Minulost nezměníš |3| (Teen Wolf FF)

Hodně špatný vtip

Dylan
„Ale mně se nechce spát!" zakřičel jsem, když mě jakási holka s klukem hodili na postel.
„Ale chce," holka si sedla na druhou stranu postele a naklonila se nade mě „jenom o tom ještě nevíš."
Otočil jsem se k ní. Na toho kluka jsem úplně zapomněl. Pořád jsem si ji prohlížel. Pořád. Každou její křivku, její plné rty.
„A co ta pusa?"
Uchechtla se. Haha. Líbí se jí moje vtipy.
„A potom budeš spát. Jedna pusa a spíš. Je ti to jasný?"
„Jako fakt?" pomalu jsem se posadil, „fakt mi dáš pusu?"
„Slíbila jsem ti to. Ale jenom jednu."
Nemohl jsem tomu uvěřit. Ale opravdu. I když to neřekla nahlas, chtěla to. Dlaň jsem jí přiložil na tvář. „Máš divný oči," uchechtnul jsem se. „Líbí se mi." Jenom čekala. A taky se po chvilce dočkala.
Tak sladká pusa. Co dorty a různé jiné buchty. Tohle bych byl schopný chutnat každý den.
„To už by snad mohlo stačit," odtáhla se ode mě. Proč mi to děláš? No ták!
A co víc? Ona mě chytla za ramena a položila na postel. Neodtrhnul jsem od ní oči. Vzal jsem pramínek jejích vlasů a točil si ho na prst.
„Jedna pusa a jdeš spát. Vzpomínáš?"
„A... půjdeš spát se mnou?"
Zkousla si dolní ret. Viděl jsem ten chtíč. „Dylane..."
„No ták..." znovu jsem se posadil, rukou jsem však sjel níž, „stejně jsi zvyklá, ne? Nedělej drahoty..." Takhle hezká holka už toho musela zažít hodně.
Shlédla k mé ruce. Sama od sebe si sundala košili a nechala tak mou ruku sjet úplně na její ňadra. Až se mi zatajil dech. Přetáhnul jsem si tričko přes hlavu a hodil ho pryč, stejně tak jsem jí sundal tričko a svalil ji pod sebe. Lekla se. Nedal jsem jí prostor se vzpamatovat. Chtěl jsem ji.
Líbal jsem ji jak drak. Prostě jsem neměl dost.
Postupoval jsem přes krk ke klíční kosti, tudíž jsem se konečně mohl nabažit jejích vzdechů. Zahleděl jsem se na cucfleky. Napadlo mě, že jich nemá dost.
„Dyla-ne..." vydala ze sebe mezi těmi vzdechy. To na mém tempu pouze přidalo.
„Dylane... prosím..."
Poslouchal jsem. Sát její kůži jsem však nepřestal.
„Prosím..."
Zvednul jsem obličej nahoru. „Copak? Chceš to hned?"
V očích se jí najednou odrážela nejistota. „Pro-prosím..."
„Co? Co prosíš?"
Do úst jsem vzal její ušní lalůček. Znovu zavzdychala.
„Dylane..."
„Chceš snad, abych přestal?" zasmál jsem se. Výraz v jejím obličeji mi dal najevo, že jsem uhodil hřebíček na hlavičku. „Tak to řekni. Řekni to."
Věděl jsem, že to nezvládne.
„Dylane, já-"
„Řekni to. Řekni, že chceš, abych přestal, a já přestanu."
Měl jsem vyhráno.
Zhluboka vydechla. Hlasitě polkla. S úšklebkem na tváři jsem se opět přesunul k jejímu břichu. Sjížděl jsem níž a níž, dokud jsem nedospěl k riflovině.
„Nejsem zvy... zvyklá... říkat... ne..."
Zbystřil jsem. Opět jsem si lehnul přímo nad ni, ruce jsem zabořil do postele přímo pod jejími rameny. „To je tvůj problém." Zarazila se. Bohužel. Měl jsem na to chuť. Měl jsem na ni chuť. Má ruka zašátrala pod ní, rozepnula klip a podprsenka odhalila dvě že tří tajemství.

S hlubokým nádechem jsem otevřel oči. Zase. Špatný sen. Pěkně blbý sen. Paráda. Předtím Nell umřela, teď jsem ji znásilnil. Už jsem se těšil, co přijde příště. Teda pokud to byla Nell. Nebyl jsem si dvakrát jistý obličejem.
