Minulost nezměníš |3| (Teen Wolf FF)

Protože to nebolí

Dopředu upozorňuju, že pokud máte zrovna špatnou náladu nebo tak, doporučuju tohle teď nečíst. Myslím to vážně.

Dylan
Bál jsem se.
Měl jsem neskutečný strach.
Celou tu dobu jsem stál za Nell. Poslouchal jsem její slova. Sledoval jsem ducha její tety.
A když zazněla ona osudová slova.
„Vy dva jste naše dokonalé kopie. Tobě taky budou říkat, že za smrt své sestry nemůžeš. Zatímco ona je prostě tak hloupá, že je pro tebe schopná položit i život."
Doslova a do písmene se to ve mně sevřelo.
Už už jsem vykročil, že Nell od její tety odtrhnu, ale stejně jako ostatní jsem pouze cuknul. Leknul jsem se té hlasité rány. Rány z pistole.
„Tati!" vykřikli Mike a Nell. Okamžitě jsem vzhlédnul nahoru. No jasně. Jednou proti nadpřirozenu, vždycky proti nadpřirozenu.
„Tentokrát už nadpřirozenu zatnu tipec nadobro."
I přes to, že Raekenovi krvácelo rameno, hnal nás odtamtud pryč. Mezitím se strhla bitva. Opravdový boj.
Kulka sem, šíp tam, nože, pěsti. Je až zázrak, že nic netrefilo nikoho z naší skupinky.
Až najednou Mikeův táta znovu zařval bolestí.
„Tati!"
„Běžte!" křičel na nás. Froy a Danny utíkali dál, zatímco Nell a Mike váhali. Nemohli tam přece nechat svého tátu trpět. „Běžte!"
„Nell," popadnul jsem ji za ruku a utíkal s ní dál. Neohlížel jsem se. Musel jsem ji odtamtud dostat pryč.
Najednou vykřikla a spadla na zem, až mi její ruka vyklouzla. „Nell!" Jako, upřímně jsem se leknul. To mi snad nikdo nemůže mít za zlé. Zakopla o tělo jednoho ze skomírajících civilistů, když se ho snažila stejně jako já přeskočit, a tak nešťastně se udeřila do hlavy o roh stolu, že upadla do bezvědomí. Kleknul jsem si k ní a vzal ji do náruče.
„Co je s ní?" křičel Mike. Právě nás doběhnul.
„Spadla-" oba jsme se museli přikrčit, protože na nás někdo vystřelil. Musím říct, že v životě jsem nebyl smrti blíž. V Mikeovi to vzbudilo hněv. Jeho oči se rozzářily do zlata a rozeběhnul se po střelci. Srdce mi zděšením poskočilo. Mike je... vlkodlak?
Zatřásl jsem hlavou. To teď nebylo důležité. Důležité bylo dostat Nell do bezpečí.
Opatrně jsem ji vzal a odtáhnul na druhou stranu stolu. Nikdo nás tam neviděl. Zatímco já viděl všechny.
„Nell..." třásl jsem s ní. Nic nijak nereagovala. „Nell... no tak... vzbuď se... dělej, no tak, prober se..."
Něco zamručela a otočila hlavu se zavřenými víčky na druhou stranu. Vypadalo to slibně. Chytnul jsem ji za ruku, druhou dlaň jsem jí přiložil na tvář.
Ty zvuky... to bylo něco neskutečného. Jako v nějakém přemrštěném akčním filmu. A šílené na tom bylo to, že tohle byla realita.
Opatrně jsem se zvednul, abych na dění v knihovně viděl. Nevěřil jsem svým očím.
Jo. Věděl jsem, že naši a smečka celkově dřív hodně sváděli boje se záporáky. Ale tohle... bylo to šílené.
Scott, vzhledem k tomu, že je Alfa, to měl asi nejtěžší. Lovci se na něho bez milosti hrnuli. A jemu nezbývalo, než je ze sebe doslova odhazovat.
