Minulost nezměníš |3| (Teen Wolf FF)

Byla ten nejúžasnější člověk v mém životě.

(ještě opravuju)

Mějte na paměti, že příběh nekončí, dokud ho neukončím.

Dylan
Upřímně jsem byl v tenhle moment víc než rád, že nejsem vlkodlak. Protože být schopný slyšet všechno, co se ve smuteční síni šustlo… nezávidím nikomu z nadpřirozených, co tu dneska jsou.
Několikrát jsme si s tátou vyměnili letmý pohled a oba jsme jednoduše přikývli. Tenhle plán musel vyjít.
„Mikeu," přistoupily k nám dvě mně úplně neznámé holky. Nejspíš Mikeovy spolužačky. Už nějakou tu minutu jsme stáli u vchodu a, dá se říct, 'vítali' příchozí. Mně to nebylo moc platné. Zatímco Mikea znali snad všichni, mě neznal nikdo.
A možná jsem za to i rád, když nad tím teď tak přemýšlím.
„Ty jsi Dylan?"
Přikývnul jsem. „Jak…"
„V poslední době se o nikom jiném nemluví. Dylan, Mike… Nell. Je to opravdu tragická věc, tohle se dělo před sto lety, není normální, aby se lidé jenom tak stříleli. Zabíjeli pronic zanic."
„To mi povídej," vydechnul Mike. Už to bylo dlouho, co jsem ho naposledy viděl se usmát.
„Vy jste byli její spolužačky?" zeptal jsem se.
Obě přikývly. „Já jsem Bella a tohle je Tess. Byly jsme snad jediné na škole, které ji ani jednou v životě neodsoudily. Byla v pohodě, fakt že jo. Už kolikrát jsme ji i zvaly ven, ale… úplně se distancovala. Těžko říct proč. Byla jedna z nejúžasnějších lidí, co jsme znaly."
„Mikeu, víš, že kdyby něco, tak se na nás můžeš obrátit. Vsadím se, že nejsem jediná, kdo ti to říká, ale narozdíl od ostatních my s Bell to myslíme vážně."
„Já vím. Už jsem o tom upřímně i uvažoval."
„No? Tak vidíš. Slyšely jsme, že vaši… té malé je nám taky moc líto. Ale fakt. Klidně jestli zítra nemáš nic v plánu, vytáhneme tě ven."
„Díky. Fakt."
Holky přikývly a odešly. Působily na mě upřímně.
Aspoň měl Mike přátele, když rodiče selhávali.
„Jako zase si nemysli," Mike se kupodivu držel, „tyhle dvě byly snad jediné, které tu pro Nell opravdu byly. Nikdy ji neodstrkovaly." Povzdechnul si: „Nell měla pravdu. Být sestra kapitána lakrosového týmu není všechno."
„Mikeu, uklidni se. Není to tvoje vina. Podívej… teď to nejspíš bude znít fakt hodně špatně, ale… co se mělo stát, stalo se. Nedívej se na mě tak. Bolí mě to tolik jako tebe. Měl jsem ji líp držet. Celou dobu si to vyčítám. Měl jsem ji líp držet. Měl jsem na ni dávat větší pozor. Ale… tím, že se všichni budeme vinit z její smrti, se nic nevyřeší. Nell položila svůj život za někoho, koho milovala nejvíc na světě, ale není to tvoje vina. Není to ničí vina."
Mike ode mě pohled hned zase odvrátil. Nechtěl o tom mluvit. Nechtěl se vyjadřovat. Ale z jeho výrazu jsem pochopil, že se mnou souhlasí a že je i rád.
Podle mě se hodně lidí o její smrti dozvědělo z internetu. Jsou totiž stránky, kterým soukromí absolutně nic neříká, tudíž se hned vědělo, že obětí útoku byla teprve sedmnáctiletá Nella Raekenová z New Yorku, která zde v Beacon Hills byla na prázdninách. A potom se samozřejmě začaly objevovat i další jména, k nim si i lidé přidali pojmenování. Protože prostě hrabat se v minulosti ostatních je snad ten nejlepší koníček.
Co mi tak ukrylo v paměti, tak vím, že o Mikeově tátovi kdesi psali ve spojitosti s těmi třemi vraždami; Tracy Stewartovoé, Joshe Diaze a Tary Raekenové. O jeho mámě psali, že se psychicky zhroutila, což jakože sice je pravda, ale absolutně nechápu, kde tu informaci vzali. A samozřejmě díky očitým svědkům, kteří v knihovně byli, se postupně začalo objevovat i moje jméno. Neměl jsem nervy na to to číst, ale tak nějak se to ke mně dostalo. 
Doslova vražedně jsme s Mikem sledovali, jak kolem nás prochází jeden z hráčů. Ten jeho úšklebek mu z tváře nezmizel ani přes místo a událost, na níž se právě nacházel.
„Mike a Dylan, že?"
