Minulost nezměníš |3| (Teen Wolf FF)

Obelstil nás

Mia
„Máme tomu teda rozumět tak," klepal se ještě trochu Mike, „že je ten příběh pravdivý?"
„Můžeš tomu rozumět třeba tak," zhostila jsem se odpovědi, „že jsme si tím zkrátili cestu. Za deset minut jsme v Kalifornii."
„Přivítejte nejlepšího lakrosového hráče všech dob," vyšlo z rádia, kterému jsem zvýšila hlasitost, „Liama Dunbara!"
„Já ho zabiju!" zakřičel Theo. Viděla jsem ve zpětném zrcátku, jak se Nella s Mikem po sobě podívali a jenom obrátili oči v sloup. „Jestli to nestihne-"
„Theo, uklidni se. Stihne to."
Vyčítavě se na mě podíval. Místo jakéhokoliv verbálního projevu jsem však ještě přidala rádiu na hlasitosti.

Liam
A bylo to tady zas. Další přiblblé interview. Ale už jenom tohle a zase jsem se měl setkat s ostatními. Je sice pravda, že jsme se se smečkou viděli každou chvilku. A já jsem se přesně proto nejvíc těšil na Miu, Thea, Nellu a Mikea. Byli pro mě už skoro něco jako rodina, vzhledem k tomu, že Mia bývala jako moje ségra a naopak Theo byl teď jako můj starší brácha. Pěkně otrávnej starší brácha, kterého jsem měl i přes to všechno strašně rád.
„Přivítejte nejlepšího lakrosového hráče všech dob," radostně přímo křičel moderátor, „Liama Dunbara!" No tak, Liame, vydrž to. Za pár hodin se budeš s Theem, Masonem a Coreym smát jejich debilním vtipům, to zvládneš.
Nasadil jsem pokud možno co nejupřímnější úsměv a doslova vběhnul na plac. Dav lidí okamžitě propuknul v jásot a potlesk, jímž mě vítali. Kdo by to byl řekl, že lakros bude jednoho dne nejpopulárnější americký sport.
Zatímco jsem si sedal, zamával jsem publiku a projel jsem si většinu hezky jednoho po druhém. Potlesk kupodivu ještě zesílil.
„Takže, pane Dunbare -"
„Říkejte mi Liame. Zas tak starý ještě nejsem." Dav se mojí poznámce zasmál. No haha.
„Dobře. Takže, Liame. Pokud si dobře vzpomínám, už jsem s vámi interview dělal."
„Jo, dělal. Před pěti lety."
„A pokud si dobře vzpomínám, ptal jsem se vás na vaše přátele."
„Podívejte se, na ty se mě ptali snad v každém interview. A všichni moc dobře ví, že se k tomu odmítám vyjadřovat."
„Ano. A to je něco, k čemu se chci dostat. Protože pokud si dobře pamatuju, tak jste před tehdy řekl-"
„...že se ke svým přátelům odmítám vyjadřovat, a jediný den, kdy jsem na tuhle otázku ochotný komukoliv odpovědět, bude přesně pět let od toho dne. Jo, na to jsem čekal."
„A jste ochotný mi pár takových těch nejčastějších otázek zodpovědět? Přece jenom, koho z vašich obdivovatelů by nezajímala takováhle věc."
„To věřím," uchechtnul jsem se. Důvod, proč jsem o mých přátelích odmítal komukoliv říct, je ten, že smečka se s oblibou na tyhle interview dívá. Takže jsem se prostě o Mii a Theovi bál cokoliv říct. Od poražení Anuk-ite se totiž se smečkou neviděli a smečka o nich nevěděla prakticky nic. A něco jsem si vymyslet prostě nemohl. Protože když lžu na veřejnosti, tak to jde poznat. A to fakt hodně. A mezi smečkou a mnou by začaly vznikat nepokoje a bla bla bla. Chápeme se.
„Takže, hned ta nejčastější. Z vašich sociálních sítí se žádné takovéhle vztahy vyčíst nedají. A proto hned ta nejčastější otázka je, nečekaně - jste zadaný?"
Jenom jsem se uchechtnul a sklonil pohled k zemi. Snad polovina srdcí v sále přidala na tepu.
„Nejsem," odvětil jsem po chvilce, „ale musím vás zklamat, tak nějak ani nikoho nehledám."
„A vaše poslední známost?"
„Hmm... Těžko říct. Před šesti lety?"
„Dobře. No, myslím, že se můžeme vrhnout na další otázku. Hodně lidí se ptá na jméno vašeho nejlepšího přítele. Je mi naprosto jasné a zcela chápu a respektuju, že to nebudete chtít říct. Ale jestli byste nám aspoň mohl objasnit, jak jste se seznámili."
„No..." přesně tuhle otázku jsem čekal.
