Souls (Justin Bieber Fan Fiction) (Completed)

7. Kapitola

Seděli jsme na večeři s mými rodiči. Po několika letech s nimi znovu sedím u večeře a jím. „Jak se ti daří na brigádě?“ usmál se na mě táta, který týden nebyl doma.

„Jde to. Začíná se mi tam líbit čím dál tím víc.“ zašeptala jsem a usrkla si trochu polévky.

„A co ten hoch?“ zvedl svůj pohled od talíře a podíval se mi do očí.

„Jsme dobří kamarádi. Zrovna dneska byl s Derekem na jedné operaci. Byl vybrán a zítra mi praskne hlava.“ zasmála jsem se.

„Kdo je Derek? A na jakou operaci?“ - „Není na to mladý?“ usmála se máma.

„Jenom přihlížel. Operace srdeční chlopně pokud se nemýlím.“ zašeptala jsem.

„Aha. A kdo je ten Derek?“ kývla máma.

„Nejlepší chirurg v nemocnici. Nejmladší, ale nejlepší. Justinova slova.“ zasmála jsem se.

„A ty ho můžeš oslovat jeho jménem? Co ještě nevíme?“ nadzvedl obočí táta.

„Že jsem ho omylem srazila na schodech. Pozval mě na kafe a poté i na večeři.“ zašeptala jsem.

„Na večeři?“vyhrkla máma.

„Už jsem s tím souhlasila a bylo by mi blbé to zrušit.“ mykla jsem rameny.

„Je to chirurg, takže pokud se nemýlím věkový rozdíl mezi vámi muže být nejméně šest let.“ táta se měl opravdu dát na matematiku.

„To ano, ale je to jenom večeře. Nic jiného. A hlavně mu to dlužím.“ vydechla jsem.

„Jak dlužíš?“ zamračil se táta.

„To já jsem Justinovi domluvila tu operaci. Řekla jsem mu, že pokud Justina vezme na tu operaci, tak jeho nabídku příjmu.“ usmála jsem se.

„Tak mladá a tak odvážná.“ zavrtěla hlavou máma.

„Nic se mi nestane.“ usmála jsem se.

„V to doufám jinak si ho najdu a.“ přiložil pěst je své bradě a mile se usmál.

„Tati. Je to mladý, chytrý a rozumný muž.“ vydechla jsem.

„To neznamená, že na tebe nic nezkusí.“ ukázal na mě lžičkou.

„Tak použiju ty chvaty co jsi mě naučil.“ mrkla jsem na něj.

„Potěž pánbůh.“ kývl. „Moc jsi mě neuklidnila. Ale pokud ti to půjde, tak jako s bratránkem Stevem, tak se stávám dědečkem.“ zavrtěl hlavou.

„Jsem ráda, že ve mě věříš.“ kývla jsem.

„Já jsem rád, že jsi ráda.“ zasmál se.

„Tati já ho zvládnu.“ pohladila jsem ho po ruce, kterou měl na stole.

„Já vím, že jsi silná holka, ale mám o tebe strach. Víš, že pro mě jsi furt malá holčička.“ usmál se.

„Vím. Ale můžu s ním jít?“ udělala jsem psí oči.

„Já říkám ano. Ale co maminka.“ podíval se na mou mámu, která stála u plotny a smažila řízky. 

„Nechci být ta zlá. Jdi.“ kývla.

Zvedla jsem se ze židle a přešla k tátovi. Políbila jsem ho na tvář a poté obejmula mámu. „Děkuju vám. Miluju vás.“ zašeptala jsem mámě do vlasů.

„O tom si popovídáme, až ti něco zakážeme.“ zasmál se táta.

„To bude emocionální výlev mých pubertálních pocitů.“ sedla jsem si ke stolu.