Naše pohyby byly takřka synchronizované.
Znal jsem toho kluka před námi. Ale…odkud?
„Jak jinak. Dva nejlepší hráči, proti kterým jsem kdy měl tu čest hrát, znovu bok po boku. Upřímnou soustrast."
„My se známe?" zeptal se Mike. 
„Známe. Ale ty si mě jen těžko můžeš pamatovat. Zack," natáhnul k němu ruku. Zatímco si s Mike třásli rukama, ve mně to cuklo. Zack, Zack… no jasně. Je to on.
„Tys s náma letos v létě hrál první zápas."
Zack se na mě otočil a přikývnul.
„A potom jsi odešel s Nell."
„Jo, chtěli jsme si promluvit. Ale nemysli si o mně nic špatného, byly jsme přátelé. Opravdu."
„Říkala mi o tobě. Ale… něco tam mezi váma bylo."
„Podívej, Dylane, rád se s tebou o tom pobavím, ale až budeme pryč odsud. Teď jdu vzdát holt," pozvednul ruku s kyticí. Mike přikývnul a Zack odešel.
Tohle bylo zvláštní.
Všichni dovnitř nešli. Hodně lidí zůstalo venku. Ale… co mě dostalo, za plotem jsem spozoroval i pár novinářů. Jenom jsem zakroutil hlavou. Tohle byla odpornost.
Mike do mě žduchnul. Společně jsme se otočili a rozešli se dopředu. Zastavili jsme se až u ní. U otevřené rakve. U Nell.
Bylo to poprvé a naposledy, co jsem ji od onoho dne viděl. Hned jsem měl celý incident před očima.
Křik.
Řev.
Výstřel z pistole.
Její poslední slova.
Její poslední nádech.
Její poslední výdech.
Hlavou mi proběhnul celý náš příběh. Jak to začalo. Jak to celé tragicky skončilo.
Všechny společné noci.
Všechny společné dny.
Chvíle, kdy se smála.
Kdy plakala.
A kdy byla konečně šťastná.
Sednul jsem si vedle Mikea do první řady. Vedle něj měli místo jeho rodiče. Aspoň něco pozitivního. Mikeova máma se svého manžela odmítala pustit. Ale… že měla snad o polovinu menší břicho než včera, si nevšimnout nešlo.
Neustále si držela kapesník u očí. Ani do černých šatů ji převléknout nezvládala. Toho se ujala moje máma spolu s tetou Kirou a Kate.
Naši seděli za mnou. Táta mi dokonce přiložil ruku na rameno. Zhluboka jsem se nadechnul. Ale při pohledu na její mrtvé tělo se mi dej zatajil. Nechtěl jsem ji. Já jsem ji potřeboval. Potřebuju ji.
K pultu si stoupla jakási žena. Její slova se rozplývala, ještě ke mně ani nedošla. Věnoval jsem svou pozornost jen a pouze jí.
Ženiny kroky, jak od pultu odstupuje, se rozléhalo celou místností. Přišel můj čas.
Upravuje si své sako, vstal jsem a zaujal místo u pultu. Že mi Raekenovi tuhle možnost nabídli, pro mě byla prakticky až čest. Ví, jak moc mi na ni záleželo. A oni, ani jeden z nich, by nejspíš nic říct nedokázali. Ta bolest byla už tak dost velká.
Položil jsem ruce na desku a všechny v sále si prohlédnul. Drtivou většinu lidí jsem viděl poprvé. A potom jsem zrakem přejel k oně skupině.
Mike. Theo Raeken. Mia Raekenová. Froy. Nolan. Alex. Máma. Táta. Děda. Babička. Emily. Scott. Kira. Tyler. Derek. Johnny. Kate. Danny. Liam. Mason. Corey. Hayden. Alec. Jackson. Ethan. Isaac. Skoro celá Scottova smečka. Měli za to, že by měli projevit úctu a upřímnou soustrast. Mikeova máma to nečekala. Ale zahřálo ji to.
„Je těžké nějak začít." Nevěděl jsem, co mám říct. V hlavě jsem si to promýšlel už tolikrát… „Už jenom z důvodu, že je neuvěřitelné, že tohle se opravdu děje. Pro vás, kteří mě vidíte poprvé v životě a nemáte nejmenší tušení, kdo jsem… což je většina," zamumlal jsem si pro sebe, „moje jméno je Dylan. A s klidným svědomím můžu prohlásit, že v posledních týdnech…" podíval jsem se k rakvi, „jsem byl jejím nejbližším člověkem." Z hlubokým nádechem jsem opět vzhlédnul. „A znal jsem Nell Raekenovou líp než kdokoliv." Na vteřinu mi zrak spočinul na Asherovi. Šklebil se. I na pohřbu měl na tváři ten jeho odporný úsměv. Hned jsem se však radši začal dívat jinam. „Nell byla… bezpochyby jedna z nejúžasnějších lidí, které jsem měl za svůj život šanci potkat a poznat. Byla… milá…"