Rozkašlal jsem se. Ale jako by to nešlo z plic. Jako bych něco špatného měl. Něco špatného... no jasně. Ta párty včera. Ale teď jsem u sebe v pokoji. Kluci mě sem nejspíš vzali, abych se zase nedopustil něčeho, čeho bych později litoval. Díky Bohu.
Mé ucho zaznamenalo nádech po mé pravici. Bolela mě hlava. Chytnul jsem se za čelo a natočil se, abych zjistil, kdo to tam podřimuje. Kurva. Ne, ne, ne, ne. Prostě ne.
Ale ano.
Ne. Ne, ne, ne.
Chytnul jsem se za hlavu.
Ne, to... Dylane, ty jsi takový idiot!
Třeba se mi to jenom zdá, přesvědčoval jsem sám sebe. Moment... do prdele.
Dlouhé rány na zádech nahé dívky v mé posteli mě znervózňovaly až k smrti. Ne. Ne. Ne. Není to Nell. Ne.
Nahé tělo přímo vedle mě. Úplně stejně jako tehdy Jenny. Jenom přes hýždě měla přehozenou deku, tudíž nebylo vidět nic, co bych vidět neměl.
Přiložil jsem spící dívce ruku na rameno. Zašila sebou. Mrvení přerostlo v úplné otočení čelem ke mně. Přetočila se tak šikovně, že deka jí stále zahalovala intimní partie. Na čem však spíš spočinul můj zrak, byla tvář. Do. Pr. De. Le.
„Kurva," o kousek jsem poskočil dozadu. „Ne, ne, ne, ne, to..." Ale ano. Nebyl to sen. Já ji opravdu znásilnil.
Otočila hlavu ke stropu a otevřela oči. Nic. Žádná přehnaná reakce. Pomalým pohybem se dostala až ke mně. Zatímco já jsem seděl, celý vyděšený na ni hleděl, ona se přívětivě usmála. „Dobré ráno," řekla příjemně. Nechápal jsem to.
„Co je?" zasmála se po chvilce. Tohle mi nešlo do hlavy. Tak já ji zneužiju a ona se směje.
„Jak se můžeš smát?"
Zamračila se na mě. Jako kdyby nevěděla, že jsem jí něco provedl.
„Promiň, já... Nell, já opravdu... do prdele, je to stejné, jako tehdy s Jenny... fakt jsem s tebou nechtěl-"
„Zpomal trochu," levou rukou si přidržela deku u dekoltu a posadila se, pravou rukou chytla mou, „uklidni se."
„Jak se mám asi uklidnit?! Celou dobu si říkám, jaký je Asher hajzl, ale já nejsem o nic lepší! Věř mi, prosím, já-"
„Dylane," nepřestala se usmívat, „zhluboka se nadechni."
Učinil jsem dle jejího požadavku.
„My dva jsme spolu nic neměli," řekla pomalu uklidňujícím tónem.
„Ale vždyť... vždyť nemám tričko, ty jsi taky nahá a-"
„Pamatuješ si to snad?"
Zamyslel jsem se. „Jo. Vlastně ne... já nevím. Myslel jsem si, že to byl jenom sen, ale..."
„Ale?"
Radši jsem už mlčel.
„Věř mi. My dva jsme spolu nic neměli. Jenom jsem ti dala pusu a ty jsi do chvilky usnul."
Pořád se mi to nezdálo. „Ale... proč... vždyť na sobě nic nemáš!"
„Jo," zase se uchechtla, „tohle... Byl to Dannyho nápad."
Měl jsem chuť křičet.
„I tvoje máma s tím souhlasila. Prý si zasloužíš lekci. Že prý už jsi měl v minulosti jeden podobný průšvih a obzvlášť v mém případě, to říkal Danny, by tě to konečně mělo nakopnout a přestaneš na párty pít. A vůbec - dýchni na mě."
„Cože?"
„Dýchni na mě. Prostě otevři pusu a vydechni."
Absolutně jsem nechápal. Vůbec nic. Jak mi to mohli udělat? Ani jsem se nevzpamatoval a nechápal jsem znovu. Proč bych na ni měl dýchat? Říkal jsem si ale, že jsem prostě jenom ještě rozespalý, proto jsem opravdu otevřel pusu a vydechnul.
„Paráda. Zabralo to."
„Co zabralo?"
