Souls (Justin Bieber Fan Fiction) (Completed)

6. Kapitola

„Děkuju ti moc." políbil mě na tvář. 

Splašeně jsem se nadechla a očima těkala po okolí. „Nemušíš. Jenom mi slib, že si to pořádně užiješ." usmála jsem se na něj. 

„O to se neboj. A jak si to vlastně dokázala?" usmál se. 

„Položila jsem velkou obět, ale pro tebe by jsem to udělala. Jsi přeci kamarád." drkla jsem ho do ramene. 

„Počkej jakou oběť?" zamračil se. Chytil mě za ramena na dálku svých rukou a sledoval mě pohledem, který jsem nedokázala odhadnout. Byla v něm radost, štěstí, láska, ale také zmatení.

„Neboj se nespala jsem s ním. Jsi můj kamarád, ale svoje tělo za tebe neprodám." zasmála jsem se. 

„Na to jsem, ani nepomyslel. Přísahám." olízl si dva prsty a zvedl je do úrovně své tváře.

„Já vím. Jenom tě ráda škádlím." dloubla jsem ho do žeber. 

„Vážně?" pobaveně nadzvedl obočí a za boky si mě k sobě přitáhl. Začal mě lochtat a já vypískla smíchy. 

„Nech toho." zasmála jsem se. 

„Jen tak toho nenechám." smál se a dál mě lochtal. Snažila jsem se z jeho sevření dostat. Položila jsem ruce na jeho dlaně, obmotala okolo nich své prsty a pokusila jsem je od svých boků odtáhnout. 

„Jdu s ním na večeři." zašeptala jsem a otočila se mu čelem. 

„Aha. A kdy?" zamračil se. 

„V pátek. Co se děje?" položila jsem svou dlaň na jeho hebkou tvář a starostlivě jsem se na něj podívala. 

„Aha. Já jenom.. Dávej si na něj pozor." zašeptal a chytil mou ruku. Pohladil mě palcem po povrchu mé dlaně. 

„Nemusíš se ničeho bát." mrkla jsem na něj. 

„Já se nebojím, ale strachu mám dost." zasmál se. 

Chtěla jsem něco říct, ale zastavila mě Katarina. Otočila jsem se jejím směrem. Byla opřená o kolena a rychle dýchala. „Potřebujeme tě Taro." zašeptala. 

Odtáhla jsem se od Justin a přešla k ní. Pohladila jsem jí po zádech, která se jí rychle zvedala díky zběsilému dýchání. „Co se stalo?" klekla jsem si k ní. 

Podívala se na mě stále poředkloněná. „Dole v recepci je chlapec." nadechla se a pokračovala. „Je neslyšící. Nikdo neví co říká a když jsme mu podali papír, aby nám to napsal, tak zavrtěl hlavou a vše hodil na zem." už se pomalu zvedala.

"Proč potřebujete mě? Překladatelka tu snad je ne?" usmála jsem se na ní. 

„Právě sem jede, ale je odsud, asi půl hodiny cesty. Třeba se stalo něco závažného a my nemůžeme čekat, Taro." zašeptala. 

„Dobře." kývla jsem a otočila se směrem k Justinovi. „Pohlídej děti. Jdu dolů." usmála jsem se na něj. 

"Jistě. Jdi." kývl a otočil se směrem k malý andílků, kteří nás stoprocentně, celou dobu co jsme byli na chodbě, sledovali. 

„Můžeme jít." usmála jsem se na Katarinu. 

Běželi jsme dolů po shcodech. „Nevíš kolik by mu mohlo být?" podívala jsem se na Katarinu. Chvíli přemýšlela a pak odtrhla svůj pohled od schodů. 

„Možná patnáct." mykla rameny. 

Doběhli jsme do třetího patra, kde jsem zahlédla Dereka, který se bavil s nějakou mladou sestřičkou. Ukazoval jí něco v deskách a ona se nevinně usmívala.