„Nedělej. Jenom ti chci pomoct. To, že jsi kluk, ještě neznamená, že všechno musíš oddřít sám."

„…veselá…"

„Až spolu jednou budeme bydlet…"
„Až? Ty už to takhle plánuješ, jo?"

„…i když před okolním světem se celou dobu tak jenom tvářila. Že je šťastná."

„Ehm... Všechno... všechno v pořádku?"
„Jo, všechno v pohodě."
„Nezdá se mi."

Znovu jsem se zhluboka nadechnul a vydechnul. „Její nejsilnější stránkou však nebyla chytrost, krása, i když ani v tom nezaostávala…" podíval jsem se Mikeovým směrem, „nejvíc ze všeho se snažila chránit ty, které milovala." Opět jsem se obrátil k Asherovi. Polknul jsem. Periferně jsem viděl, jak táta přikývnul. „Asher Davis?"
Asherův úsměv povadnul a zamračil se.
„Mohl by se postavit, prosím?"
Asher zatnul zuby a opravdu si stoupnul.
„Děkuju." Rozhlížel jsem se po ostatních. „Nell byla ochotná udělat cokoliv, jen aby se jejím milovaným nic nestalo. Pro život druhého obětovala svůj život. Pro toho, kterého milovala ze všech nejvíc. Bohužel… skoro nikdo neví, že její oběť trvala už skoro dva roky."
Asher mě div že nepropálil pohledem.
„Umřela mi v náručí. A… poslední… poslední slova, co mi řekla… byla, ať pro ni přivedu spravedlnost. A to taky hodlám udělat. Protože… nikdo jiný si to nezaslouží jako ona."
Lidé nechápali.
Zatímco Asher chápal až moc dobře.
„Nella Raekenová byla zneužívána. Víc než jednou, víc než dvakrát. A tenhle člověk," ukázal jsem na Ashera, přičemž se k němu všichni otočili, „je ten, co to všechno způsobil."
Můj táta se zvednul a už za chodu zpod saka vytahoval pouta. „Ashere Davisi, jste zatčen za opakované znásilnění nezletilé Nelly Raekenové. Máte právo nevypovídat," pronesl, když Ashera odváděl ven ze síně. Mezi přítomnými to šumělo.
Shlédnul jsem k Raekenovým. Mikeova máma se třásla, jeho táta ji objímal. No a Mike… hleděl na Nell. Nechápal. Nemohl tomu uvěřit.
„Nechci, aby se na dívku tak čistou a starostlivou, jakou Nella byla, pohlíželo nějak špatně. Právě naopak. Říkalo se o ní, že je… říkalo se o ní ledacos. Pořád se říká. Ale říct pravdu… nahlas promluvit nedokázala. Slíbil jsem jí, že tu pro ni budu. Že společně to nějak vyřešíme. A i když už mezi námi není… nezaslouží si, aby se o ní povídaly takové odporné lži." V sálu opět bylo ticho. I tak jsem opět soustředil svůj zrak na mrtvé tělo. „Měl jsem možnost poznal pravou Nell. Měl jsem možnost sdílet s ní její opravdové pocity a ne jenom nějaké hloupé přetvářky. Byl jsem ten, komu se svěřila se vším, co ji trápilo. A i když mi ji na jednu stranu bylo opravdu líto… na druhou stranu jsem ji obdivoval. Už jsem ji jenom nechtěl, ale potřeboval. A i když jsem jí to nikdy neřekl do očí…" vydechnul jsem a sklopil obličej dolů. V očích mě tlačily slzy. „Miloval jsem ji. Sice nejsem bůh ví jak zkušený nebo světaznalý… ale i tak vím, že už v životě žádná holka nebude jako ona. Nikdy. Protože i přes to všechno, s čím se mi svěřila, čím si prošla… byla ten nejúžasnější člověk v mém životě."