Naštěstí tam měl pomoc. Johnnyho tátu a Liama. Na ty byl teda taky docela velký nátlak. Takže ve finále tihle tři vlkodlaci byli takový nejvábivější bod v celé knihovně, kam bych si já osobně, být proti nim, netroufnul.
Moje máma. Na tu jsem vysloveně hleděl. Sice mi říkala, že Parrish ji kdysi učil bojové umění, ale tohle bylo fakt něco. Nechápal jsem, kde se to v ní bere. A s tátou po boku byli vražedná dvojka.
Malia... ta se toho nebála. Nevadilo jí škrábat, kopat, rozdávat pěsti. Vlastně vypadala, že si to i docela užívá.
„Ach, Dylane..."
Cuknul jsem sebou tak moc, že mi podjely nohy a já sklouznul na zem vedle Nell. Tuhle ženu jsem znal. Z fotek. Z vyprávění. „Babi..."
„Tohle si nezasloužíš."
Ten úsměv, který se mi dostával... popravdě mi z něho až naskakovala husí kůže.
A ona se rozplynula. Jednoduše a beze slov zmizela.
„Babi..." pomalu jsem si stoupnul. „Babi!" rozhlížel jsem se dokola. Moje babička nebyla jediná. Všichni duchové postupně vymizeli.
Nell zachrčela. Okamžitě jsem si k ní znovu kleknul a chytnul ji za ruku. „To je dobrý, Nell," šeptal jsem dost nahlas, aby mě slyšela.
Otevřela oči. Chvilku jí trvalo, než dokázala zaostřit. A než se zrakem dopátrala ke mně. „Dylane?"
Přikývnul jsem. „Všechno bude dobrý," palcem jsem ji hladil po tváři, „ano? Jenom... musíme se odsud dostat."
Otočila hlavu do strany. V tom hluku, který v knihovně panoval, její uši zaznamenaly řev jejího bratra. Právě bojoval s jedním z lovců. Souboj vypadal opravdu vyrovnaně, dokud Mike svého protivníka nekopnul mezi nohy a dal mu pěstí tak silně, že ho poslal k zemi.
„Mikeu..." Nell se zapřela rukou o zem a pokusila se vstát.
Prakticky okamžitě jsem ji chytnul za ramena a posadil zpátky. „Ne. Nikam nejdeš. Mike to zvládne, neboj."
„Ale..." měla slzy v očích, „je to můj bratr. Nesmí... nesmí mu ublížit..."
„A ani neublíží," hypnotizoval jsem ji svým zrakem, „slibuju."
Přikývla. Vypadalo to, že jsem v suchu. Že jsem ji dostatečně přesvědčil. Že už o ni nemusím mít strach.
Po následujícím zvuku to ve mně hrklo. V životě jsem neslyšel křik banshee. Neviděl jsem svou mámu v akci.
Dalších pět vteřin jako by trvalo roky.
„MIKEU!" zařvala Nell. Než jsem se k ní stačil otočit, vysmykla se mi ze sevření a i přes počáteční obtíže vstát se rozeběhla za svým bratrem.
„NELL!" natáhnul jsem k ní ruku.
Už však bylo pozdě.
Až příliš pozdě.
Monroeová vystřelila. Kulka letěla přesně na Mikea. Trefila by ho.
Mike však teď ležel na zemi. Snažil se pobrat, co se právě stalo. Proč ho jeho sestra odstrčila stranou. Proč teď stojí na jeho místě. Proč si prsty sahá na břicho. A proč je najednou zdobí čerstvá krev.
„NELL!" křičeli jsme s Mikem a rozeběhli se k raněné. Stihnul jsem ji chytnout, než se její hlava setkala se zemí. Sednul jsem si a položil si ji do klína. „Ne, ne, ne..." rychle jsem dýchal. Do očí se mi nahrnuly slzy. Tohle se neděje. Ne. Nemůžu ji ztratit. Nesmím ji ztratit. Ne. Ne. Prostě ne.
