Minulost nezměníš |3| (Teen Wolf FF)

Tak tohle bylo rychlé

Mia
„Ne," hladila jsem své rostoucí břicho, „jméno jsme ještě nevybrali."
„Kluk a holka jsi říkala, že?"
„Jo. Chtěli bychom něco, co k sobě sedí. Chápeš."
„Chápu. A vůbec, jak reagoval?"
„No... docela jsem se bála mu to říct, abych ti pravdu řekla. I když... chtěl to, ani to nebylo tak dávno, co jsme se o tom bavili a on řekl, že by chtěl rodinu. A potom... jako, kdyby nechtěl být táta, kdyby nebyl připravený, tak by asi použil ochranu, ne. Ale... takhle, i když to chtěl... bála jsem se mu to říct. Ale když jsem to potom nakonec udělala... Bože, mělas vidět jeho výraz. Byl... v životě jsem ho neviděla šťastnějšího."
„Aspoň že tak. Víš co, lidi by si mohli myslet, že to byla nehoda, vzhledem k tomu, že jste oba tak mladí."
„Já vím. A to je právě ten hlavní důvod, proč jsem se to bála říct našim. Ale taky byli šťastní. Theo a já... já nevím. Tak nějak jsme už dosáhli, čeho jsme chtěli, konečně jsme se usadili a možná jsme si mysleli, že náš život by byl teď takový prázdný, když si vezmem, čím jsme si prošli."
„Myslíš, že bude dobrý táta?"
Pohlédla jsem své spolupracovnici přímo do očí. „Ten nejlepší."
Obě jsme se zasmály.
„Ne, ne, ne, uklidni se!" žena neustále křičela. Tísňové volání. Očividně to nezvládala.
„Co se děje?" vypadlo ze mě, rozcházíc se k ženě u počítače.
„O ne," Rebecca šla po mém boku, „Eve tohle nedá."
„Ne, prosím, jenom-„
„Tohle vypadá vážně," poznamenala jsem.
Kolem stolu, kde Eve seděla, se postupně začali shromažďovat snad všichni lidi z místnosti. Vypnula mikrofon a otočila se naším směrem. „Já tohle nezvládnu! Ta mladá holka mě prostě ani neposlouchá!"
„Mladá holka?" přistoupil k ní Josh.
„Jo, může jí být tak dvacet pět nebo tak nějak, furt panikaří a já ji nemůžu zastavit!"
„To bude dobrý, Eve, zhluboka se nadechni-"
„JÁ NEMŮŽU! Někdo musí jít místo mě!"
„Eve, to-"
„Mia by to mohla zkusit," navrhnul Ryan. Většina lidí se otočila na něj, pár očí přistálo na mně.
„Seš padlej na hlavu? J-já jsem tohle nikdy nedělala, nemám na to školu, nemám kvalifikaci-"
„Kašli na kvalifikaci. Máš toho za sebou hodně. Jako bys prostě musela zkusit všechno. Teď máš příležitost. Ta holka je mladá, nám je všem přes třicet."
„Ale já nevím, jak ji mám uklidnit!"
„Zvládneš to," Bill mě přitáhnul na židli, na které ještě před chvilkou seděla Eve, „věříme ti."
„Jo, to je sice hezké, ale-"
„Mio," Bill mi na hlavu nasadil sluchátka, „budeme ti na obrazovku posílat instrukce. Nejdůležitější věc - uklidnit ji. To je tvůj hlavní úkol. Jasný?"
Nebyla jsem schopná slova.
Slyšela jsem ji. Slyšela jsem křik mladé zoufalé ženy.
„Ehm..." nějak jsem začít musela. Nemělo to žádný efekt. „Uklidni se, prosím..."
Ne. Pořád křičela, že zabije ji a celou její rodinu.
„Zmlkni!" vykřikla jsem. Tohle na Liama zabralo pokaždé. A na tuhle holku to očividně fungovalo taky. „Promiň, j-j-já..." koktala jsem, „potřebovala jsem, abys byla ticho."
„Kdo... k-k-kdo jsi?"
„Neboj. Jsem tady, abych ti pomohla."
JEJÍ JMÉNO hlásal nápis, který vyskočil na obrazovce.
„Jak se jmenuješ?"
