Je to v pořádku.

99.

Bylo brzy ráno, probudil jsem se první. Opravdu ho chci nechat jít?
Po tom všem?
Pozoroval jsem ho, dokud se nevzbudil.

Může to znít divně, vím, ale když víte, že od vás má odejít nejduležitější osoba na světě, snažíte si zapamatovat každý jeho rys.
Každou nedokonalost, kterou vy považujete za dokonalou.

Přemýšlel jsem, jaká asi budou naše poslední slova.
Jestli to bude dramatické, nebo klasické sbohem, nebo jestli vůbec budeme mluvit.
Přemýšlel jsem, jestli ho chci opravdu nechat jít a mezi tím koukal na nebe, které se zbarvovalo do růžové a z růžové do modré.

Tolik jsem chtěl, aby to viděl.
Miloval to. Miloval ranní nebe.
A já miloval jeho.
Jenže on musí jít, nemůžeme být spolu.
Tak jak nás osud dal dohromady, tak nás rozdělí.