Minulost nezměníš |3| (Teen Wolf FF)

Já ti věřím

Dylan
Už jsme jeli tak pět minut. Za tu dobu ani jeden z nás neřekl jediné slovo. Hudba z rádia byla moje jediná záchrana od trapného ticha.
Už jsem se rozhodnul něco říct. Podíval jsem se do skla, kde jsem viděl její odraz. Bože, to ne... Prohlížela si mě. Seriózně vážně si mě prohlížela. Ať už moje tělo, můj obličej. Ani nedýchala. Jenom jsem se usmál. Nell si toho všimla. Otočil jsem k ní svůj obličej, a když se naše pohledy střetly, ona ten svůj odvrátila na druhou stranu. Úsměv se mi ještě protáhnul. Tahle holka si se mnou uměla pohrát.
„Tohle byl jeep tvého taťky?" nedala mi prostor pro vyjádření. Tahle otázka mě docela zarazila.
„No... jo. Můj taťka ho dostal od jeho mamky. Před výškou ho dal strejdovi Scottovi. No a ten ho dal mně. Zaprvé už ho nepotřeboval a zadruhé tvrdí, že tenhle jeep je odjakživa něco jako symbol naší rodiny, takže si myslí, že je správné, když ho budu řídit já. A taky s ním už neměl nervy."
Nell se uchechtla. Fajn, nikdy jsem si nemyslel, že být sám sebou bude v podstatě stačit. Vždycky jsem se bál pozvat nějakou holku ven nebo třeba jenom požádat o doučování. Ať už se mi líbila nebo ne. Prostě jsem měl strach. Ale teď, sedět tam s ní v tom jeepu... Bylo to fajn. Moc fajn.
„Když si vezmu, kolikrát mamka seděla na tomhle místě..." nejistě rukou přejížděla po sedačce. Radost ze mě vyprchala. Úplně jsem na to zapomněl. Už už jsem chtěl načnout to téma rodiče, ale hned jsem zase zavřel pusu. Vždyť to její táta byl ten, kterého by můj taťka nejradši zabil aspoň tak třikrát. A její máma byla ta, která bývala pro mého taťku jako mladší sestra.
„No tak," rty se jí zkřivily do smířeného úšklebku, „stejně by na to jednou přišlo."
„Co..."
„Dylane, nemusíš to obcházet. Jo, jsem Raekenová. Můj taťka je ten Theo a moje mamka je ta Mia. Upřímně, po tom, co jsi zjistil, kdo jsou naši, se divím, že ti nevadí se se mnou bavit, dokonce mě pozvat ven a odvézt ve svém jeepu."
„Proč by mi to mělo vadit?" zamračil jsem se. I přes to jsem však zrak plně věnoval silnici. Nechtěl jsem vidět, jak se tváří. Bál jsem se.
„Možná proto, že jsi Stilinski? A tvůj taťka je ten Stiles Stilinski?"
„Podívej... já... je mi moc líto, co se v té knihovně stalo."
„Myslíš to, jak tvůj taťka zatknul toho mého a začal nadávat mojí mamce, protože si ho vzala?"
„Jo," vydechnul jsem, „přesně tohle jsem myslel."
„Promiň, já... nechtěla jsem, aby to znělo takhle."
„Nell, znělo to tak, jak to bylo. Podívej, nic proti vašim nemám, ale... kdybys vyrůstala v těch řečech, ve kterých jsem vyrůstal já-"
„Chápu. Určitě ti všichni museli vykládat, jak je Theo Raeken ten největší hajzl na světě, že není nic jiného než obyčejný lhář a vrah, co?" Podle uchechtnutí jsem poznal, že to myslela sarkasticky. Já jsem jí svým pohledem dal najevo, že uhodila hřebík na hlavičku. Sklesle znovu nasměrovala svůj pohled ven z okna.
„Mamka ho ani tak neřeší. Odpustila mu. Tvrdí, že se změnil. Že ho změnila Mi... tvoje máma. Ale táta... vidělas sama."
„Ani si nedokážeš představit, jaké to je, když k někomu celý život vzhlížíš a najednou zjistíš, že má na svědomí několik vražd a vůbec ho to nijak netíží."
Neměl jsem slov. Měla pravdu. Nevím, jaké to je.
„Sice je polda, to jo, ale... nedokážu si představit, že by někomu ublížil. Myslím pro svůj prospěch. Jenom tak, bezdůvodně. Vždyť na mě, mamku ani Mikea nikdy v životě nezvýšil hlas. Odjakživa se usmívá, člověk by neřekl, že je to..."
„Kdy vám to vůbec vaši řekli?"
Zvedla ke mně svůj poněkud klidnější obličej.
„To, že jsou vlkodlaci."
„Tenhle týden."
Vyvalil jsem na ni oči. Málem jsem pustil volant. Tohle jsem fakt nečekal.
