Minulost nezměníš |3| (Teen Wolf FF)

Slušelo by vám to spolu

Theo
Bylo to zvláštní. Stát tam před tím domem. Po dvaceti letech. Strávil jsem v něm prvních devět let svého života. Už když jsme ho s Miou uklízeli, nebylo to pro mě dvakrát jednoduché. Vzpomínky mi do hlavy vstřelovaly jak na běžícím páse. A to už vůbec nemluvím o tom, kolikrát jsem se skoro sesunul v Tařině pokoji. Kolikrát jsem svou mrtvou sestru prosil o odpuštění.
„Tak tadys bydlel?" spustila Nell.
„Jo," vydechnul jsem.
„Jdem?" Mia mě popadla za ruku. Přikývnul jsem. Společně jsme vykročili ke dveřím, ten důležitý krok však nechali na mně. To já jsem zazvonil.
„Tak jste tady!" přivítala nás paní, v níž jsem okamžitě poznal tu holku, které jsem kdysi dům prodal. Tehdy jí bylo tak dvacet čtyři, tudíž mezi námi není velký věkový rozdíl. „Ráda vás oba zase vidím," třásla si se mnou rukou.
„Já vás taky, Melanie," usmíval jsem se.
„Tak, já si myslím, že si budeme zase tykat, ne?"
„Souhlasím," přikývnul jsem.
„Pojďte dál," Melanie rozevřela dveře úplně a pokynula nám, ať vejdeme. Rovnou jsem zamířil do obýváku. Vybavila se mi Miina oslava. Musel jsem se usmát.
„Kde jsou Stiles a Theo?"
„No... Stiles... Stiles se s tebou chce setkat osobně. Prý ti pak dá vědět. No a Theo... Ten je..."
„Za tebou. Asi dneska spím na křesle, co? Všechno nejlepší."
„No dobrý, Theo, nejsi tu sám."
„Koukám jste toho moc neměnili," procházel jsem místností. Zastavil jsem se u krbu. Ještě před dvaceti lety byly v rámečcích fotky mě a mojí sestry.
„Neměnili. Líbilo se nám to tak, jak jste nám to tady nechali."
„Už jste tady?" do místnosti k nám přispěchal Jacob, Melaniin partner. „Jak ty to děláš, Theo, že ses za ty skoro už dvě desetiletí vůbec nezměnil."
„Taky tě rád vidím," přišel jsem k Jacobovi a poplácal se s ním po zádech. Tehdy, když jsme řešili to všemožné papírování, jsme k sobě docela přirostli. Jacob je fajn, mám ho rád. A hlavně mu i přes prvotní šok nevadilo, že jsem o několik let mladší. Naopak, když zjistil, že jsem přišel o rodinu, snažil se mi být oporou. Dokonce nám byl na svatbě. A já byl svědek na té jejich.
„Řeknu ti, byl to pro nás docela šok, když jsme zjistili, od jaké legendy jsme tenhle dům koupili."
„Legendy?" zamračil jsem se, „to jako v dobrém nebo špatném smyslu?"
„Ale co tě nemá! V dobrém, samozřejmě. Určitě by po nějakém záporákovi nepojmenovali most."
„Most?" nechápal jsem už vůbec.
„No přece Raekenův most. To nevíš?"
„To vážně?" přistoupila k nám Mia.
„Mám já to ale vychování," chytnul ji za ruku, „rád tě vidím, Mio. Můžeme si tykat, ne? I když jsme se viděli jenom asi třikrát."
„Můžete. Teda... můžeš."
„Už bych ti vlastně ani nemohl říkat Hollowayová, že?"
„No jo," zvedla ke mně pohled, „Theo si myslel, že Raekenová by mi sedělo víc. Vždyť víš."
„No," Melanie přistoupila k Jacobovi, „chcete se porozhlédnout po domě nebo si nejdřív dáte kafe?"
„Nechceme zdržovat," usmála se Mia.
„Jaké zdržování?" zasmála se Melanie, „víte, jak jsme se na vás těšili? Jenom si sedněte, hned se vrátím. Proboha, málem jsem zapomněla. Vy musíte být Nella a Mike, že?"
„Jsme," řekla dvojčata zároveň.
„Teda... Mikeu, ty jako bys taťkovi z oka vypad. No, dáte si-"
„Mami! Mami!" po schodech k nám seběhnul mladý klučina, „nevíš, kde má... jejda, dobrý den."
„Ahoj," Mia se jenom uculovala.
„Jenom pojď, Shawne, nestyď se. Tohle jsou Theo a Mia Raekenovi. Tady Theo nám kdysi tenhle dům prodal, víš?" Bylo vidět, že se malý Shawn stydí.