„Tak tohle je umírání?" řekla zlomeným hlasem. I přestože jí po tváři stékaly horké slzy, usmívala se. A když se naše pohledy střetly, úplně jsem se zevnitř rozpadnul. „Čekala jsem, že to bude víc dramatické."
„Nell, no tak..." bezradně jsem ji chytnul za ruku a snažil se zadržet slzy, „všechno bude dobré, uvidíš. Dostaneme tě z toho. Jenom... prosím... zůstaň tu s námi... zůstaň tu se mnou..." Popotáhnul jsem. Nešlo to zadržet. Věděl jsem, že ji ztrácím. Ale nechtěl jsem si to připustit. Něco uvnitř mi v tom bránilo.
„NELL!" konečně k nám přiběhnul její bratr. Okamžitě si k sestře kleknul a chytnul ji za ruku. Nell k němu pomalu obrátila svůj úsměvem zalitý obličej. Bolelo to. Vidět ji takhle.
„Mikeu..." vydechla. Zarazily ji bratrovy žlutě zářící oči. Ajaj. Koukám oba sourozenci před sebou něco tajili.
„Proč..." Mikeovi se zděšením třásly ruce, když mu na nich nenaběhly černé žíly.
„Ty jsi...?"
„Proč ti nemůžu vzít bolest?" vyhrknul nervózně.
Nell se bratrovi usmála do slzících očí. „Protože to nebolí."
Viděl jsem to. V tenhle moment se to v Mikeovi zlomilo. Ve mně sice taky, ale... přece jenom, to kvůli němu teď byla jeho sestra na pokraji smrti.
„Nell..." držel jsem ji za druhou ruku. Mé slzy jí padaly na krvavou ránu. Viděl jsem, jak lapá po dechu, ale Mikeovi se přesto nedařilo jí bolest vzít. Byl z toho víc v háji než já.
„A hele," podívala se do strany, „taťka v akci."
„Na to teď kašli," Mike ji svými slovy donutil otočit její zrak k němu. „Nell... ty neumřeš, ano? Neumřeš. Všechno... dostaneme tě odsud. Jasný? V nemocnici ti to vydělají, zašijou ti břicho a ty budeš za nějakou dobu zase jako dřív..." úplně se před mýma očima psychicky hroutil, „jenom prosím... prosím, neusínej. Nezavírej oči, dívej se na mě. Spolu to zvládneme. Ano?"
Dostával mě její výraz. Fakt že jo. Ta holka mi doslova umírala v náručí a usmívala se.
„Dylane..." vydechla z posledních sil. Sevřel jsem její ruku pevněji. „Svět... New York... lidi se musí... dozvědět pravdu..." Tušil jsem, na co naráží. Vytočilo mě, že v jejích posledních vteřinách myslí na toho hajzla. „Přiveď... za mě... spravedlnost..."
„Nell... ty. Neumřeš. Slyšíš mě? Budeš v pořádku, uvidíš..."
Najednou se její dech rapidně zrychlil. Rukou si překryla ránu a snažila se nadechnout. Dokonce se mi v náručí trochu skrčila.
Mike sestru naposledy chytnul za ruku. Sotva tak učinil, Nell se podařilo svůj dech zmírnit. Najednou dýchala normálně. Úsměv už však její ústa vytvořit nedokázala. „Mikeu..." vydechla. Mluvila potichu, skoro až šeptala. Mike ji chtěl zarazit, ať šetří sílu, ale ona se nedala. „Všechno co... jsem kdy... chtěla... bylo... chránit tě..."
Mike už dál nemohl. Propukl v žalostný pláč. „Nell... prosím... ne..."
Nell naposledy vzhlédla ke mně. Přiložila mi svou dlaň a prsty od krve na tvář a usmála se. Z posledních sil se zvedla a políbila mě. Nebyl jsem schopný jí to opětovat. Slzy tekly z mého obličeje přímo na ten její.