„Jo," uchechtla se, „s bráchou jsme v téhle oblasti nováčci. Popravdě... ani nám nechtěli říct, odkud jsou. Nevěděli jsme nic o tvém tátovi, o tvojí mámě. Vlastně... jediné, co jsme o našich věděli, byly jejich jména a rodiny. Nebo... že mamka má bráchu, strejdu Nolana, a že taťkovi umřeli rodiče. Ale že měl sestru... další novinka."
„Počkej, počkej. Vážně jste nevěděli ani to, že váš táta měl sestru?"
Zakroutila hlavou. „Neměli jsme odkud. Nikdy jsme nebyli na žádném hřbitově a... vlastně," uchechtla se, „když jsme byli malí, mysleli jsme si, že strejda Liam je taťkův brácha. Jakože Liam Dunbar," objasnila mi to okamžitě. Šokovalo mě to. Tak strejda Liam o nich věděl... celou tu dobu...
„Takže... když nepočítám strejdu Liama, vaši jeli na vlastní pěst?"
„No... jo. Ale ti tři na to odjakživa stačili. Sem tam se za náma stavili strejda Nolan s tetou Alex a Froyem. A asi čtyřikrát u nás byli i strejda Mason a Corey, ti jsou tuším v té vaší smečce nebo jak tomu říkáte."
„Jo," dal jsem jí najevo, že ji vnímám. I když myšlenkama jsem byl jinde. Napadlo mě... my jsme odjakživa taková větší skupina. Ať už se bavíme o smečce nebo o nás, mladé generaci. Skoro jako rodina. A oni? Byli všeho všudy čtyři, se strýcem Liamem pět. Kamarády, jak jsem se dozvěděl, Nell neměla. A když byla rozhádaná s bratrem... nechtělo se mi věřit, že by člověk fakt dokázal přežívat takhle sám.
„Strejda Liam je vlastně něco jako můj nejlepší kamarád. Prakticky se mnou vyrůstal, znám ho odmalička. Vždycky, když naši nemohli, tak nás hlídal. A bráchovi pomáhá s lakrosem."
„Jak často k vám jezdí?"
„No... co já vím. Jednou, dvakrát do měsíce. Nebo třeba když má zápas v New Yorku, prakticky bydlí u nás. S taťkou si jakože hrozně lezou na nervy, ale my moc dobře víme, že oni si takhle dávají najevo, že se mají rádi. Že jsou přátelé." U nás v Beacon Hills se strejda Liam objeví vždycky tak jednou za čtvrt roku, ne-li míň. Prý nemá čas. Tohle se dozvědět můj táta... i když se strejdou Liamem nejsou bůh ví jak velcí kamarádi, konec konců, strejda Liam je první Beta strejdy Scotta. Což znamená akceptovat ho. Tím pádem by to pro strejdu Liama mohlo dopadnout ještě hůř.
„A to tady všichni něco jste?"
„Hmm?" nevnímal jsem ji.
„Sakra, to znělo blbě. Já jenom... to jste všichni nadpřirození?"
„No... nejsme. Já například jsem člověk. Většina lidí tady v Beacon Hills vlastně o nadpřirozenu pořád ještě nemá tušení. Ví o něm vlastně jenom ti, co něco jsou, a naše a vaše rodina. Co jsme tak s Froyem a Johnnym pozorovali, nikdo jiný nemá nejmenší tušení."
„Johnny je...?"
„Johnny je ten kluk, co s tebou byl v nemocnici. Je vlkodlak, mají to v rodině."
„On je Hale?"
Docela mě zarazilo, že zná jméno Hale. I tak jsem však přikývnul. „Jeho táta je Derek Hale. Jeho mamka je sice člověk, ale... prostě geny."
„A ta holka, co tam byla s ním?"
„Kate? Kojotodlak. Taky to mají v rodině."
„A oni dva spolu..."
„Jo, chodí spolu. I když, strejda Derek to dvakrát neschvaluje. Ale to je zase jiný příběh."
„Jinak jsem tam u toho stolu s Froyem viděla ještě další děti. Nějaké malé. Kdo to byl?"
„Ten malý kluk byl Tyler, to je syn Scotta McCalla. Vlkodlak. Ještě má malou sestřičku Lottie, ta je taky vlkodlak. No a ta holka, co tam byla s náma... to je moje sestra."
„To byla tvoje sestřička?" oči se jí úplně rozzářily.
„Jo. Emily."
„Emily... No jo, to je ta s tou jmenovkou."
Nechápal jsem. Jenom s úsměvem mávla rukou. Jak jsem se tak na ni díval, viděl jsem za jejími nehty něco fialového. Jako prášek. A tehdy mě to trklo. Vždyť její rodiče byli vlkodlaci. A v té knihovně... ona byla taky vlkodlak. Ale nechtěl jsem se ptát. Už jenom proto, že jsem nechtěl kazit tu teď už dá se říct dobrou atmosféru.