Souls (Justin Bieber Fan Fiction) (Completed)

5. Kapitola

Dalších pár dní uběhlo jako voda a z našeho oddělení odešla Ember s Ester. Po nich přišla holčička s leukémií Rita a chlapeček jménem James, který se nešťastnou náhodou připletl pod nějaký stroj v tátově dílně a přišel o předloktí.

Jeho táta je z toho na prášky a chodí sem každý den, aby synka viděl. Vypadá jako tělo bez duše a párkrát se tu rozbrečel, když viděl jak James trpí bolestmi. Dnes byla neděle a já znovu utěšovala Jamesova otce na chodbě před jeho pokojem.

„Budu si to vyčítat do konce života.“ zašeptal se slzami v očích.

„Nemohl jste za to.“ pohladila jsem ho po zádech.

„Ale ano můžu.“ kývl a hlavu si položil do dlaní.

„A co se vlastně stalo? Pár slov jsem slyšela, ale vždycky to bylo něco jiného.“ zašeptala jsem.

Podíval se na mě a jeho červené oči jako by nesly bolest a tíhu celého světa. Nadechl se a začal vyprávět.

„Seděl jsem v dílně a pracoval na jedné zakázce. Vykresloval jsem náčrty na to jak tu skříň postavím.Očkem jsem sledoval Jamese jak si hraje před mou dílnou s autíčkem. Vypadal tak šťastně. Nedával jsem pozor, nechal zapnutou cirkulárku a po několika minutách jsem slyšel strašlivý křik. Otočil jsem se a uviděl jak James má ruku pod cirkulárkou ruku, brečí, křičí a okolo něj se valí krev. Kdyby jsem jí vypl a Jamese nechal na zahradě nic takového by se nestalo.“ znovu začal brečet.

„Aha. Vy za to opravdu nemůžete. Osud nikdo neovlivní.“ pokusila jsem se ho uklidnit, ale nevím jak.

„To jsou všechno pěkný kecy. Nikdy jsem nebyl ten nejlepší otec a tohle je třešnička na dortu, aby mi život ukázal jakej jsem na hovno táta.“ zavrčel.

„Nikdo nikdy nebyl skvělým otcem. Každý jsme v tom nováček. Každý se učí. Každý dělá chyby.“ usmála jsem se.

„Chyba byla, že jsem se vůbec narodil. Můj otec měl pravdu. Jsem na nic.“ zavrtěl hlavou.

„Nevěřím vám. Když tam teď přijdete a budete se chovat jako by se nic nestalo. Budete se na Jamese usmívat a stále na něj mluvit. Uklidní se a nebude cítit takovou bolest jako teď. Musíte zvednout hlavu a tím perfektním otcem se stát i přes to, že jste udělal chybu.“ zvedla jsem jeho tvář a podala mu kapesník.

„Kolik vám je?“ zamračil se.

„Sedmnáct.“ poníženě jsem sklopila pohled.

„Na váš věk kloboul dolů. Takhle jsem neslyšel mluvit některé ženy v mém věku a to už jsem starý pardál.“ zasmál se.

„No vidíte a takhle musíte přijít k Jamesovi. S úsměvem. A děkuji.“ kývla jsem a vstala.

Přešla jsem ke dveřím Jamesova pokoje. Otevřela jsem dveře a nahodila milý úsměv a vstoupila dovnitř. „Ahoj Jamesi.“ usmála jsem se na něj.

„Ahoj Taro.“ podíval se na mě malý, pětiletý, modro oký a roztomilý chlapeček.

„Jak se cítíš?“ sedla jsem si vedle něj a pohladila ho po vlasech.

„Svědí mě ruka, ale nemůžu si jí podrbat.“ zašeptal.

„Proč ne?“ zamračila jsem se.

„Protože nemám co. Svědí mě ruka tam kde žádná není. Jakto?“ odul spodní ret a v jeho očích se leskly slzy.

„To víš. Totiž tady v ručičce máš malý skřítky.“ pohladila jsem jeho paži. „A ty furt myslí, že tam máš ještě zbytek ručičky a tak hlavnímu skřítkovi v hlavince vysílají zprávy, že je to svědí.“ políbila jsem ho do vlasů.