Souls (Justin Bieber Fan Fiction) (Completed)

1. Kapitola

Řeč, která nebude v uvozovkách a bude kurzívou je ve znakové řeči.

Ležela jsem na posteli a četla knihu. Očima jsem kmitala po písmenech, slovech, větách a stránkách.

Nevnímala jsme okolní svět, pouze knihu. Držela jsem hrdinovi knihy palce, aby to všechno přežil ve zdraví. Četla jsem tak dlouho, dokud někdo neotevřel moje dveře.

„Taro můžeš jít s Kirsten ven? Dlouho nebyla venku a musí se jít vyvětrat." usmála se na mě máma mezi dveřmi. Bylo by to jakoby chtěla, abych šla ven se psem.

„Dobře." kývla jsem, založila knihu a zavřela jí.

Zvedla jsem se z postele, hodila na sebe šedou, dlouhou, klučičí mikinu, aby mi venku nebyla zima (tady v Kanadě je i léto studený) vyšla ven z pokoje. Cestou ze schodů jsem za uchem podrbala Trevora. Náš pes.

Seběhla jsem schody dolů a uviděla svojí sestru, Kirsten, jak sedí u televize v obýváku a dívá se na jeden z odpoledních pořádů. Přišla jsem k ní a poklepala jí na rameno.

Otočila se na mě a přes silné brýle na mě koukaly její krasou oplývající modré oči. Půjdeme ven. Zvedni se ukázala jsem jí ve znakovém jazyce.

Kývla a podala mi jednu ruku, tu zdravou. Chytila jsem ji a pomohla jí se dostat na nohy. Její ruku jsem si položila na předloktí a svou ruku dala v bok. Přešli jsme společně do předsíně, tam jsem ji posadila na botník a podala jí její boty.

Obula jsem se a čekala, až si Kirsten obuje druhou botu. Trvalo jí to trochu déle než normálním lidem, ale to jenom díky její vadě. A hlavně nebylo kam spěchat. Teda pokud neberu v potaz to, že v parku kam jdeme se to hemží podivnými lidmi.

Stoupla si a usmívala se na mě jak měsíček na hnoji. Vezmi si bundu. Možná je léto, ale je zima ukázala jsem na jednu z bund za ní. Otočila se a vzala si svou bundu. S mojí pomoc a menšími bolestmi se do ní dostala. Podívala jsem se na Trevora, který znuděně sledoval divadlo, které jsme s mou sestrou předváděli. Není to směšné, ale musí to být zvláštní podívaná.

„Trevore. Pojď sem." zatleskala jsem jeho směrem. Zvedl své obrovské tělo a seběhl schody až ke mně. Párkrát se propletl okolo mých nohou a poté si poslušně sedl vedle Kirsten. Ta ho hladila po hlavě a já mu zatím zapínala vodítko k jeho popruhu, který nosil dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu.

„Mami přijdeme tak za hodinku." zakřičela jsem dovnitř domu a zatím otevírala dveře.

„Jistě." uslyšela jsem její hlas z druhého patra.

Pomalu jsme vyšli ven a Kirsten za mnou a Trevorem, zavřela dveře. Chytila jsem jí za ruku a vyšli jsme brankou před náš barák. Pustila jsem Kirstiinu ruku a natáhla si rukávy. Ruku jsem vložila do své kapsy a Kirsten automaticky svou ruku položila na mé předloktí.

Kam chceš jít? naznačila jsem jí.

Můžeme se jít projít k vodě. Dlouho jsem tam nebyla. usmála se na mě a zachumlala se do bundy. Kývla jsem a společně s Trevorem jsme se vydali k řece.

Šli jsme dlouhou dobu po hlavní ulici. Pak jsme zastavili na přechodu a čekali až nás semafor pustí. Přešli jsme do velkého, ale řídkého parku a po dvaceti minutách jsme stáli u břehu řeky. Trevor byl celý u vytržení a čekal, až ho konečně pustím z vodítka. Čekala jsem na správnou příležitost. Podala jsem Kirsten klacek a Trevora pustila.

„Trevore." zašeptala jsem.

Zastavil se a otočil se naším směrem. Ukázala jsem na Kirsten, která zvedla klacík a zamávala jím. Trevor nadšeně zavrtěl ocasem a připravoval se na start.