Souls (Justin Bieber Fan Fiction) (Completed)

15. Kapitola + Epilog

Chytila jsem kliku od šatny a zalezla dovnitř. Došla jsem ke své skříňce a otevřela jí. Vytáhla jsem své džíny a kostičkovanou košili, společně s šedou mikinou. Svlékala jsem svou kombinézu a oblékala si zároveň košili. 

Navlékala jsem na sebe své džíny, když mi zavibroval telefon na poličce skříňky. Zamračila jsem se a rychle zapla své džíny. Od mámy: Bylo by možné, aby jsi přišla domů dřív? Máme menší potíže.

Pro mámu: Musím si skočit něco vyřídit a budu doma co nejdříve. 

Hodila jsem mobil do tašky a skříňku zavřela. Tudíž mám skvělou výmluvu na to, aby jsem mohla jít domů dřív. Vyšla jsem z šatny a při cestě si navlékala svou šedou mikinu. „Karatino? Musím jít dříve domů." usmála jsem se na ní. 

 „Důvod?" pohlédla na mě. 

 „Potřebuju si něco jít zařídit a doma máme nějaké potíže." opřela jsem se o pult před jejím počítačem. 

 „A Fred o tom ví?" zamračila se. 

 „Řekla jsem mu to a nebude mu to vadit." kývla jsem. 

 „Dobře a co si potřebuješ zařídit?" přihmouřila oči. 

 „Potřebuju si urovnat vztahy, takže mám na tebe menší dotaz." uculila jsem se. 

 „Jaký?" nadzvedla obočí. 

 „Mohla by jsi mi dát audresu na Justina?" zavřela jsem oči a čekala na odpověď. 

 „Srdíčko. Ráda by jsem ti jí dala, ale já jí nemám." zavrtěla hlavou. 

 „Ale v jeho složce by být mohla ne? Je to životně důležitý. Prosím. Pak už budu hodná a klidně si tu tří hodinovou rezervu odpracuju. Slibuju." zašeptala jsem. 

 „Já vážně nemůžu, zlato." zavrtěla hlavou znovu. 

 „Prosím. Já mu nutně potřebuju něco říct. Nezvedá mi telefony. Nereaguje na esemesky. Nereaguje vůbec na nic. Bojím se co se s ním stalo." zašeptala jsem. 

 „Zlato. Já." dlaní si prošla přes obličej. 

 „Dobře. Tak zítra." smutně jsem sklopila pohled k zemi a odešla. 

Byla jsem mezi dveřmi, když mě někdo chytil za rameno. Byla to Katarina a do ruky mi vložila papírek.  „Tady je jeho adresa. Nemáš jí ode mě." zašeptala mi do ucha a já jí s radostí obejmula. 

 „Děkuju ti mockrát." vydechla jsem. 

 „To si nech na potom. Jdi za ním." stčila do mě a já se rozeběhla ven. Venku pršelo, ale já jsem nevnímala kapky dopadajícíc na mě rychlostí světla a snažila se chytit si taxík. 

 „Dobrý den slečno." zastavil přede mnou žlutý taxík a postarší muž se na mě koukal z otevřeného okénka. 

 „Svezete mě?" otevírala jsem dveře. 

 „Samozřejmě. Kam to bude?" usmíval se na mě. 

 „Tady." podala jsem mu papírek, na který jsem se ani nestihla podívat. 

 „Jistě, slečno." kývl a papírek mi vrátil do ruky a já znovu bez povšimnutí ho vložila do své kapsy u mikiny. 

Opřela jsem se o sedačku a sledovala ulice Stratfordu. Mladí lidé opouštěli kavárny a restaurace se svými kamarády. Všude byly malé děti ve žlutých pláštěnkách. Skákali do louží v červených holínkách.