„Včera," nahnula se přes postel a podala si tričko, stále si zakrývajíc tělo dekou, „někdo ti do toho pití hodil malagen."
„Mala-co?"
„Malagen. Ani se nedivím, že to neznáš. Není to zas tak známá droga, jakože globálně, ale je dost populární. A hlavně dost silná a působí rychle. Hádám, že ti to tam hodila nějaká holka. V určitém množství totiž působí převážně jako viagra."
Vyvalil jsem na ni oči. Proto tak šílený sen.
Jenom jsem se poškrábal na hlavě, zatímco Nell dala tričko stranou a natáhla se k nočnímu stolku pro telefon.
„Takže máma o tobě ví?"
Nechala telefon telefonem a s určitým zájmem ke mně vzhlédla. „Jo. Teda - ví, že jsem tady spala, a ví, že jsem tady spala prakticky nahá. Ale tím to hasne. Nic víc."
Ach, Nell, kdybys jenom věděla.
Odložila telefon zpátky na stolek a sáhla po tričku. Jak se tak dívala, bylo moje, takže ho s úsměvem hodina na mou stranu postele a znovu se ohnula. Mohl jsem na ní oči nechat a to jsem ani neviděl to hlavní. „Počkej," chytnul jsem ji za ruku. Bez sebemenšího ponětí o tom, co žádám, se znovu zvedla. Koutky úst vyhoupnuté do toho nádherného úsměvu.
Pohled jsem sklonil ke své ruce. Ta se posunula po její paži až k ramenu. A od ramene pomalým tempem sjížděla níž. Dokud nenarazila na deku.
Cítil jsem tep jejího srdce. Až tak nízko jsem byl.
Nell se zhluboka nadechla. Zvednul jsem oči zpátky k těm jejím. Pozorovala mě s očekáváním, co bude dál. Nedal jsem nic najevo. Očividně jsem však už udělal dost.
Jednu ruku zvedla, chytla jí deku a stáhla ji dolů. Nemohl jsem tomu uvěřit.
Prakticky ve stejný moment jsme se k sobě přiblížili a spojili naše rty. Ona svou dlaň přiložila na mou tvář a hrála si s mou už zarůstající tváří. Já jsem jí strčil pramen vlasů za ucho. Přitahovala si mě k sobě tolik, že mě spolu s sebou svalila na postel. Ležela pode mnou, odkopala deku pryč a nechávala mě si s ní hrát dle libosti.
Přesně jako ve snu. Jenom tohle byla realita.
A já si tím konečně byl stoprocentně jistý.
Nechal jsem její jazyk chvilku odpočinout a sjížděl polibky níž a níž. Čím blíž jsem byl středu jednoho z ňader, tím víc vzdychů se mi z její strany dostávalo. Slastných vzdychů. Jak jinak.
Prohnula se v zádech a přisunula si jednu nohu k tělu. Až takhle jednoduché bylo přivést ji k šílenství.
Rukou se zaryla do prostěradla. Nebral jsem na to zřetel. Pro všechno jsem měl jednoduché vysvětlení. To tím vzrušením.
Když už jsem nechal její prsa odpočinout, opět jsem sjel níž. Dýchala hlasitě a hlavně rychle. To na mém chtíči pouze přidávalo.
Když už jsem rty dospěl k podbříšku, narazil jsem na první a zároveň jedinou překážku. Na jediný kus látky zakrývající její tělo. Nemusel jsem čekat. Mohl jsem se do toho hned pustit. Já jsem však - naštěstí, musím říct - zvednul hlavu, abych viděl její potěšenou tvář.
To jsem byl na omylu.
Mračila se. Na chvíli dokonce i zavřela oči, čelo stále svraštělé. Bylo vidět, že je jí to nepříjemné. A to dost.
S výdechem a upřímným smířením jsem ji naposledy políbil nad pupík, pohladil ji a narovnal se.
Což ji znervóznilo.
„Co se děje?" zvedla hlavu. „Proč... proč jsi přestal?"
Přívětivě jsem se na ni usmál.
To její nervozitě jenom přidalo.
„P-promiň," zvedla se a zapřela se o dlaně, takže teď naše obličeje dělilo slabých deset centimetrů, „promiň, j-jest-stli jsem něco udělala-la špatně, j-j-já-"
„Nell," palcem jsem ji hladil po líčku, „za co se zase omlouváš?"
