Minulost nezměníš |3| (Teen Wolf FF)

Příběh zlé křesťanky

Mia
Pomalu jsem sešla dolů po schodech. Táta vyspával v obýváku po noční šichtě, usnul ještě s novinami v rukách. Usmála jsem se. Vypnula jsem televizi, aby ho zbytečně nerušila, a vydala se do kuchyně, odkud vycházelo cinkání nádobí.
„Mike, Nell i Theo jsou s Nolanem, Froyem a Scottem na bowlingu," řekla máma, aniž by se vůbec otočila od dřezu. Už teď jsem si nervózně mnula předloktí. „Napadlo to Froye, aby sis nemyslela," leštíc skleničku, otočila se ke mně, „přišli sem večer i s jeho mámou. Prý aby tě nerušili, chtěli tě nechat prospat. A Scott je do počtu, včera Theovi volal, že by si s ním chtěl promluvit. Nic vážného, co nám tak Theo prozradil."
Chvíli jsme tam tak mlčky stály. Bylo to na mně, abych taky konečně něco řekla.
„Co táta?" nedokopala jsem se k tomu, „náročná noc?"
„Ve vedlejším městě vybuchnul plyn," skleničku nahradil talíř, „v nemocnici tam by nestíhali, převezli je sem."
„Jo tak."
Radši než abych cokoliv řekla, popadla jsem utěrku a pomohla mamce s nádobím. Kromě toho neustálého cinkání vládlo v domě absolutní ticho.
„Zítra budeme muset odjet," nadhodila jsem jenom tak mimo, jako by to nic nebylo. Mamce však vypadnul nůž na zem, málem jí probodnul nohu. „Mami!" vykřikla jsem, sotva ostrá čepel zařinčela o zem.
„A to mi říkáš jenom tak?" rozhazovala rukama, „sakra, Mio! To nemůžeš myslet vážně!"
„Není to kvůli mně," bránila jsem se, „kvůli včerejšku. Práce volá."
„Zase jdeš někam nasazovat svůj krk?"
Chtěla jsem něco říct. V tu chvíli jsem však ztuhla. „Odkud... odkud-"
„Odkud vím, že má dcera pracuje u FBI?" založila ruce, „od svého syna, mladá dámo. Jak jsi mi mohla něco takového zamlčet? Víš, jaký jsem měla strach?"
„A kdybych ti to řekla, tak bys neměla?"
Na oko se zklidnila. Já jsem však vycítila, že to v ní doslova vře.
„Co všechno ti řekl?" bála jsem se.
„Víc než dost. Mio... vždyť... ty si vůbec neuvědomuješ, jak je tohle nebezpečné!"
„Řekl ti vůbec ten můj mlčenlivý bratr něco konkrétního? Nebo jsi jenom na nervy z toho, že dělám pro FBI?"
„No tak kupříkladu ten tvůj mlčenlivý bratr, jak ho nazýváš, se ještě dodnes třese z toho, že v těhotenství jsi byla ochotná udělat ze sebe návnadu!"
„Ale-"
„Uvědomuješ si vůbec, co se mohlo stát?"
„Vždyť-"
„Uvědomuješ si vůbec, jak bys dopadla, kdyby se ti lidé dozvěděli, čí vnučka jsi? Zabili by tě rovnou! Vůbec by tě nešetřili a Mikea s Nell taky ne!"
„A čí jsem vnučka, hmm? Máte snad s tátou ještě nějaké tajemství, které jste nám s Nolanem tak trochu zapomněli říct? Nebo jste nechtěli, protože jste si mysleli, že bychom vás nenáviděli? Já mám taky tajemství, mami. Stejně tak Theo. Stejně tak snad každý člověk v tomhle debilním městě! Lidé tady nejsou normální, jenom se jim to daří krýt! Protože ví, že kdyby jejich tajemství někdo odhalil, byli by pěkně v řiti!"
„Vážně si myslíš, že se to neví?" zarazila mě radši. Trochu jsem se zklidnila a o krok k ní přistoupila. „Neví co?"
„No, co já vím, jaké tajemství jsi měla na mysli. Ale... za ty roky se provalila jistá... nepříjemnost, řekněme."
„Jaká nepříjemnost?"
„Nebudeš mi věřit."
Obešla jsem bar a sedla si na židli. Zaprvé, byla jsem ráda, že máma nehodlá řešit nás. A zadruhé, tohle mě zajímalo.