A měl jsem už proto tak zhruba promyšlenou odpověď, „ono se to zas takhle nedá říct. Jsou totiž dva. Bývali tři, jenomže můj nejlepší kámoš ze střední... Prostě řekněme, že má svůj život. A ti dva... Taky je znám ze střední. Jenom teda s tím rozdílem, že... Takhle. Jsou to muž a žena."
Davem opět propuknul jásot.
„Lidi," klidnil jsem je se smíchem, „lidi, uklidněte se. Je zadaná."
Hlasitě povzdechnuli. Musel jsem se uchechtnout.
„Je o rok starší. Byl jsem ve třeťáku, když jsme se tak nějak začali bavit. Byla něco jako moje starší ségra. Takový ten člověk, co vám dá najevo, že vy to zvládnete. Co vás podpoří. Co za vámi přijede i z druhého konce světa, když něco potřebujete. A jsem strašně rád za to, že jsme za těch už skoro dvacet let nepřerušili kontakt."
„A ten druhý?"
„Ten druhý... No," zase jsem se uchechtnul, „s tím to bylo trošku složitější. Ono totiž, ze začátku to byl můj nepřítel. Ale tím nemyslím ten typ člověka, který vás šikanuje nebo vám vyhrožuje. Ne. Tím myslím člověka, který se mě málem pokusil i zabít."
„Málem?" zhrozil se moderátor, „jakto?"
„No... Ono totiž ta holka, co jsem vám o ní povídal před chvilkou... Byla to jeho holka. A vzhledem k tomu, že jsem pro ni byl svým způsobem důležitý, tak by si to nedovolil. Ale párkrát jsme se poprali, to je pravda."
Když jsem si tak prohlížel obličeje diváků, vypadali docela zhrozeně. Zatímco já jsem se usmíval. Při jakékoliv vzpomínce s Theem, ať už to bylo, když mě málem přizabil za to, že jsem dal Mii pusu, nebo když mě při úplňku přivázal ke stromu a povídal si se mnou o tom, jak na tom ostatní jsou, jsem se musel usmát. Ta zkušenost s peklem ho změnila. A to sakra hodně. I když, myslím si, že nejvíc ho změnila Mia. A on si to myslí taky.
„A jak se z vás stali nejlepší přátelé?"
„No, párkrát mi zachránil život. Asi tak."
Nikdo nechápal.
„Jak často se s nimi setkáváte?"
„No... Jak kdy. Když třeba zrovna hrajeme ve městě, kde bydlí, tak u nich i přespávám. Jsou jako moje rodina. Je to, jako bych fakt byl strejda Liam."
Moderátor se uchechtnul. Už abych byl pryč.
„Tak, tohle byly nejčastější otázky. Má někdo v publiku ještě nějakou otázku týkající se tohoto tématu?"
Většina rukou okamžitě vystřelila do vzduchu.
„ZAVOLEJ MU!" zakřičel nějaký kluk. Jenom jsem se uchechtnul a vytáhnul mobil z kapsy.
„Mám mu zavolat?" zamával jsem telefonem.
„Ano!" dav zakřičel jednohlasně.
Sotva jsem otevřel kontakty, mobil začal zvonit. Všichni ztichli a pozorovali můj vyzvánějící telefon. Musel jsem se uchechtnout, když se mi na telefonu rozsvítila Theova fotka.
„Mám takový pocit," vysvětloval jsem, „že má naladěné rádio na vaší stanici." Ještě chvíli jsem si telefon vyzývavě prohlížel, „mám to vzít?"
„ANO!!!" zakřičeli najednou.
Stisknul jsem ikonku zeleného sluchátka a následně dal hovor na reproduktor.
„Ahoj."
„No čau, Dunbare."
Dav začal znovu jásat a pískat. Dívky se chytaly za srdce a potěšeně vydechovaly. No jo. Lamač srdcí Theodore Raeken.
„Jenom jsem ti chtěl poděkovat, že jsi ze mě právě udělal nejnenáviděnějšího člověka v celé Americe."
„Co?"
„Ne každý se snažil zabít Liama Dunbara."
Většina lidí v publiku se uchechtnula.
„No, jakože zrovna řídím, takže svým způsobem porušuju zákon. Takže rychle - co chtěl ten, co na tebe křičel, ať mi zavoláš?"
Zvednul jsem hlavu od displeje a pozorně si prohlížel všechny obličeje. A tehdy mě zamrazilo. V druhé řadě seděli Mason, Corey a... Hayden.
„No, vypadá to, že se odpovědi nedočkám. Takže jinak. Něco vám řeknu. Holky a ženy, nesnažte se o něho zbytečně. Až mu někdo sedne, tak mu někdo sedne. Vzkaz pro všechny ty vášnivé faninky. Jinak ty-víš-kdo tě pozdravuje, sedí vedle mě, ale není schopná slova. Tak se mějte všichni hezky."
„Jojo, ty taky." Sotva jsem přerušil spojení, dav opět začal tleskat a pískat. Já ty mladý nikdy nepochopím.