„J-j-já... zase, prostě, já... ne-n-nechtěla jsem-"
„Nell..." úsměv vystřídal vážnější výraz, „když to nechceš, proč to prostě neřekneš?"
Vyvalila na mě oči. „Cože? Ne! Dylane, to ne, to..."
Zadíval jsem se do jejích očí. Úzkost. Strach. Nepochopení. Výčitky. Jak jsem se tak do nich díval... Najednou mi hlavou proběhla věta. Slova, jež v mém snu vyšla přímo z jejích úst. „Nejsi zvyklá říkal ne," došlo mi. Čekal jsem její reakci. Přesně jak jsem si myslel. Otevřela ústa, aby něco řekla. Aby se zastala. Ona však ze sebe nevydala ani hlásku.
„No jasně. Nejsi zvyklá říkat ne."
„Dylane, prosím-"
„Opravdu by ses nechala? Nechala bys mě ti ublížit?"
„To není ublížení," uchechtla se, aby situaci trochu odlehčila, „to je... neřekla jsem ne, neodporovala jsem, Bože, Dylane, nemusíš to tak hrotit!"
„Tak já to hrotím, ano? Nell, já mám jenom strach! Ty to očividně nevidíš nebo to spíš vidět nechceš, ale... No tak! Když s někým spát nechceš, tak mu to snad řekneš, ne?"
„Ne! Takhle to u mě nefunguje! Proč asi stojím za tím, že jsem kurva? Spím s každým. Je to pravda. Spím s každým, i když je mi to krajně nepříjemné, ale co mám dělat?"
Rozkřičel bych se na ni. Neměl jsem k tomu daleko. Tohle ale není můj styl. Tahle holka potřebovala pomoc a ne, aby jí někdo, komu se svěřila, jenom vyčítal její chybu. „Slib mi jednu věc."
„Už teď vím, že ne. Ale tak pokračuj."
Zamračil jsem se na ni. „Slib mi, že v přítomnosti mě a kluků budeš přirozená. Já vím, že nejsi arogantní. Těmihle svými episodami jenom skrýváš tu bolest. Prosím, prosím, když budu dělat něco, co ti bude nepříjemné, zastav mě."
„Ale-"
„Ať už to bude cokoliv."
„Dylane..."
Neustoupil jsem.
„Tohle já nezvládnu. Já... já to prostě neumím. Dělám to, co po mně lidi chtějí."
„No a já po tobě chci, aby ses chovala přirozeně."
Uchechtla se. Jemně jsem ji políbil na čelo, natáhnul se pro své tričko a podal jí ho.
„Ale-"
„Dej si ho," pohladil jsem ji, „aspoň teď na tu chvilku. Nechám tě převléct se v klidu." Natáhnul jsem si kalhoty a vyšel ven z místnosti, zavíraje za sebou dveře. Pořád mi to tak nějak vrtalo hlavou.
Nejsem zvyklá říkat ne.
Nejsem zvyklá říkat ne.
Nejsem zvyklá říkat ne...
Ach jo, Nell, s tebou bude ještě hodně práce.
Pomalých krůčcích jsem scházel po schodech dolů, když jsem zaslechl holky z kuchyně. I vůně naznačovala tomu, že už tam dole nějakou tu chvilku jsou.
„...proč je tady?" stěžovala si Emily.
„I Dylan může mít hosty přes noc."
„Já ji prostě nemám ráda."
„Ale notak, Emily, to je, jako kdybys neměla ráda Dannyho, Johnnyho nebo Froye. Nemůžeš ji nemít ráda jenom proto, že s tvým bratrem tráví čas."
„Ale Dylan se od té doby strašně změnil. A dokonce se s váma hádá. Vy ji taky nemáte rádi!"
„To není pravda. My... A, hele, kdo se vzbudil." Pohledem zabloudila ke mně. S ne moc výrazným úsměvem na tváři jsem přistoupil blíž. „Ahoj," promnul jsem si tvář.
„No dobré ráno, mladý muži. Sedni si. Doufám, že teď už si rozmyslíš, jestli-"
„Jestli jste mi chtěli dát lekci, tak se vám to povedlo. Ano, slibuju, že už na takových akcích nebudu pít."
Mamka se potěšeně culila. Já jsem přistoupil k židli a opřel si ruce o její opěradlo. Potřeboval jsem chvilku postát.
„Kdepak máš hosta?" pokračovala máma příjemným tónem.
