Minulost nezměníš |3| (Teen Wolf FF)

Každý ať si udělá názor sám

Dylan
Už svítilo slunce, když jsem se probudil. Jako každé ráno. Tak bych ještě spal, válel se v posteli. A taky jsem mohl. Vždyť byly prázdniny. Jenomže tohle ráno... bylo to... jiné. Do nosu mi udeřila taková zvláštní vůně. Známá. Taky mě něco lechtalo pod nosem. Otevřel jsem oči. Skoro jsem se i lekl. Vždyť jsem objímal holku! Počkat... nahnul jsem se, abych jí viděl do obličeje. Ne. To není možné. Jak se to... no jo vlastně. Zaspala u mě v jeepu a já ji odnesl do svého pokoje. Spokojeně podřimovala. Všechen stres a špatné myšlenky z ní úplně opadly. Držela mě za ruku. Za tu, kterou jsem ji držel kolem pasu. No, kolem pasu... trošku výš. Nehodlala mě pustit. Podvědomě jsem se usmál. Byl to... tak úžasný pocit. Pocit jako nikdy. Pomalu jsem jí oddělal pramínky vlasů z obličeje a dal jí je za ucho. Lehce se zamrvila, pořád však spala. A usmívala se. Pochybuju, že věděla, kde teď je. Kde a s kým.
To ticho. Zvenku bylo sice slyšet cvrlikání ptáků, ničemu to nevadilo. Naslouchal jsem jejímu dechu. Tomu pravidelnému uklidňujícímu zvuku.
V zadní kapse u kalhot mi zavibroval telefon. Bylo to divné, vždyť ten můj ležel na stole. Sáhnul jsem do kapsy a vytáhnul její mobil. Svítil. No jo. Její rodiče se po ní asi budou shánět. Neměla ho zamknutý, tudíž jsem rovnou přešel do zpráv. Najednou to ve mně začalo vřít. Mezi konverzacemi byli Mike, její táta, její máma, Froy, pár dalších lidí, které jsem neznal a... úplně nahoře svítila nepřečtená zpráva od Ashera.
»Dochází mi trpelivost«
To mně taky, chlapče. Nelíbilo se mi to. Ten hajzl... kdybych s tím aspoň mohl něco dělat. Jenomže co?
Otevřel jsem konverzaci a trochu jí projel. Vesměs pořád to samé. Ať přijde v tolik a tolik tam a tam, že tehdy byla dobrá, výhrůžky, výhrůžky a zase výhrůžky. Těžko říct, proč jsem to udělal. Vstal jsem a uložil si jeho číslo k sobě. Kdo ví, kdy by se mi mohlo hodit. Jak jsem tak odkládal telefon zpátky na stůl, pohledem jsem se zarazil na našich košilích. Vždycky jsem v té své nosil diktafon, ten však tentokrát zůstal doma. Ten rozhovor s Nell v knihovně jsem měl nahraný celý. Jenomže teď... přišlo mi to blbé. Nahrávat si ji. Táta mě sice odjakživa učí, že člověk nikdy neví, kdy mu někdo řekne něco podstatného, ale... vůči Nell mi to přišlo nefér. V její přítomnosti jsem se rozhodnul diktafon nepoužívat. Pohledem jsem sjel na její košili. Nemohl jsem si pomoct, jako bych ji odněkud znal. Ale to se mi beztak jenom zdálo.
A zase. Zase jí zavibroval telefon. Ten svůj jsem odložil a s tím jejím jsem si lehnul zpátky k ní.
»Neříkej mi že ses už stihla s někým vychrápat«
Kdyby ses mi jenom dostal pod ruku... a vůbec, co by se stalo, kdyby jo? Kdyby s někým začala chodit? Zkusil by na ni sáhnout ten hajzl. Budu u ní. Nic se jí nestane.
»Dávej si pozor na hubu«
»Děláš si ze mě prdel? Ty kurvo, ty si myslíš že si na me budes dovolovat?«
»Měl by ses ujistit, s kým si píšeš«
Vědět Nell, co jsem právě udělal, asi by mě zabila. Jenomže už jsem toho měl dost. Nezasloužila si být otrokyně.
»Aha, někdo slečince lozí do mobilu. Že by pan bratr konečně zjistil pravdu?
