Souls (Justin Bieber Fan Fiction) (Completed)

14. Kapitola

Příšla jsem ráno do práce a celý den se Justin nedostavil do práce. Nezvedal telefony. Neodpovídal na esemesky. Možná jsem mu ublížila. Ne možná, ale určitě.

„Já tě miluju, Taro.“ zašeptal.

„Cože? “ vydechla jsem mu do rtů.

„Miluju tě.“ usmál se.

Jeho hnědé oči mě prosili, aby jsem mi neublížila. Ale já k němu nic bohužel necítím. „Justine já tě nechci ranit.“ zavrtěla jsem hlavou.

„Nemiluješ mě. Jasný. Jak jsem mohl být tak naivní.“ odtáhl se ode mě. Chytil flašku šampaňského a hodil jí dolů ze srázu.

„Já. Promiň.“ zašeptala jsem.

„V pohodě.“ kývl a snažil se na mě nepodívat.

„Justine nechtěla jsem ti ublížit.“ pohladila jsem ho po zádech.

„Jasný. Hodím tě domů.“ zvedl se a začal věci házet do koše na piknik a přitom měl svou tvář skrytou vlasy.

„Promiň.“ zvedla jsem se a začala mu pomáhat.

„Nech to bejt. Jdi k autu.“ usmál se.

„Dobře.“ kývla jsem a se sklopenou hlavou jsem pomalu šla k Justinovu autu.

Third person POV

Justin klečel u koše na piknik a sledoval jak jeho láska odchází i s jeho rozdrásaným srdcem. „Miluju tě.“ zašeptal a sklopil pohled k zemi.

Začal tiše plakat a jeho slabá stránka se drala na povrch. Bolelo to. Strašně moc. Chtěl se té psychické bolesti zbavit, ale prostě to nešlo.

Když jí viděl znovu odcházet k jejímu domu, rozhodl se že ho už nikdy nesmí vidět.

Sejde z očí. Sejde z mysli.

Tara POV

Přišla jsem druhý den ráno do práce a Justin stále nikde. Bála jsem se, že se mu něco stalo a tak jsem se šla zeptat Katariny.

„Katarino?“ usmála jsem se na ní.

„Ano?“ svůj pohled přemístila z papírování na mě.

„Nevíš co se stalo s Justinem?“ opřela jsem se o pult.

„No Justin ukončil práci tady v nemocnici. On ti to neřekl?“ zašeptala.

„Cože? Ne nic mi neřekl..“ vydechla jsem a cítila neskutečné prázdno.

„Aha. Odešel.“ vrátila se zpátky k papírování a tím ukončila naší komunikaci.

Musela jsem si s někým popovídat. S Rosie jsem si naposledy povídala před víkendem. Mohla bych jí napsat jestli má čas.

Došla jsem do šatny a tam vytáhla svůj mobil z tašky. Vím, že ho nosí stále u sebe.Otevřela jsem ho a začala psát esemesku pro Rosie.

Pro Rosie: Ahoj Rosie. Nechtěla by jsi na kafe do nemocniční kantýny? - Tara

Zasmála jsem se nad tvorbou věty a mobil si vložila do kapsy. Zamkla jsem skříňku a pomalu vyšla ven z šatny. Mířila jsem k jídelně a při vstupu dovnitř mi v kapse zavibroval telefon.

Od Rosie: Ráda. Jsem tam za pár minut. - Rosie

Usmála jsem se a stoupla si do fronty na kafe. Čekala jsem pár minut a vedle mě se objevila Rosie. „Ahoj zlato.“ obejmula mě.