„Obléká se. Za chvilku je dole."
„Byla bych ráda, aby s námi posnídala. Nemusí se nikam hnát; včera jsem mluvila s Nolanem a ten říkal, že spolu s Froyem budou spát doma, takže to jeho rodičům řekne. A ty ses aspoň dneska mohl pořádně obléct."
„Mami," chytnul jsem se za hlavu, „dneska fakt ne, prosím."
„Něměl jsi se včera opít," zabručela sestřička.
„Emily, notak," zarazila ji máma. Emily se zamračila a s nadutými tvářičkami založila ruce.
Chtěl jsem něco podotknout. Zarazil mě zvuk dopadu chodidla na schod.
Otočil jsem se dozadu. Usmál jsem se, když jsem se usvědčil ve svém přesvědčení, že to Nell schází dolů.
Nejistě se k nám připojila v jídelně. „Ehm..." otřela si potící se ruce do stehen, „dobré ráno..."
„Dobré ráno," odvětila jí máma.
„Ehm..." zase o kousek přistoupila, „Dylane, mohl bys... pořád se tady nevyznám, můžeš...?"
Otočil jsem se na mámu. Ta k Nell tak jakože nenápadně kývla stylem dělej, řekni jí to. Zeptej se jí.
„A nechtěla by ses tady s náma nasnídat?" řekl jsem poměrně nejistě. Pořád jsem nemohl uvěřit, že to máma opravdu žádala.
Nell zůstala stejně zaskočená. „Cože?" hleděla na mě. Nejistě zazřela na moji mamku. Ta jenom s úsměvem přikývla. „Nechci být nezdvořilá, ale... babička s dědou-"
„Mluvila jsem s tvým strýcem. Nemusíš se bát, ví o tom. Tak," pokynula jí k volnému místu hned vedle mě, „opravdu by mě potěšilo, kdyby ses k nám připojila."
V obličeji se jí zrcadlilo tolik věcí najednou. Nepochopení. Zděšení. Tak nějak se jí to povedlo potlačit němým úsměvem a přistoupila ke mně. Odsunul jsem jí židli, aby si mohla sednout, a potom jsem ji zasunul. Hned nato jsem zaujal místo i já.
„Opravdu vám to nevadí?" ptala se Nell nejistě. Pod stolem jsem ji chytnul za ruku, jež jí ležela na stehně. V mžiku se na mě otočila. A začala se červenat.
„Proč by nám to mělo vadit?" zasmála se máma a naložila Nell na talíř.
„No... já jenom... váš, ehm, váš muž..."
„Jak se Stiles zachoval v té knihovně, mě moc mrzí. Opravdu. A jak se poslední dobou choval celkově."
„O to nejde, já jenom... vy jste v pohodě s tím, že, no... jak bych to... s tím, kdo jsou naši?"
„S tvými rodiči nemám absolutně žádný problém. Už tehdy jsem neměla. Dobře, tvůj táta udělal dost chyb. Ale na druhou stranu, tvoje máma... člověk by nenašel čistší duši. V té době. Netuším, jak se za ty roky změnila, jestli vůbec. Ale jak se tak dívám na Thea... změnil se. Hodně."
„Takže je to pravda?" ptala se Nell nevěřícně dál, „fakt byl táta... no... opravdu je to vrah? A fakt byl v pekle? Já jenom - zjistit, že nadpřirozené bytosti existují, bylo samo o sobě šílené. Dozvědět se, že naši jsou vlkodlaci, a k tomu ani ne skuteční, technicky vzato, byl taky docela úlet, ale... můj táta... já nevím. Jako jo. Když někdo o nás nebo mámě řekne něco špatného, má vždycky takovou vraživost v očích, to jo, ale nikdy bych do něho neřekla, že by dokázal někoho... A přitom žije potažmo úplně normální život. Ani to na něm není znát."
Máma ji v klidu nechala, ať se vyzpovídá. Tušila, že tolik příležitostí se jí nenajde, takže ji nehodlala přerušovat. Je zvyklá, co si budem. Ale teď, když Nell skončila a došlo jí, co ze sebe vypustila, sklonila trapnost vyzařující pohled k talíři. „Úleva?" pousmál jsem se nad ní. Zatnula čelist.
