Minulost nezměníš |3| (Teen Wolf FF)

Monstra

Mike
Tohle byl snad sen. Hodně blbej sen. Šílená noční můra. Nella... a Asher? Co to má do prdele znamenat?!
Po tom, co jsem ji ztratil a bratranec Froy mi oznámil, že neví, kde je, jsem doslova vystřelil na chodbu. Jenomže v momentě, kdy jsem si uvědomil, že najít ji mezi snad pěti tisíci lidmi nebude dvakrát jednoduché, jsem se vzteky celý bez sebe vydal zpátky na balkon v knihovně. Přistoupil jsem k zábradlí a rozhlížel se. Ne. Nikde nebyla. Po poličkách s knihami jsem se sesunul na zem. Uzavřel jsem se do sebe. Schoval jsem obličej do kolen a zavřel oči.

Šli jsme po školní chodbě. Lidi se na nás otáčeli jako vždycky. Aby taky ne. Vždyť procházel kapitál lakrosového týmu. A kupodivu už tolik lidí po Nell nevrhalo nenávistné pohledy. Díky mojí společnosti začala pomalu zapadat. A tehdy kolem nás prošel. Stačilo, aby se jeho pohled zkřížil s pohledem mé sestry a následující rána. Vražedně jsem se na něho otočil; Nell mi však přiložila ruku na hruď, čímž mi zabránila dopustit se sebemenší obrany.
„Mikeu-"
„Ne, Nell. Tohle si nebude dovolovat."
„Je to kluk. A já jsem holka. Tomu nezabráníš, je to... přirozené."
„Přirozené. Já jsem holku po zadku nikdy neplesknul."
„Jenomže ty jsi tak trochu jiný případ. Nech to plavat. A pojď už."

Vybavovalo se mi tolik momentů. Jak mi to mohlo nedojít?
Byl jsem to já proti celému světu. Proti všem těm smějícím se lidem, kteří se právě zprošťovali veškerých problémů. Cítil jsem to. Cítil jsem tu radost, jež ze všech sálala. Ale cítil jsem ještě něco. Krev.
Zvednul jsem hlavu a rozevřel svou pěst. Vyděšením jsem si rychle stoupnul a chytnul se za zápěstí. To ne... to není možné... Čtyři rudé díry v mé dlani a prsty od krve mě však přesvědčovaly o opaku. Ne. Prostě ne. Já nemůžu... Nemůžu být vlkodlak.
Nervózně jsem schoval krvavé ruce do kapes u kalhot a rozeběhnul se k zábradlí. Musel jsem najít kohokoliv, kdo o nadpřirozenu něco věděl. Ať už Froye, ať už naše, ať už někoho ze smečky. Tohle bylo akutní.
„Promiňte," omluvil jsem se postarší paní tmavší pleti, do které jsem omylem vrazil. „Nic se nestalo," zamračila se. Spadla jí sáňka, když si prohlédla můj obličej. „Jo," odseknul jsem arogantně, než paní stihla cokoliv říct, „Raeken." A než stačila reagovat i na tohle, přispěchal jsem k zábradlí. „No to si ze mě děláš prdel, ne?!" zakřičel mně až moc povědomý hlas. No do háje.
Přiběhnul jsem k zábradlí, krvavýma rukama se o něj zapřel a nahnul se dolů. Přímo pode mnou bylo centrum veškerého dění. Respektive můj táta s pouty kolem zápěstí, za než ho nějaký pán odváděl ven z knihovny. „Tati!" zakřičel jsem. Ani se neotočil.
„Asi bys už měl jít dolů," chytla mě za krvavou ruku paní a švihla mnou na stranu, „ať stihneš kino." Nechápal jsem. Jenomže jsem ta slova pořádně ani nevnímal. Stejně jako všichni nahoře na balkoně jsem běžel dolů. Narozdíl od nich jsem však nesbíhal jenom proto, že jsem chtěl vědět, co se děje. Potřeboval jsem tam, protože se jednalo o mého tátu.