„Vysměješ se mi do obličeje."
„Mami... věř mi. Za ty roky jsem už viděla a zažila tolik věcí, že spíš bys nevěřila ty mně." Například to, že tvoje dcera je vlkodlak. Částečný. A stejně tak tvůj zeť.
„Proslýchá se, že nadpřirozené bytosti opravdu existují."
Polkla jsem nasucho. No sakra.
„Jak jako existují?"
„No... už víckrát se stalo, že lidé se vrátili z lesa s tím, že viděli vlkodlaka. Dokonce že viděli člověka, jak se proměňuje ve vlka. Někdo jiný se prý zase proměnil v ještěrku. Taky se proslýchá, že Chris Argent, otec tvojí bývalé spolužačky Allison, budiž jí země lehká, je lovec, který nadpřirozené bytosti loví."
„A... ty tomu jako věříš?"
„Mio... já jsem je taky viděla."
Zatajila jsem dech. Který idiot.
„Kde?"
„Pár let zpátky jsme šli na Tařinu počest k tomu mostu. Chodíme tak každý rok, byla by rodina, říkáme si. Za náma zapraskaly větvičky. Když jsme se otočili, viděli jsme siluetu muže, kterému žlutě svítily oči. Když si nás všimnul, utekl. Hodně rychle. Někteří lidé prý viděli i někoho s drápy a tesáky, ale dodnes se neví, kdo mezi ty příšery patří."
Plus - uff.
Mínus - teď už se máma tuplem nesmí dozvědět, že jsem vlkodlak.
„Třeba to nejsou příšery," nadhodila jsem.
„Ale, Mio, prosimtě - mluvíš jako tvůj bratr. A Froy s Alex to tvrdí taky. Nejsou příšery? Tohle není normální."
„Ale... nikdy nikomu neublížili. Ne?"
Na chvilku se zamyslela. Nakonec se na mě smířeně podívala. „Neříkám ti nic nového. Nemám pravdu?"
Sklopila jsem pohled dolů a zakroutila hlavou.
„Mohla jsem si to myslet. A víš aspoň, kdo to jsou?"
Bleskurychle jsem k ní pohled zase zvedla. Nemohla jsem jí říct pravdu. Proto jsem opět zatřásla hlavou v nesouhlasném gestu.
„No dobře," ohnula se konečně pro ten nůž a strčila ho pod proud vody. „Odběhly jsme," pokračovala po chvilce, to už byl nůž zcela mokrý a voda netekla, „nepřijde mi přípustné, aby se má dcera vystavovala takovému nebezpečí."
Zamračila jsem se.
„FBI."
Áha.
„To ty odbíháš. Kdo je moje babička? Proč by ti lidi měli problém s tím, kdyby věděli, čí jsem vnučka?"
Tentokrát se zarazila máma. „To není důležité."
„Mami," naklonila jsem hlavu, „jestli mi to neřekneš, sotva se ti tři vrátí, balíme kufry, odjíždíme pryč a už se sem nikdy nevrátíme. A ty víš moc dobře, že já jsem toho schopná. No?"
Mamka si povzdechla. Co měla dělat. Odešla vedle do obýváku a vrátila se s fotoalbem. „Nell se mě včera ptala," posadila se k jídelnímu stolu, kde otevřela album, a pokynula mi, ať si sednu za ní, „proč nejsou na žádných fotkách vaši prarodiče. Nikdy jste je neviděli. Já ani jejich žádnou fotku nemám. Jenom..." přetočila album úplně na konec, „tuhle." Z řekla bych až tajné kapsy skryté pod semišovým přebalem vytáhla docela malou fotku. U červeného auta před postarším domem stálo pět osob. Vepředu zhruba třináctiletý kluk, držel za ruce dvě holky. Té jedné mohlo být tak sedm, druhé čtyři. No a vzadu za nimi stáli muž s ženou. Ani jsem se nemusela rozmýšlet, byla to rodina. Jenomže... ta žena... odkud já ji jenom...
„Tohle jsem já," ukázala mamka s nostalgickým úsměvem na tváři na nejmenší holčičku. „Tohle je vaše teta Eleanor."
„Ellen a Eleanor?" uchechtla jsem se. Mamka přikývla. „Tohle... tohle byl můj bratr Sebastian." Nemohla jsem si nevšimnout slova byl. „Co se mu stalo?"