Že jeho milovaná sestra je obyčejná kurva?«
Tak a dost.
»Ne. Ona fakt s někým spala«
»Nespala. Ale může si dělat co chce. Radím ti, nech ji být. Nebo na to doplatíš«
»Tebe se tak leknu. Nic s tím neuděláš. Frajírek z druhé strany Ameriky
Neser se do veci do kterých ti nic není. Nella je jenom kurva«
Takovou bych mu vrazil. Možná to byla chyba, nevím. Ale už jsem toho měl dost.
»A vyřiď jí at si laskave pohne. Nebo ji to bude mrzet«
A proč ne. Úplně jsem se na Nell namáčknul, otevřel jsem foťák a vyfotil nás. Ona s úsměvem spala. Vypadala fakt šťastně.
»Nech si zajít chuť. Nell s tebou už nikdy spát nebude, o to se postarám«
A poslal jsem fotku.
Konec, vypnul jsem zvuk a odložil telefon na noční stolek. Dobrý pocit. Fakt dobrý pocit.
Nell se zhluboka nadechla a vydechla. Opět jsem se naklonil. Ne. Pořád spala. Pohladil jsem ji po klíční kosti, sjel jsem i trochu níž. Ne úplně, nejsem perverzák. Povzdechnul jsem nad těmi fialovými fleky. Nezasloužila si to.
Najednou pootevřela oči. Chvilku jí trvalo, než vůbec zaostřila. A dalších pár vteřin jí zabralo zjistit, že se nachází v neznámém prostředí. Lehce zvedla hlavu a začala se rozhlížet dokola. Pomalu. Asi po půl minutě konečně dospěla ke mně. Docela se lekla. Nadskočila a zapírajíc se o lokty, odsunula se ode mě o kus dál. Mohl bych se urazit. Jenomže já jsem se usmíval. „Dobré ráno," řekl jsem po chvilce. Absolutně jsem nevěděl, co mám dělat. Ale snažil jsem se nepřestat šířit optimismem. Potřebovala to. Bohužel to neocenila. Pořád zhluboka dýchala. „Co... Kde... Jak..." vykoktala ze sebe nervózně. Sjela pohledem na moje tělo. Zhrozila se ještě víc. Ani jsem si neuvědomil, že jsem celou dobu neměl tričko. Rychle sklonila pohled níž. Asi se uklidnila, když zjistila, že ona tričko má. Že je oblečená. „Uklidni se. Neboj, nic jsme spolu neměli." Její dech se zklidnil. I tak se však na mě nepodívala. Rozhlížela se dokola. „Kde to jsem?" doslova ze sebe vysypala, otáčíc se mým směrem.
„U mě v pokoji."
„A... jak... co se-"
„Zaspalas u mě v jeepu. Nechtěl jsem tě budit a tak trochu mi přišlo blbé přivézt tě k tvým prarodičům, když se přece řeklo, že jdeš ven s Froyem. Tak jsem tě... přinesl sem."
„A... to... to je všechno?"
„Jo," uchechtnul jsem se, „to je všechno."
Nevěřícně sjela pohledem k mému odhalenému hrudníku a zpátky k mým očím.
„Přísahám," zasmál jsem se. Už i jí se koutky jemně vyhouply nahoru. S úlevou padla zpátky do peřin a zavřela oči. Zhluboka oddechovala. Začal jsem si hrát s jejími vlasy. Uculovala se čím dál víc. Nakonec otevřela oči a podívala se na mě. Zvedla levou ruku a odhodila mi vlasy na stranu. Zatřepal jsem hlavou a shodil je zpátky. Oba jsme se uchechtli. Dívala se mi do očí. Nakonec jsem vzal její ruku, zvednul ji do úrovně mé hrudi a pevně ji zmáčknul. Trochu sjela pohledem níž. Nadskočila a chytla se za zavázané předloktí. Snažila se to přede mnou skrýt. Po chvilce jí došlo, že je to úplně zbytečné. Sklopila smutný pohled dolů. Chytnul jsem ji za ruku a hladil ji palcem. Nevěděla, co dělat.
„Nell..."
„Jo," popotáhla, „řežu se. Jsem slaboch. Někdy to na mě prostě přijde a... já nevím, prostě je to..."