Až v momentě, kdy její prsty padly z mé tváře, mi bylo zcela jasné, že už je po všem.
Žalostně jsem si tělo bez duše položil zpátky do klína a díval se na obličej. Tolik jsem doufal, že tohle celé je jenom hra. Že se teď probere, vyskočí a zase bude v pořádku. Ale Mikeova reakce, a to taková, že se srdcervoucím pláčem a křikem jména své sestry jeho obličej padnul na její mrtvé tělo, mi stačila víc než dost.
Musel jsem se sebrat.
Ale... vlastně jsem neměl důvod dělat hrdinu. Ta, pro kterou jsem bojoval, už mezi námi nebyla. Bylo po všem.
Knihovnou se najednou rozlehnul řev. Zatímco s Mikem to ani nehnulo, ve mně to hrklo. Bez přemýšlení jsem soustředil svůj zrak na druhou stranu knihovny, odkud onen zlomený zvuk přicházel. Celá knihovna utichla.
A konečně nastalo ticho. Muž na kolenou sklonil hlavu do klína a se zavřenýma očima vstal. Všichni až na jeho syna jsme ho pozorovali. Sledovali jsme, jak se pomalými kroky přibližuje k nám třem. Najednou jsem dostal strach. Že mi ublíží. Protože jsem nedal na jeho dceru dostatečný pozor. Jedno zaváhání ji stálo život.
Po tváři Theodoru Raekenovi stékaly slzy. Aby taky ne. Mohl zabít sebevíc lidí, ale smrt vlastního dítěte dostane každého. I kdyby to byl ten největší zmetek pod sluncem.
Mike se najednou zvednul. Nejspíš si ani neuvědomil, co se právě děje, že k němu kráčí jeho otec. Jeho oči zářily žlutě. Planul v nich oheň. Zlost. Vztek. Touha po pomstě.
Otočil se za sebe a vzhlédnul nahoru. K osobě, jež bez milosti zavraždila druhou půlku jeho duše. „Mikeu, ne!" chtěl jsem ho zastavit. Tušil jsem, k čemu se chystá. A stejně tak jsem věděl, že jeho sestra by tohle nechtěla. S drápy na svých prstech se rozeběhnul nahoru za ní a chytnul Monroeovou pod krkem. Snažila se ze sevření dostat. Zachránit si holý život. Marně.
„Mikeu!" zakřičel jeho otec. Mike dál držel Monroeovou pod krkem. Chtěl se jí pomstít. Protože nic horšího mu provést nemohla.
Jeho otec sebejistými kroky vyšel nahoru za svým synem a stoupnul si vedle něj. „Pusť ji, Mikeu."
Mike dál funěl. Stačilo tak málo.
„Pusť ji." Otec mu přiložil ruku na rameno. Mike se opravdu podvolil. Jeho prsty se stáhly a Monroeová padla na kolena, popadajíc dech.
Mike sklopil obličej k zemi a se sklamaným výdechem jeho oči přestaly zářit. Jeho otec si stoupnul před něj a počkal, až k němu syn vzhlédne. „To, že jako já vypadáš, ještě neznamená, že jsi jako já i uvnitř," ukazováčkem se dotknul jeho hrudi. „Nemusíš být vrah jenom proto, že to máš v žilách." Mike mu poslušně hleděl do očí. Došlo mu, že stačilo málo a byl by z něho vrah.
„Od toho jsem v naší rodině já."
Sotva to Raeken dořekl, otočil se k Monroeové, chytnul ji za triko a mrštil jí o stěnu. Nohy jí visely ve vzduchu.
„P-pp-p-prosím-"
„ZABILAS MI DCERU!" řval. „Moje dcera je mrtvá!"
„J-j-j-j-já-"
„Theo, ne!" volali zespoda. „Nesnižuj se tolik!"
„Nejsi jako ona!"
„Za to ti nestojí!"
„Smrt by jí zbytečně ulevila!"