„Nesmíš si to takhle brát," máma konečně začla, „to, co tvůj táta byl... lehce se o tom nemluví. Devítiletý sociopat, promiň mi ten výraz, byl sám o sobě nebezpečný, a když se objevili Hrůzní doktoři... vražedný nástroj. Zní to strašně, ano, a je mi moc líto, že to tak musím říct. Jenom ti chci vysvětlit a byla bych ráda, kdyby to tak vzal i tvůj bratr, že váš táta není špatný člověk. Každý má právo na odpuštění. A... co Mia říkala, obzvlášť ty jsi k Theovi odjakživa vzhlížela. S problémy jsi chodila převážně za ním. Nemám pravdu?"
„To jo, ale-"
„A byl to pořád on. Ta stejná osoba. Stejný člověk ne. Stejná osoba ano. A tahle osoba, tvůj táta, tě má natolik rád, že si řekl, že nejlepší bude, když budeš znát pravdu. Protože doufal, že ho miluješ tak moc jako on tebe a odpustíš mu."
Nell neměla slov. Stejně tak já. Tohle je jedna z věcí, kvůli kterým mámu upřímně miluju.
„Asi máte pravdu," snažila se usmát, byť jí to dvakrát nešlo. „Děkuju."
„Za pravdu se neděkuje. A vůbec - tykej mi. Připadám si stará, když mi Dylanova kamarádka tyká." Nezapomněla se na mě uculit. Beznadějí jsem k sobě přitisknul víčka. Ano, mami, mám ji rád, nemusíš mi to připomínat, vím to i bez tebe.
„To mi promiňte, ale já vám s dovolením budu radši vykat. Už tak si nedokážete ani představit, jak moc si vážím toho, že se mnou nemáte problém a že vám nevadí, že trávím čas s Dylanem."
„V mých očích jsi slušná holka."
Nell sebou cukla. Jsi slušná, Nell. I když se to nezdá. Neshazuj se ani v mysli.
„Připomínáš mi Miu. Hodně. Úplně ji v tobě vidím."
Nell už od pohledu nechápala.
„Pamatuju si," máma se opět věnovala jídlu, zatímco Nell se ho zatím ani nedotkla, „když se připojila ke smečce. Stilese už delší dobu mrzelo, že ji zanedbává. Já jsem se s ní nijak zvlášť nepřátelila, občas jsem si k ní přisedla v hodině nebo v knihovně. Od pohledu samotářská duše. Někdo, kdo má svoje problémy, které mu však připadají tak nepodstatné nebo naopak tak závažné, že je s nikým nesdílí. Kdo má pocit, že na světě nemá nikoho, komu by se mohl svěřit."
Zůstal jsem na ni hledět. To snad ani není možné. Modlil jsem se, aby tohle opravdu byla jenom blbá náhoda.
„Takhle jsem nad tím nepřemýšlela," podotkla Nell.
„Ano, moc dobře si pamatuju, když jsme tvou mámu přijali do smečky. Byla taková... ta vzadu. Moc se nezapojovala. Hodně lpěla na Stilesovi. Ale... potom se objevil tvůj táta a všechno se změnilo. Najednou byla sebejistá, otevřenější."
Tohle je fakt jenom hodně špatný vtip.
„Ale co jsem chtěla říct, předtím... pořád se omlouvala. Za každou... blbost, s prominutím. Zkrátka jak říkám, věčně nejistá."
Nell nechápala. Vsadil bych se, že tohle o své mámě ani nevěděla. Každopádně mlčela. Máma jí nevěnovala žádnou přehnanou pozornost, už tak měla skoro snězeno. Jelikož ani Emily Nell projednou nevraždila pohledem, strčil jsem jí pramen vlasů za ucho, aby se probrala. Zatřásla sebou. „To je šílené," tak zněla její odpověď na můj uklidňující úsměv. „Co naděláš," sjel jsem rukou na tu její. Konečně se taky usmála. Otočila se trupem ke stolu a pustila se do jídla. Sem tam si přehodila rozpuštěné dlouhé hnědé vlasy dozadu, protože jí padaly přes rameno přímo do talíře. Když už se tak stalo asi potřetí nebo počtvrté, jenom obrátila oči v sloup. Natáhnul jsem ruku a o vlasy se postaral. Než se ke mně stačila otočit, uchopil jsem svou skleničku a napil se. Nenápadně jsem se podíval na mámu. Ta se v pohledu na svého syna přímo vyžívala. Na svého syna, momentálně zamilovaného až kamsi za uši.