Je to v pořádku.

27.

Probouzím se nahý v naší posteli.
Nic si nepamatuju, jen tuším že jsem pil.
Hodně. Mám kocovinu. Vše vidím rozmazaně. Zachvilku mi bouchne hlava.

"Dobré ráno."

"Ahoj, co se včera dělo?"

"Byli jsme ve výřivce a ty ses pak opil."

"V-vážně?"

Jsem to ale idiot, musel jsem nám tím zničit dovolenou.

"Promiň Jamesi."

Mrzí mě to.

"Z toho si nic nedělej, udělám nám míchaná vajíčka, ju?"

Chováš se jakoby nic, to ti to nevadí?

"Počkej, pomůžu ti."

Sotva se postavím na nohy, opět spadnu zpátky na postel. Bolí mě zadek, tak zatraceně moc. Co se stalo? To jsem nějak blbě spadnul?

"Chodíš jako tučňák."

Nemohl sis to odpustit, viď?

"Díky. Nevíš co se včera stalo že mě tak bolí zadek?"

Vypadal jsi zaraženě.

"Mm, ne, netuším. Asi jsi nějak spadnul nebo tak, vždyť jsi nešika."

"No jo."

"Můj nešika. Víš, že spolu chodíme?"

"C-cože?"

Ano! Mám takovou radost, chce se mi až brečet!

"Řekli jsme si že se milujeme."

"Aha, no tak tedy, miluju tě!"

"Mm, já tebe."

Chodíme?