„Byl to voják. Zastřelili ho."
Tak a teď lituju, že jsem se vůbec na něco ptala.
„Tohle byl můj táta. Zemřel na infarkt. Trpěl leukémii, už předtím sotva přežíval. Neměl to jednoduché."
Proboha. Mio, ty jsi tak pitomá.
No jo. To jsem ještě nevěděla, co přijde.
„A tohle..." podívala se na fotku víc zblízka, „tohle je moje máma."
Nic jsem neřekla. Nebylo co. Respektive bylo, ale... nemusím vysvětlovat.
„Když ti řeknu, jak se jmenovala, nejspíš ti to dojde."
Zamračila jsem se na ni.
Zhluboka vydechla. „Za svobodna jsem byla Richmanová. No a máma... jmenuje se Grace. Spoj si to sama."
Samým zamyšlením jsem dokonce odvrátila pohled pryč. Ne. To ne. „To nemůžeš myslet vážně."
„Ale ano," přikývla máma. Než jsem stačila propadnout údivu, máma se zase zvedla. Vrátila se až s nějakými novinami. „Únosům těhotných svobodných dívek a žen je konečně utrum," četla velký nadpis na první straně, „Grace Richmanová je díky statečné dívce konečně za mřížemi." Zvedla ke mně pohled: „Ani ve snu by mě nenapadlo, že bys to mohla být ty."
„Ale to..." nedokázala jsem uvěřit svým uším, „vždyť... seděly jsme naproti sobě v soudní síni... to kvůli mně ji odsoudili..."
„Díky tobě, zlato," chytla mě za ruku, „není to dobrý člověk."
„Ale... proč? Vždyť... sama jsi říkala, že jste byla vysoce křesťanská rodina."
„Víš, Mio... můj táta dostal infarkt kvůli mně. A když bratra zabili... seklo to s ním úplně. Eleanor psala, že máma se strašně změnila. K nepoznání. A když se k ní doneslo, že žiju spokojený život se dvěma dětmi... chtěla se pomstít."
„To jsou i její slova, nemám pravdu?" podotkla jsem. Jako odpověď rozevřela noviny na příslušné straně a začal číst. „Už je to několik let od doby, co se svobodné budoucí matky začaly doslova ztrácet, vypařovat ze světa. Všechny únosy má na svědomí tato žena, Grace Richmanová (53). Bla, bla, bla... tady to je. 'Dneska to je úplně normální,' vyjádřila se samotná Richmanová, když ji policejní pracovníci vedli k soudu, 'holka se nechá zbouchnout a nic. Ne. Nejdřív svatba, potom dítě. Tak je to správně!'
Po opravdu dlouhém soudním přelíčení soud sám dospěl k jednoznačnému závěru, že Grace Richmanová je vinna z únosu a vraždy před šedesát budoucích matek spolu s jejich dětmi. Za konec tomuto pro většinu z nás nepředstavitelnému řádění vděčíme pouze dvaadvacetileté dívce, která se dobrovolně nechala unést a prošla si tak vším, co dívky a ženy ostatní, aby toto šílenství zastavila. 'Mysleli si, že mě uspali, ale já jsem vnímala úplně všechno,' přiznala dívka, jež si přeje nechat svou identitu utajenou, 'hodili mě do dodávky - zdůrazňuju, hodili - a jelo se neznámo kam. Pro mě neznámo kam. Já jsem ale měla GPS zařízení, které štábu FBI přímo ukazovalo, kde právě jsem, a tak nás přivedli přímo do jejich doupěte, když to tak řeknu.' Už od pohledu vypadala, že si prošla něčím příšerným, nedokázala však o svých zážitcích mluvit sama."
„Mami," nevěděla jsem, jak se mám cítit, „fakt nemusíš-"
„Měli jsme ale štěstí, že její tehdejší přítel, který shodou okolností také pracuje pro FBI, nám potřebné informace a popisy poskytnul. 'Řeknu vám, **** si prošla už hodně věcmi. Ale tohle bylo něco nového pro nás oba. Už když jsme tam vtrhli, viděl jsem jí na očích, že tohle je něco šíleného. Jsem jediný, komu to řekla.