„J-j-já," vzlykla, „jsem Amanda."
„Amanda," nasadila jsem příjemný tón, „hezké jméno. Vlastně... jedno z těch, které jsem vždycky chtěla mít, heh."
„A-a-a..." další vzlyk, „k-k-kdo jsi ty?"
„Mia."
CO SE DĚJE
„Fajn, Amando, teď mě poslouchej. Musíš se soustředit. Jasný? Myslíš, že bys to pro mě mohla udělat?"
Znovu vzlykla, sotva to však bylo slyšet.
„Dobře. Teď mi řekni, co se tam děje."
„Střelec..." zašeptala, „u nás doma je střelec."
Zděsila jsem se. „Střelec? J-jak to víš, Amando? Co se stalo?"
„M-m-my... s-seděli jsme zrovna v o-obýváku, když vtom naše stěna... skleněné dveře... to sklo se prostě najednou rozsypalo a-a kulky nám začaly létat do baráku..."
„Co jsi udělala?"
„M-můj m-m-muž mi řekl, ať se běžím schovat a-a já jsem to udělalala. Ale... bojím se, že ho střelil..."
„To je dobrý, Amando. Je v pořádku, slibuju. Bude v pořádku, ano? A ty taky, jenom dělej, co ti řeknu, ano?"
ADRESA
„Kde jsi, Amando? Jaká je vaše adresa? Toho domu, kde teď jsi?"
„Liberty... Liberty 314."
„Liberty 314. Dobře. A víš ty co? To ani není zas tak daleko. Možná bychom... někdy bychom spolu mohli jít na kávu nebo tak něco."
DOBRÁ PRÁCE, MIO. ROZPTYL JI
„Cože?"
„Že kdybys chtěla, mohli bychom spolu někdy někam zajít. Jak se jmenuje ten tvůj?"
„Kyle."
„Wow, dobrý. Máte, hm... máte děti?"
„Jo. Dvě. Kluka a holku. Před půl hodinou zrovna odešli."
„Jak se jmenujou?"
„Nella a Michael. Ale... říkáme jim Nell a Mike."
„Nell a Mike... to je hezké. Moc. Tolik se to k sobě hodí."
„A ty?"
„Já jsem zrovna v tom."
„Oh, blahopřeju!" vypadalo to, že se mi daří. Jako by už ani nevnímala tu situaci, ve které se nachází.
„Děkuju. Možná bys mi mohla dát nějaké mateřské rady."
„Prvorodička?" pořád nejistě šeptala, i když už zněla klidně.
„Jo. Čekám dvojčátka."
„Páni! Jak se budou jmenovat?"
„No... ještě nevíme. Pořád jsme se nerozhodli. Bereme to tak, že ještě nejsem ani ve třetím trimestru, tak máme ještě dost času."
„A chtěli jste je?"
„Chtěli. Teda... to, jak se to stalo, bylo docela zvláštní, ale jsem ráda, že to proběhlo takhle. Jinak bych byla šíleně vynervovaná."
„Poslouchám."
„No... párkrát jsme se bavili o tom, jestli bychom založili rodinu nebo ne. A jednou můj snoubenec prostě řekl, že on je připravený, že je to jenom na mně. Nebyla jsem si úplně jistá. Teda - byla jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli je i on. Jestli to myslel vážně. A potom, pár dní na to, jsme... víš co... a když už jsme byli u konce, se mě prostě zeptal, jestli jsem to s tím založením rodiny myslela vážně. A když jsem nechápala, jednoduše mi ukázal nerozbalený kondom. A potom... prostě se to stalo. A tady jsem, čekám dvojčátka."
„Wow."
„Jo."
Obě jsme se zasmály.
Slyšela jsem, že v domě je ještě někdo.
„Amando, můžu tě o něco požádat? Ale nelekej se."
„Ano?"
„Je tam okno? V té místnosti, ve které zrovna jsi."
„Jo."
„Kde přesně se schováváš?"
„Pod postelí."
„Fajn. Máš papuče?"
„Cože?"
„Máš?"
„Jo, mám."
„Dobře. Teď mě poslouchej. Otevři to okno, potom z něho vyhoď ty boty, aby to vypadalo, žes skočila ven, a potichu se vrať zpátky pod tu postel. Ani slovo nesmíš říct. Je ti to jasný?"