Dál ji tisknul ke stěně. Oči mu vzplanuly. Ale místo úderu nebo jakéhokoliv projevu násilí od Monroeové o krok ustoupil a nechal její nohy padnout na zem. „Pravda." Dál ji vražedně sledoval. „Pro tebe byla smrt maximálně tak vysvobození."
Mike svého otce sledoval s očekáváním v očích.
„Ale ty si nic jiného nezasloužíš."
„Tat-"
Mike to nestihnul. Jedním švihem ruky jeho otec rozsápal Monroeové hrdlo. Ještě chvilku se nad ní skláněl a oddechoval. Stoupnul si, narovnal se a prohlédnul si své krvavé prsty. Jako by se v nich snažil něco najít. Něco z nich vyčíst.
Anebo jako by prahnul víc.
„Promiň, Mikeu," obešel svého syna a sešel schody dolů. Dál jsem držel jeho dceru v náručí. A když nás dva spatřil, opět vypadal zlomeně.
Pomalými kroky se k nám rozešel. Neměl jsem strach. Ne. Už ne. Uchvátila mě lítost. Mně zemřít dcera... asi bych se sesypal.
Stačilo mi to teď. Když mě v mé vlastní náruči navždy opustila ta, která pro mě byla vším.
Kleknul si před svou dceru a s výdechem se pro ni natáhnul. Se zatajeným dechem jsem mu ji předal. Vstal jsem a pomalu se rozešel pryč, abych mu tam příliš nepřekážel.
„Nell..." zašeptal zlomeně, hlas se mu třásl. Po tom, co své dceři dal pramen vlasů za ucho, ji vzal za ramena a obejmul ji. V ten moment ho to zlomilo úplně. Slzy mu tekly jedna za druhou. Chtěl, aby ho obejmula zpátky. Aby mu dala pusu na tvář a řekla mu, že to bude dobrý.
Ale bohužel.
Mike zrovna sešel schody dolů. Celá knihovna sledovala otce, jak smutní nad smrtí své dcery, máma s tátou se dokonce drželi za ruce, zatímco já jsem zamířil za Mikem. Oba jsme teď něčí podporu potřebovali jako sůl. Narozdíl ode mě však Mike potřeboval i podporu fyzickou, jinak by se sesunul k zemi.
Najednou se rozevřely dveře a dovnitř vtrhli policisté. Zatímco všichni stojící, mě a Mikea nevyjímaje, jsme se k nim s trhnutím otočili, ranění na zemi a klečící truchlící otec ránu ignorovali. Policisté postupně odváděli civilisty ven, děda vysílačkou mezitím zavolal záchranku. Aby 'těch sanitek poslali víc'. Procházel mezi těly, když si všimnul mě. Vydechnul. „To snad nemůžeš myslet vážně," přišel ke mně. „Co tady k čertu děláš?"
„A že tady je tvůj syn, to je ti jedno?"
„Můj syn je dospělý a k tomu policista. Zatímco ty," chytnul mě za paži, „mladý muži," přitáhnul si mě k sobě. Pohled mu sjel na moje tričko. „Proboha, Dylane..."
„Uklidni se, dědo," setřást jsem ze sebe jeho ruku, „ta krev není moje."
Děda se zhrozil.
Se smutkem v obličeji jsem kývnul za něj. To, co jeho oči spatřily, rozhodně nečekal.
Ten, kterého odjakživa nazývali hajzlem, se teď rmoutil. Držel tělo mrtvé dívky a nevnímal realitu.
Do dveří vběhli saniťáci. Chtěli Mikeovu tátovi tělo z rukou vzít, ale on ho odnesl sám. Bylo vidět, že je úplně zlomený. Dočista na dně. Že ty kroky jsou jediné, čeho je schopný. Nemluvil. Nezvednul obličej. Na nikoho se ani nepodíval. Celou dobu sledoval tvář své dcery a čekal, až mu dá nějaké znamení. Až něco řekne. Otevře oči. Pohne se. Cokoliv.
Ale bohužel.
Nella Raekenová byla mrtvá.