„Nemusíš se bát," usmála se Nell, „my nekoušeme."
Shawn se přestal schovávat za mamku a přistoupil k dvojčatům. „A ty se jmenuješ jak?" vzhlédnul k mé dceři.
„Já jsem Nell," dřepla si.
Shawn se obrátil na Mikea. Zamračil se a obrátil se na mě. „Jakto, že vypadáte stejně? Vy jste dvojčata?" Jenom jsem se uchechtnul. „Skoro," ani Mike se nemohl přestat usmívat, „to je můj táta."
Shawn se obrátil zpátky k Nell a prohlédnul si ji. „Já tě znám," prohlásil po chvilce.
„A odkud?"
„To nevím."
Místností se opět rozezněl smích. Melanie se vrátila z kuchyně a položila před každého z nás dospělých šálek s kávou.
„Shawne!" křičel dívčí hlas zhora, „sakra, kam jsi utekl?" Po pár vteřinách se k nám připojila mladá dívka. Byla o něco mladší než ti naši, mohlo jí být tak patnáct, šestnáct. „Ježiši," zarazila se, „dobrý... dobrý den. Vy asi... vy jste Raekenovi, že?"
„Ano," stoupnul jsem si, „to jsme my."
„Ehm..." stála tam, nevěděla, co dělat. „Můžu ti s něčím pomoct, mami?" Odpověď její mámy už ani pořádně nevnímala. Tak divně se zaměřila na Nell.
„Zahraješ si se mnou?" Shawn žduchal do Mikea.
„A co?"
„Zaházíš si se mnou na koš?"
„Shawne, neotravuj," pokárala ho Mel.
„To je v pohodě. Jestli to nevadí..."
„Půjdu do pokoje pro míč," Shawn už běžel nahoru.
„Můžeme jít s tebou?" nabídla se Nell. Moc dobře jsem věděl, o co jí jde. Musel jsem se nad jejím šibalstvím pousmát. Aspoň něco měla po mně. A to bohatě stačilo.
„Jasně," přikývnul Shawn a pokynul jim, ať je následují.
„Počkejte na mě," zavolala dívka.
„Počkej," zastavila ji Mia, „ani ses nám nepředstavila. Jak se jmenuješ?"
„No..." nervózně se podívala na své rodiče, potom jednoduše sklopila pohled k zemi, „Tara." Moje srdce vynechalo tak na tři údery. Tařino srdce. Zase se mi vybavil ten sen. „The-o..." šeptal hlas v mé hlavě.
„Theo," Mia mě pevně chytla za ruku, čímž mě probrala zpátky do reality. Věděla, co se mnou bylo. Jak jsem se tak díval, Tara už byla pryč. Promnul jsem si oči.
„Theo, my..." začala Mel, „moc se... moc se omlouváme, tehdy jsme netušili, že jsi měl... Že se jmenovala... To, co se stalo... je nám to moc líto."
„To je v pohodě," zhluboka jsem se nadechnul. V pohodě to nebylo v žádném případě. Možná by bylo. Kdyby Tara umřela přirozeně. Kdybych to nebyl já, kvůli komu přišla o život. Kdo ji zabil.
„Vlastně... něco tu pro vás máme," zvednul se Jacob a zamířil do kuchyně. Vrátil se s krabicí. Poznával jsem ji moc dobře.
„Kde jste to..."
„Zapomněli jste je tady," řekl Jacob.
„Je?" zamračila se Mia.
„Je," odvětila Melanie, „vedle jsou ještě další dvě."
Zvednul jsem se a nahlédnul na krabici. Tuhle jsem ani nepoznával. HD - PLÁNY.
„To ty?" obrátil jsem se na Miu.
„Jo. Věř mi, nechceš vědět, co je uvnitř. Nejradši bych tu krabici vzala a vyhodila ji, zahrabala, zapálila - cokoliv."
„HD? Co je HD?"
„Až potom," neodpověděla mi. To kvůli Melanie a Jacobovi. Přikývnul jsem. Jenomže teď jsem to nemohl dostat z hlavy.
„Co je v těch dalších dvou krabicích?" zeptala se Mia.
„No... jedna je nadepsaná TARA a ta druhá T+T. Naše Tara do té s jakoby jejím jménem párkrát nahlédla, myslela si, že se to týká jí. Je tam nějaké oblečení a další věci. Do té druhé krabice jsme se nedívali. Všechno je tak, jak jste to tu nechali."
„Děkujem moc," usmála se Mia. Snažila se působit normálně. Měla bolesti. A sakra. Ta malá si taky neumí vybrat lepší příležitost.
„A co vy?" snažil jsem se nějak odpoutat pozornost, přičemž jsem Miu nenápadně chytnul za bříško, „jak se vám daří?"