Nastala minuta ticha. Jak u Amandy, tak u nás v kanceláři. Všichni čekali na to, jak se situace vyvine. Začala jsem být nervózní.
Uklidnilo mě, až když jsem slyšela otevírat okno.
Po chvilce ve sluchátkách zněly těžké kroky. „Do prdele," zašeptal mužský hlas a s největší pravděpodobností právě onen muž vyběhnul z místnosti ven. Amanda se úlevou začala smát. Já taky.
„Jsi génius. Teď odejde."
„Nejspíš. Policie tam dorazí tak za tři minuty, neboj."
„Neboj? Pane Bože," znovu ji uchvátila panika, „tři minuty... Tři minuty, během kterých sem může ten šílenec přijít a zabít mě!"
„Amando, v klidu, ne... ztiš se, ano? Pamatuj, že je otevřené okno-"
„JÁ UMŘU!"
„Ne!" Vypnula jsem mikrofon a odvrátila se od obrazovky, hlavu skrývajíc do svých rukou. Cítila jsem na svém břiše čísi dlaně. Chtěla jsem Theovi padnout kolem krku, když jsem ho před sebou spatřila klečet.
„Zvládneš to," uklidňoval mě. Jeho dlaně. Jeho úsměv. Jeho oči. Kdyby je rozzářil do zlata, fungovalo by to líp. Ale to si samozřejmě nemohl dovolit.
„Theo, já-"
„Ty. To. Zvládneš. Sice posadit tě sem bylo nanejvýš nezodpovědné..." otočil se na lidi za ním, „ale ty to zvládneš. Věřím ti." A políbil mě na čelo.
„Známe se prakticky odjakživa," začala jsem vyprávět příběh. Náš příběh. První věc, která mě napadla. Doufala jsem, že se Amanda zklidní a bude poslouchat. Opravdu se utišila. „Bydleli jsme ve stejném městě. Ve čtvrté třídě se s rodinou odstěhovali, a když jsme byli ve čtvrťáku na střední, vrátili se. On... prostě jsme se do sebe zamilovali. A i když se vždycky našel nikdo, kdo nám to nepřál, my jsme věděli, že jsme pro sebe stvoření. Šli jsme na stejnou výšku, dostali práci a teď..." Theo mi spokojeně hladil břicho. „Budeme se brát a čekáme dvě děti. Možná... důvod, proč jsme se rozhodli založit rodinu tak brzo..." polkla jsem. Theo přikývnul. „Jeho sestra umřela, když mu bylo devět, a jeho rodiče, když mu bylo osmnáct. Teď nemá nikoho. Jakože oficiálně. Proto. Už nechce být takový ten vlk samotář."
Amanda byla potichu. Slyšela jsem jenom to, jak dýchá. Theo mě chytnul za ramena, přitáhnul si mě k sobě a dal mi pusu na čelo. Podívala jsem se na mapu v pravé horní části obrazovky. Už jenom pět kilometrů, pomyslela jsem si.
Najednou se ozvala rána z pistole. Theo I já jsme sebou cukli.
„Co..."
„Amando, ne," tušila jsem, že tohle nedopadne dobře. „Nechoď tam. Slyšíš? Tvoje děti... Mike a Nella tě potřebují. Kyle tě potřebuje. Věř mi, žiju bez svých rodičů už kolik let a můžu ti říct, že to nic moc extra není. Prosím."
„Mami! Mami, prosím!"
„Nello!"
„Amando, ne! Zastav! Přesně tohle chce!"
„MAMI! POMOC!"
„MIKEU!" vykřikla Amanda.
Zamrazilo mě. Ozval se výstřel.
„MAMI!" zařvaly dvě děti najednou. Po čemž následovaly další dva výstřely.
„NE!" křičela jsem, slzy mi tekouc proudem. Theo mi sundal sluchátka a odtáhnul mě od počítače pryč.
Padla jsem na podlahu. Moje děti si nejspíš myslely, že zrovna teď je ten správný čas na to si hrát. Ležela jsem na zemi v bolestech. Jak v psychické, tak ve fyzické.
„Mio..." Theo zašeptal a chytnul mou ruku.