tu poslední noc, kdy jsme se viděli? Na vaše vítězství nad Anuk-ite? Ty dny... nevěděla jsem, komu mám věřit. Byla jsem sama. I když jsem byla s Theem... Přesně tohle jsem si říkala. Že miluju sprostého lháře, vraha a podvodníka. Jenomže... on..."
„Změnil se," dodal jsem prakticky automaticky. Mia přikývla.
„Jinak co vy? Jak si tady žijete?"
„Co ti povím," radši se ujal slova Ethan, „staré dobré Beacon Hills. Jednou za pět let problém s lovci, každoročně problém s vlkodlaky nebo jinýma nadpřirozenýma bytostma."
„Ale už to není tak šílené jako tehdy," usmál jsem se. Mia se konečně usmála taky.
„A vůbec," i přes to, že měl Derek pořád založené ruce, jeho napjatost povolila, „jak dlouho tady plánujete zůstat?"
„My sami nevíme. Den, dva, týden... Jak dlouho nás necháte."
„Jak dlouho budete chtít," empaticky jsem ji pohladil po rameni.
„Díky, Scotte. Ale... víš, no... já jsem tak úplně nemluvila o tobě. Já... Prostě... Prostě se bojím Stilesovy reakce, jasný?"
„Upřímně?" uchechtla se Kira, „to my taky."
„Co jsem slyšela, tak Theovi úplně neodpustil."
„Naopak," zklidnil se navenek Isaac, „je to pro něho ta nejhorší osoba na světě. Ani mu nedokáže říct člověk. Nemůžeš se nám divit, že máme takové nervy, že to v nás vře. Kdybys žila ve Stilesových vyprávěních a neustálých připomínkách-"
„Chápu. Já taky netvrdím, že Theo je svatoušek. I on to o sobě ví."
„Zabil od té doby někoho?"
„Isaacu, do háje už!" Ethanovi praskly nervy.
„Promiň. Nešlo odolat."
„Přesně jak si tě pamatuju."
„Cože?" zarazil se Isaac, „ty si mě pamatuješ?"
„Myslíš to věčně sakrastické pako? Neboj, na ty šály se nedá zapomenout."
„Máš snad něco proti mým šálám?" přivřel oči. Mia v obranném gestu zvedla obě ruce nad hlavu a s úsměvem udělala nepatrný krok dozadu. Tep mého srdce zpomalil. Konečně panovala příjemná atmosféra.
„Tak," plácla se po chvilce do stehen, „já už asi půjdu dál. Přece jenom, dvacet let je dvacet let. Ale ještě se uvidíme, ať chcete nebo ne. To vám garantuju."
„Budeme v to doufat," usmál jsem se. I ona mi věnovala poslední úlevný úsměv a rozešla se dál.
„Tak z tohohle jsme měli takové nervy?" ukázal jejím směrem Isaac, „dopadlo to docela v pohodě."
„A dopadlo by to ještě líp, kdyby někdo neměl debilní kecy."
„Tak sorry, Ethane, ale někdy to prostě nejde zadržet."
„Příště prostě drž hubu a-"
„Hej," zarazila je Kira s nechápavým výrazem. Nechali toho. Kira ale neskončila: „Máme seriózní problém."
„Problém?" nechápal Isaac, „jaký?"
„Theo," odpověděli jsme já, Kira, Malia a Derek jednohlasně. A to nás jenom utvrdilo v tom, že je to horší, než se mohlo zdát.

Theo
„Stejně je to šílené," přistoupil jsem k fotce a pohladil na ní Miu po tváři.
„Jako co?" stoupnul si vedle mě Corey.
„Že je to už dvacet let."
„No jo. Čas utíká jako voda."
Nemohl jsem od fotky odtrhnout oči. Byla pořízená v období, kdy jsem byl... kdy jsem byl v pekle. Dostalo se ke mně, že je ze dne, kdy Stilese vzali Přízrační jezdci. Na bílém školním stole seděly Malia a Mia, na lavici před nimi Lydia, Scott a Stiles. Divoce se mi rozbušilo srdce. Bylo mi víc než jasné, že se setkání s nimi nevyhnu. A tak jsem jednoduše doufal, že mi pokud možno co nejvíc z nich odpustilo. Nebo že mi minimálně dají druhou šanci.
„Tady jste," připojil se k nám nervózní hlas. Otočil jsem se. Zarazil se, když mě viděl. Zatímco já jsem se usmál a vykročil k němu.
„Oh," usmál se, „ahoj."
„No ahoj," úsměv se mi roztáhnul a poplácali jsme se po zádech.
„Tak jste tady," strčil ruce do kapes.
„Jo," vydechnul jsem smířeně.
„Bojíš se?"
Přikývnul jsem.
„Buď v klidu. Jsme na tvojí straně. A Scott taky, nemáš se čeho bát. Už jenom kvůli Mii. A vůbec - kde je?"
„Můžeš dvakrát hádat."
Liam ztuhnul. Měl z toho stejný pocit jako já. To znamená žádná sláva.
