Minulost nezměníš |3| (Teen Wolf FF)

Co se to děje

Stiles
„Taky nám chybí," ozval se mužský hlas zpoza nás. Otočili jsme se. Před námi stáli Scott s Kirou. Člověk by řekl, že můj vztek aspoň trochu ubere na intenzitě. Jenomže mně stačila jediná vzpomínka na toho hajzla... Dvacet let nic. Už dvacet let jsem o Mii neměl absolutně žádné informace. Kde je, jak se jí daří. Kolikrát jsem chtěl jet na Boston university za ní. Než mi však ruply nervy a rozhodnul jsem se, že kašlu na odpor ostatních a jednoduše se za ní vydám, bylo pozdě. Už dávno byla z výšky venku.
„Kdo je to, tati?" zeptal se Tyler. Přišel spolu s rodiči.
„Odvážná holka," povzdechla si Lydia. Se Scottem si vyměnili smířené pohledy.
„Odvážná holka, která si bohužel vybrala špatnou stranu."
„Stilesi-"
„Ne, Lydie," přerušil jsem ji, „nic neříkej. Nehodlám si tím kreténem kazit den." A se smutným obličejem jsem opustil místnost. Chytnul jsem se za hlavu a mířil chodbou pokud možno co nejdál. Prostě pryč od těch vzpomínek. Užíralo mě to. Měl jsem se o Miu víc zajímat. Neměl jsem ji tolik zanedbávat. Měl jsem jí říct, že pro mě byla chvílemi i něco víc než rádoby mladší sestra. Ale ze všeho nejvíc jsem si vyčítal, že jsem ji nechal odejít. S ním. Ten hajzl... Ten kretén... To on za to může. Za to, že Mia odešla. Za to, že je z ní chiméra. Kdo ví, jestli teď s ním zrovna neběží lesem a nezabíjí nevinné lidi. To by mu bylo podobné. Nebo hůř. Co když ji... Ne, Stilesi, na to ani nemysli. Mia není mrtvá. Mia. Není. Není... Nemůže být...
„Stilesi?" probudil mě ze zamyšlení známý hlas. Zvednul jsem hlavu. Nějakým záhadným způsobem jsem se ocitnul v knihovně. A podle všeho jsem tam tak tupě stál už několik minut. „Všechno... všechno v pohodě?"
„Jo," usmál jsem se, jak upřímně to jenom šlo, „díky, Danny."
„No... Rád bych pokecal. Ale... ať už jsi myslel na cokoliv, užívej si. Užívej si to, že máš možnost vidět se s lidma, které jsi už kolik roků neviděl."
„Asi máš pravdu," nevěděl jsem, jak jinak reagovat, „díky." Bývalý spolužák a spoluhráč mě poplácal po rameni a už už se chystal odejít. „Jo a mimochodem," otočil se ke mně ještě během chůze, „neodpověděl jsem ti. Jo, seš docela atraktivní." Než mi došlo, že Danny narážel na naši konverzaci ještě ze střední, zmizel mi ze zorného pole. Uchechtnul jsem se a chytnul se za hlavu. Aspoň na chvilku jsem dokázal myslet na něco jiného.
Zavibroval mi telefon. Příchozí zpráva od Lydie. Neměl jsem nervy ji číst, strčil jsem proto mobil zpátky do kapsy. Omylem jsem rukou zavadil o svou pistoli. Objeví se tady... a kulka z téhle pistole mu prosviští hlavou.
Zhluboka jsem se nadechnul a chystal se odejít. V ten moment mi však přejel mráz po zádech. Srdce se mi rozbušilo jak už dlouho ne. Ne, to není možné. Bohužel bylo. Stál tam. Pár metrů ode mě. Přímo přede mnou. Mé dlaně se instinktivně sevřely v pěst. Ty hajzle... Pořád jsem tomu nějak nemohl věřit. Prostě... prostě ne.
Pomalu se ke mně rozešel. Vzteku ve mně bylo na rozdávání.
A konečně zastavil. Vypadal pořád stejně. Až na pár nepatrných změn samozřejmě. Například jeho prakticky neoholená tvář, to jsme tehdy neměli možnost spatřit snad nikdy. I vlasy měl kratší než naposledy, když tady byl. Co se však nezměnilo, byly například ty oči. Oči stejné jako každé jiné. I když... Musím uznat, že ta zlost z nich tak nějak vymizela. A stejně tak jeho výsměšný úsměv nebyl k vidění. Stál přede mnou na pohled seriózní muž, který se nepřišel hádat. Smůla, chlapče.
„Ahoj, Stilesi."
Vážně je tohle první věta, kterou ten kretén po zkurvených dvaceti letech vypustí z úst? 'Ahoj Stilesi'?! Dělá si ze mě prdel?!
„Ehm..." snažil se nějak prolomit to hrobové ticho. Zatímco on se nejspíš pokoušel vymyslet nějaký úžasný příběh, já jsem si ho projel od hlavy až k patě. Zarazil jsem se na jeho ruce. Víc než nějaká značka mě zaujal stříbrný prstýnek. Došlo mu to, lehce rukou zatřepal a zvednul ji.
„Ty hajzle..." vypadlo ze mě. Věděl jsem, že to s Miou nedotáhne do konce.
„Stilesi, já-"
„Co ty, hmm? Varoval jsem tě, Raekene. Říkal jsem ti, že i kdybych tě potkal za dvacet let, nemyslel bys to s ní vážně. Jsem rád, že jsi ji aspoň pustil k vodě, než abys to na ni pořád hrál."
„Stile-"
„Co sis do prdele myslel? Že přijdeš, řekneš 'ahoj Stilesi' a budeme v pohodě? Hajzl jsi byl a hajzl vždycky zůstaneš."
„Mohl bys na chvíli zmlknout a nechat mě mluvit?!" zvýšil na mě hlas. A to byla poslední kapka. „Ne," sáhnul jsem do kapsy, „ty teď budeš pěkně držet hubu." Nechápal. Já jsem mu však ani nedal prostor. Lidé už se k nám pomalu začínali obracet. Těžko říct, jestli to bylo kvůli němu, nebo kvůli faktu, že jsme na sebe prakticky křičeli. A snad všichni se k nám otočili, když jsem udělal to, na co jsem se tolik let těšil.
„No to si ze mě děláš prdel, ne?!" zakřičel, sotva mu pouta obemknula zápěstí. „Theodore Raekene," utáhnul jsem pouta pokud možno co nejvíc to šlo, „jste zatčen za vraždu Tracy Stewartové, Joshe Diaze a Tary Raekenové. Máte právo nevypovídat." Než se stačil vzpamatovat, tvořící se uličkou v davu jsem ho vedl ven z knihovny. A máš to, ty hajzle.