„Stilesi," slyšel jsem říkat mámu, zatímco jsem se marně prodíral zvědavým davem blíž, „co... co to..."
„Proboha," nějaký muž odvětil, „Mio, to..."
„Tak hele," ozval se taťka, „na ženu mi nešahej."
„Tak moment..." ujal se slova zase ten muž - Stiles Stilinski, jak jsem předpokládal, „moment... vy dva... ne, to ne... Mio, řekni mi, že sis ho nevzala."
Ticho. Dokonce ani nikdo z přihlížejících nevydal sebemenší hlásku.
„Mio...?"
„Hold už je to tak," taťka jako by se mu doslova vysmíval, „nedokázal jsi ji dostatečně ochránit."
„Drž hubu, Raekene," zaklel Stiles. „Stilesi-"
„Mio..." došla mu slova, „proč... tos nemohla udělat. Vždyť je to vrah!"
„Stilesi!" přerušil ho další pro mě nový hlas.
„Scotte," věnoval se mu Stilinski, „tys o tom věděl?"
„Stilesi, uklidni se-"
„A co ty?" přerušil i jakousi ženu, „tys to snad věděla? Že si toho hajzla vzala?"
„Pokud vím, smečka by měla být o důvěře a upřímnosti."
„ŘEKL JSEM AŤ DRŽÍŠ HUBU!"
„Stile-"
„NE! ŽÁDNÉ 'STILESI'! Musím napravit, co jsem před dvaceti lety pokazil."
„Ale to neuděláš tak, že ho zatkneš. Stilesi, prosím... Probírali jsme to tolikrát."
„Já nenechám nějaké monstrum, aby jí zničilo život," bránil se Stilinski. Bolelo to. Slyšet takováhle slova o někom, ke komu jsem já odjakživa vzhlížel.
Dveře se v tu ránu samy od sebe zabouchly. Nahoře na patře se spustilo plátno. „Monstrum..." šeptal ženský hlas. Všichni jsme se začali rozhlížet kolem sebe. Neměli jsme nejmenší tušení, odkud vychází.
„Rodina Haleova; Derek Hale.
Malia Haleová.
Kira Yukimura - McCallová.
Lydia Martinová - Stilinski.
Isaac Lahey."
Lidi uprostřed knihovny se stahovali do stran, zatímco skupinka lidí - ti zmínění hádám - se rozešli do středu knihovny. Jako by je něco táhlo.
„Jackson Whittemore."
Neodtrhli zrak z plátna, na němž stále přibývala další a další jména. Každé jméno se připsalo pod to minulé, přičemž se na pár vteřin objevila i fotka zmíněného.
„Jordan Parrish."
Konečně se mi naskytnul pohled na místo, odkud všichni přicházeli. A spatřil jsem tam i své rodiče.
„Alec McCall."
„Mami!" přiběhnul jsem k mámě pevně ji obejmul.
„Ethan Steiner."
„Mami," přišla k nám vyděšená Nella, přičemž držela nějakého kluka za ruku, „co se to děje?"
„Stiles Stilinski."
„Já... já nevím."
„Hayden Romerová - Rodenová."
Taťkovi se povedlo rozervat pouta, po čemž hned běžel k nám. Pevně mamku obejmul.
„Mason Hewitt."
„Oni o nás ví," vzlykla mamka, „ten hlas... Theo, to je-"
„Já vím. Ale my jsme chiméry. Třeba to na nás působit nebude. Třeba nás neosloví." Nemá smysl dělat překvapeného, že nadpřirozeno fakt existuje. Přece jenom, tak trochu ze mě teď byl taky vlkodlak.
„Corey Bryant."
„Corey... Theo, ale Corey je-"
„Já vím," stisknul mamku ještě pevněji.
„Liam Dunbar."
„Mami," přistoupil jsem k našim blíž, „co to... Zavolají i vás?"
„My nevíme," odpověděl táta, „ale teď už aspoň víte jednu věc."
„Theodore Raeken."
Taťka mamku pustil a taky vyšel do středu.