„No tak..." přiložil jsem jí dlaň na tvář a setřel slzu. Bolelo to. Fakt hodně. Vidět ji takhle. Psychicky na dně. Bezmocnou.
„Promiň, já..." uchechtla se a otřela si obličej do trička, „zase se ti tady vylívám a vypadám jako ten největší ubožák na světě. Nechápu, proč se mnou trávíš čas, já-"
„Nell," pozvednul jsem její bradu a tím pádem jsem přitáhnul její oči k těm mým, „tohle neříkej. Prosím. Nech mě ti pomoct. Nech mě tady pro tebe být."
„Ale proč?"
„Protože tě mám rá-" zarazil jsem se. Bál jsem se to vyslovit. Nell mě jenom vyděšeně pozorovala. No do háje.
„Pojď sem," rozpřáhnul jsem ruce a naklonil se k ní blíž. Na nic nečekala a obejmula mě. Jednou rukou jsem jí zajel do vlasů a hladil ji. Už tolik nevzlykala. Vlastně... už vůbec.
Odtáhli jsme se od sebe. Sice měla trochu zarudlé oči, ale usmívala se. Znova jsem jí dal pramen vlasů za ucho. Sklonila obličej dolů. Bože, byla tak blízko. Stačil by kousek... nešlo to. Má dlaň se usídlila na její tváři. Vzhlédla ke mně. Až se mi zatajil dech. Nedalo mi to. Promnul jsem si rty. Všimla si toho. Myslela na to na co já. Pomalu jsem si ji přitáhnul k sobě. Zavřela oči. Vzdálenost mezi námi se zmenšovala a zmenšovala. A bylo to.
Po několika vteřinách jsme se od sebe odtáhli. Nell zasněně otevřela oči. Usmáli jsme se na sebe. Bylo vidět, že přemýšlí. Napadlo mě, že to možná byla chyba. Jenomže ne. Tohle chyba v žádném případě nebyla.
„Proč jsi to udělal?" zeptala se nejistě.
„Ty víš moc dobře proč," pořád jsem ji hladil palcem po tváři. Div se nezačala červenat. Neměla důvod.
Pomalu vstala z postele a zamířila k židli, přímo pro svoji košili. Povzdechnul jsem si. I když... nevím, co jsem čekal.
„Odkud máš tu košili?" zeptal jsem se jí. Taky jsem vstal a šel si do skříně pro tričko.
„Cože? Proč?" zasmála se.
„Jenom tak," přetáhnul jsem si triko přes hlavu a zamířil přímo k ní.
„No... dostala jsem ji od mamky. Byla její oblíbená, prý k ní měla nějaký citový vztah nebo co, ale vzpomínky jí nedovolovaly nosit ji."
„Vzpomínky?" zamračil jsem se, oblékaje si svou košili, „jaké?"
„Já sama ani nevím," opřela se o stůl, „nechtěla mi to říct. Prý ji dostala od někoho, s kým se hodně pohádali nebo tak nějak."
Nehodlal jsem se v tom vrtat. Obešla mě a šla si pro svůj telefon. Už ho brala do ruky, když jsem k ní přistoupil zezadu. Obejmul jsem ji, položil svou hlavu na její rameno a začal se s ní kolébat ze strany na stranu. Usmála se, její hlava padla dozadu. Froy měl pravdu. Byl jsem v tom až po uši.
„Mike už se po mně shání," řekla najednou, když otevřela zprávy. Moje hlava vystřelila nahoru. Asher zatím nic. Třeba jsem ho na pár dní odradil.
„Můžu... mohla bych tě o něco požádat?"
„O cokoliv."
Div se nerozplynula. „Já... je mi to blbé, já jenom... Tak trochu nevím, kde jsem, mohl bys mě... mohl bys mě hodit k babičce a dědovi?"
„Samozřejmě."
Otočila se ke mně, já jsem ji chytnul za boky. Sledovala moje oči. Měl jsem takovou chuť ji znovu políbit. Tohle mi bude chybět. Doufal jsem, že budu přes den vůbec schopný přemýšlet nad něčím jiným.
Její mobil začal zvonit. Zarazil jsem se. Díky Bohu. Mike.
„Nech ho," típnul jsem to místo ní, „do pěti minut jsme tam."
Jenom se usmála a popošla o kus dál. Popadnul jsem telefon a pokynul jí, ať mě následuje.