Už pár dní předtím jsme bydleli v jistém domě, aby si tito lidé mysleli, že tam žijeme. Respektive že tam žije hlavně ****. Že jsme zasnoubení, je nezajímalo, šlo jim jenom o to, že je pořád svobodná. A teda těhotná. Nevím proč, jsou to šílenci. Na **** žádné takovéhle mámivé látky nepůsobí, tudíž když se lidé od Richmanové dostali do domu a chtěli **** uspat, ona to jenom předstírala. Říkala, že když ji přivezli na místo, nějaký muž ji doslova popadnul a donesl a hodil do nějaké... cely, řekněme. Šedé stěny, křivolaká vrzající postel. Už v tenhle moment jsme spolu s týmem speciálních agentů na ono místo mířili. **** ještě nějakou dobu předstírala, že spí. Potom přišel nějaký muž a vysléknul ji do spodního prádla. Tehdy se začala probírat. Řekla mi, že si myslí, že kdyby se neprobudila, muž by udělal víc. Ve dveřích se prý potom objevila ta žena, Richmanová. Muž **** zase hodil na postel a šel hlídat dveře. Richmanová prý řekla s takovým tím výsměšným úsměvem, že si tady pobude, dokud se to dítě, v **** případě ty děti, nenarodí. Z vedlejší místnosti prý slyšela křik. Richmanová pokynula tomu muži, aby **** vzal a ukázal jí, co ji čeká. Muž tak udělal. Přivedl **** o několik místnosti dál, kde na zemi seděla žena s rozřezaných břichem a křičela. Jiný muž držel její čerstvě narozené dítě a zabíjel ho. Potom, co děťátko bylo po smrti, muž zabil i tu ženu. Richmanová ji prý nazývala za zneuctěnou. Řekla ****, že když nebude dělat bordel, nechají její dítě, ať se narodí přirozeně. Jestli ne, dopadne jako ona žena. **** v té celé strávila několik hodin, než jsem se k ní dostal. Byla úplně roztřesená, se slzami mi padla do náručí. I dvojčata to přestala zvládat, byla ráda, že už je tomu utrpení konec.' Během tohoto rozhovoru svou partnerku držel, jinak by možná i odpadla, opravdu vypadala vystrašeně ještě teď. 'Nikomu bych nepřála tohle zažít,' dodala. My tudíž můžeme být jenom rádi, že díky statečnosti těchto lidí se svého konce rukou Richmanové již nikdo nedostane. 'Samozřejmě, že jsem s tím nesouhlasil,' odpověděl partner dívky, 'ale co jsem mohl dělat. Vždycky mě ke všemu ukecala, i když se to zdálo být v náš neprospěch. Ale nakonec se to vyplatilo. Vždycky.' Dále už se mladý pár k situaci vyjadřovat odmítá se slovy, že možná někdy v budoucnu. O jakýchkoliv aktualitách vás budeme informovat, teď už nám však nezbývá než popřát čerstvým manželům hodně štěstí a doufat, že podobným věcem je konec." Složila noviny a položila je na stůl. Já jsem měla obličej v dlaních. Nemohla jsem uvěřit, že máma o tomhle ví. A o to víc jsem byla vedle z toho, že žena, která chtěla zabít mé děti, byla moje vlastní babička.
„Mám tu ještě pár dalších rozhovorů a článků," mamka se opět zvedla, „Nolan si z toho udělal sbírku. Je na tebe hrdý. Ale má o tebe strach. Stejně jako já s tvým tátou. Stejně jako Theo."
Povzdechla jsem si. Od předchozího dne jsem s ním nemluvila, dokonce jsme spolu ani nespali v jedné posteli. Ta noční můra mě málem zabila.
„Můžeš být naštvaná na mě," chytla mě za ruku, „ale pro lásku boží, Theo tě miluje. Nedokážu si představit, že by ti něco tajil, že by ti něco udělal. Nemám pravdu?"
Vzpřímila jsem hlavu. Pohledem jsem nechtíc zabloudila za mámu. To ne. Prosím, už ne.
„Tak, co, Mio?" zeptala se Tara, „myslíš si, že je to pravda? Proč by ti lhal? Proč by ti ubližoval? Hmm. Těžko říct. Pro svůj prospěch?"
„Mio?" probrala mě mamka. Podívala jsem se zpátky za ni. Tara byla pryč.
„Asi... asi máš pravdu, mami," souhlasila jsem s ní, aby mi dala pokoj, „ale... tohle si budu muset vyřešit sama. Každopádně, to na věci nic nemění. Zítra odjíždíme."