„Že nadpřirozeno skutečně existuje," vydechla mamka, zatímco pozorovala plátno. Taky jsem k němu obrátil svůj zrak. To... To stvoření... vypadlo jako... já. Jenomže mělo tesáky, drápy a... jasně žluté oči.
„Mia Hollowayová - Raekenová."
„Mami, ne!" křičeli jsme s Nell zároveň a snažili se mamku stáhnout zpátky, „mami! Mami! MAMI!" Nic. Nijak nereagovala. Škubla rukama, čímž mě i Nell shodila na zem, a pokračovala v cestě.
„Scott McCall."
Stoupli jsme si. Zatímco já jsem upíral pohled na skupinku uprostřed, Nell mi padla kolem krku. „Mikeu..." zavzlykala mi do hrudi, „já..."
„Nell," pevně jsem ji obejmul, „na to teď zapomeň."
„Já... mám strach. Bojím se."
„Jo," vydechnul jsem popravdě, „to já taky."
Najednou ze zhora jakoby něco spadlo. Vypadalo to jako... Co si budem. Byl to prostě prášek. Nějaký černý prášek, který vytvořil dá se říct takovou hranici kolem lidí uprostřed. Kolem jmenovaných. Všichni byli v kruhu. A v ten moment se probrali.
„Mami! Tati!" zakřičeli jsme společně s Nell, která už také hleděla před sebe. Jenomže jak nám došlo, nebyli jsme jediní. Otočili jsme se. Za námi stáli další děti a mladiství. Všichni vypadali vyděšeně.
„Froyi," Nell padla našemu bratranci kolem krku. Pevně ji stisknul. „Strejdo Nolane," obrátil jsem se k jedinému dospělému v naší skupince, „co se to-"
„Už vám vaši řekli celý příběh?" přerušil mě.
„Řekli," připojila se k nám Nell.
„Ta žena nahoře," prstem ukázal nahoru na balkon, kde u plátna stála ta žena, do které jsem předtím omylem žduchnul, „to je Tamora Monroeová." Spadla mi čelist. To... to ne. To snad... Proboha.
„Tyto lidi," Monroeová přistoupila k zábradlí a kývla směrem k lidem v kruhu, „můžete znát pod různými názvy. Možná že vás jako jediná věc, která je všechny spojuje, napadne fakt, že všichni chodili sem. Na Beacon Hillskou střední. Ovšem, pár vyvoleným je zná pod trochu jinými názvy. Banshee," tlačítkem na plátně změnila obrazovku tak, že tam byla jenom Lydia Martinová, jak křičí, „bytost obklopena smrtí. Která svým křikem dokáže i zabíjet. Kitsune," na plátně se objevila nějaká Japonka a Stiles Stilinski, „osoba posednuta démonem. Kanima," napůl člověk, napůl ještěrka, „bytost, jež svým jedem paralyzuje svou oběť, kterou následně bez milosti zabije. Pekelný pes," hořící muž, „žáruvzdorná bytost, která sama dokáže hořet. Zhruba nejpočetnější a světové nejproslulejší skupina - vlkodlaci. Alfa, beta, omega. Omega," nějaký zarostlý muž a muž, který vypadal jako jeden ze zemřelých, měl fotku na katedře, „vlk samotář. Beta," strýc Liam a pár dalších lidí, „podřízený. Alfa," Scott McCall, „vedoucí. A konečně poslední a dle mého nejzajímavější skupina - chiméry." S Nell jsme ztuhli a podívali se po sobě. Slyšel jsem, jak strýc Nolan hlasitě polknul. Co jsem se tak díval, mamka s taťkou se chytli za ruce. Pevně. Jejich znamení se prakticky dotýkala. Symbol jejich smečky.
„Bytosti uměle vytvořené," na plátně se objevili mamka s taťkou, strýc Corey, strýc Mason a nějaká další holka, „korupce dvou různých bytostí. Ovšem, už předtím museli být genetické chiméry, to znamená mít v sobě dva druhy DNA. Například být po transplantaci," škodolibě se usmála na taťku, „že?"