„Neboj. Stojíme za tebou. Že, kluci?" kývnul Liam na Masona s Coreym.
„Spolehni se," přikývnul Corey. Všichni tři jsme se s nadějí v očích otočili k Masonovi. „Počítej se mnou," usmál se. Zahřálo mě to.
„Díky, hoši. Moc si toho vážím. Fakt. Ale... Asi ji půjdu najít. Nebo mi rupnou nervy."
„Drž se," naposledy mě povzbudil Liam. Usmál jsem se a vyšel ke dveřím. Byl jsem od nich tak metr, když jsem se téměř srazil s jednou z těch, které jsem navrátil život. Člověk by řekl, že mi bude aspoň trochu vděčná. Ale ona? Nejenom že bez jakéhokoliv slova opustila smečku, ale ještě naváděla Liama, aby mě poslal zpátky do pekla. „Theo..." zamračila se. Já jsem se narozdíl od ní škodolibě usmál. Už dlouho jsem se k nikomu nechoval jako arogantní hajzl. A Hayden byla přesně jedna z těch, ke kterým se jednoduše nedalo chovat jinak. „Ahoj, Hayden. Rád tě vidím."
Prohlédla si mě od hlavy až k patě a vrátila se zpátky k mým očím. Jako by se z nich snažila něco vyčíst, něco v nich najít.
„Čekáš, až řeknu 'já tebe taky'?" osopila se na mě. Škodolibost mi z obličeje nezmizela. Upřímně - chybělo mi to. Stýskalo se mi po tom být arogantní. Arogantní k lidem, kteří si nic jiného nezaslouží.
„Nebudu tě nutit do něčeho, do čeho se ti nechce. Ale mohla bys projevit trochu vděku někomu, bez koho bys tady nejspíš právě nestála." Jak jsem si uvědomil, mé spojené ruce na mé aroganci víc než přidávaly. Úžasný pocit.
„Měl jsi zůstat v pekle," zavrčela znovu. „Měla jsi zůstat mrtvá," odpověděl jsem bez přemýšlení. Jo, bylo to hnusný. Ale byla to sebeobrana. A já si od někoho jako je ona fakt nenechám pošpinit svoje vysoké ego. Ne. To fakt ne.
„Theo," přistoupil k nám Liam. Hayden ho sjela svým vražedným pohledem. „Tak tohle je ten tvůj nejlepší kámoš? Připadá mi stejný jako tehdy."
„Nemyslí to tak," zastal se mě Corey, „pochop, už dvacet let to v sobě dusil."
„No jasně," založila ruce a falešně se usmála, „nechcete rovnou, abych si před něho klekla na kolena a začala mu děkovat za všechno, co pro nás udělal?"
„Tu část s koleny bych bral," dodal jsem výsměšným tónem.
„Nechtěl jsi jít náhodou hledat Miu?" vystřelil ze sebe Corey, čímž zabránil Liamovi a Hayden cokoliv podotknout. Ale no tak, lidi, byla to sranda.
„Chtěl," otřel jsem si dlaně do trička, „a taky pořád chci. Zatím," kývnul jsem na kluky. Naposledy jsem se na Hayden škodolibě usmál, poslal jí vzdušnou pusu, když jsem ji míjel, a vyšel na chodbu. Nedokázal jsem se přestat usmívat. Nádherný pocit.
Hodně lidí se na mě otáčelo. Vždycky jsem se jenom přívětivě usmál, případně lehce kývnul hlavou a pokračoval dál. Měl jsem tak dobrou náladu.
Nějakým záhadným způsobem jsem se se objevil na druhém konci školy, kde jsem se dveřmi dostal do knihovny. Bylo tam tolik lidí. Všechny možné generace. Poznával jsem různé tváře. Nahoře stáli Gwen a Nathan, chodili do nižšího ročníku. Na druhé straně knihovny vedl pan Yukimura veselou debatu s lidmi zhruba v mém věku. Přibližně pět metrů ode mě stál můj synovec Froy spolu s nějakým klukem a holkou. Kývnul jsem na něj a usmál se. Odpovědí mi byl nervózní výraz. Nevnímal jsem to a rozešel se dál. A tehdy jsem zůstal stát jako opařený. Přímo přede mnou stál on. Chystal jsem se to otočit a zmizet. Ale už bylo pozdě. Sotva jsem se objevil v jeho zorném poli, sevřel ruce v pěst. I na tu dálku jsem slyšel, jak se jeho srdce rozbušilo. Hlasitě jsem polknul. Čeho se sakra bojíš? říkal jsem si pro sebe, to on by měl být ten vyděšený. Bylo mi víc než jasné, že se tomu stejně nevyhnu. A teď už nebylo cesty zpět.
Zhluboka jsem se nadechnul. Udělal jsem jeden krok. Následoval druhý, po něm třetí. On však jenom stál a sledoval mou nervozitu.
Už jsme stáli u sebe. Nemračil se, ale ani se neusmíval. Cítil jsem z něho jedinou emoci. Vztek.
„Ahoj, Stilesi."