Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den první 2/2

Dojeli jsme k podivné, polorozpadlé budově. Tvářila se, jako kdyby tam už dlouhou dobu nikdo nebyl. Všichni kluci bez zaváhání vylezli a zamířili k oné budově. Jenom já stála a zírala na to, co přede mnou stálo a uvažovala, zda zkusit útěk nebo ne. Sama jsem si však dokázala odpovědět, že s mojí fyzičkou bych daleko nedoběhla, obzvlášť když nemám nejmenší tušení kam. V mysli se mi stvořila jiná otázka: nespadne nám ta barabizna na hlavu?

„Jdeš?" Zavolal na mě Nathan, který byl již na půli cesty ke dveřím. Proč se tváří, jako kdybych měla na vybranou?

„Jo," kuňkla jsem tak potichu, že pochybuji, že mě slyšel. Hlas mě zrazoval a já hlasitěji odpovědět nedokázala. Když jsem vešla dovnitř, jako první upoutaly mou pozornost provizorní postele. Hodně provizorních postelí. Vlastně jsou to jenom matrace. Bože můj, kolik je tady lidí? Dvacet? A kde jsou teď? 

Místnost byla velká, spojená zároveň i s kuchyní, ve které byl pouze jednoduchý sporák, lednice a stůl se čtyřmi židlemi. Můj pohled se, ale stále vracel k postelím. Vrtalo mi to hlavou. Jsem prostě od přírody zvědavá a většinou mě zaujmou ty nejméně důležité věci. Někdy je to jednoduší než se zaobírat tím největším problémem...

„Proč na ty postele tak zíráš?" Promluvil na mě Matt tak nečekaně, až jsem nadskočila leknutím. Prudce jsem se na něho otočila a on se na mě díval s nadzvednutým obočím.
„Kde jsou všichni ti lidé?" Zeptala jsem se váhavě. Matt mi naháněl husí kůži. Ten jeho pohled, postoj, a tak nějak všechno...

„Mrtví," řekl narovinu a po schodech vyšel nahoru do druhého patra. Zírala jsem za ním s pootevřenými ústy. Mrtví? Jak jako mrtví? Jak můžou být... proboha, co je tohle za místo? Co se tady sakra děje? Kam jsem se to zase dostala. Cleavlendová se prostě vždycky musí dostat do nějakého průseru. Typické. 

Z vedlejší místnosti vylezl Nathan, a když uviděl, jak se tvářím, zoufale si povzdechl: „Co ti zase Matt řekl?"

„Že ti lidé, kterým patří tyhle postele jsou mrtví," dívala jsem se na něho vyděšeně a modlila se, ať mi to vyvrátí.

„To je bohužel pravda," přikývl a posmutněle se usmál. Jak se může, jakkoliv usmívat, když mi oznamuje tohle? Já se dostala do blázince, že je to tak? Je to nějaký divný blázinec, co je v lese. To je jasné a ostatní jsou taky pacienti, proto jsou tu nedobrovolně.

„Co se jim stalo?" Byla jsem si více než jistá že této otázky budu litovat, ale většinou prostě rychleji mluvím, než myslím.

„Buď prohráli, nebo chránili lidi, jako jsi ty," řekl a sledoval moji reakci. Lidi, jako jsem já? Co tím myslí? Lidi, kteří se prostě objevili uprostřed lesa? Vyděšený lidi? Zmatený lidi? Napadá mě spousta přirovnání k mé osobě.

„Co prohráli?" Zeptala jsem se po chvíli, co jsem si urovnala své myšlenky, která z nekonečna otázek je asi nejpodstatnější. Nathan protočil očima, jako kdybych se ptala na tu nejpitomější otázku, co jsem mohla. To je tak těžké říct jsi tady, kvůli tomu a tomu, stane se tohle a tohle? Navíc copak mají v psychiatrických léčebnách povoleno hrát nějaké šílené hry? Neměli by být všichni svázaní v kazajkách?

„Je ještě moc brzo abych ti to vysvětlil," vyhnul se diplomaticky otázce. Samozřejmě, protože proč by mi měl něco říkat, že? Kdyby neměl nasazený svůj nevinný výraz, myslela bych si, že si tohle mé týrání i užívá. Na něho mi to však nesedělo, to bych to spíš tipla na Matta.

„Já bych neřekla, že je moc brzo," stála jsem si tvrdohlavě na svém. Přece se nenechám jenom tak odbít.

„Jenomže, já jsem tu dva roky, zatímco ty jsi tady asi hodinu," mrkl na mě. Naštvaně jsem sklapla, protože mě nenapadlo nic rozumného, co mu proti tomu opáčit. Tolik k mému odhodlání se nenechat odbít. Skvělá práce. Stále jsem ho však propalovala pohledem, jemu to ale bylo jedno. Možná bych si neměla takhle dovolovat. Řekněme si to upřímně, kdyby se mi rozhodl něco udělat, neubránila bych se. On mě, ale naprosto ignoroval a otevřel ledničku.

„Máš hlad? Jestli jo, tak máš asi smůlu, pokud nemáš ráda zeleninu, nic jiného tady není, zítra pojedeme pro zásoby. Poprvé potkáš jinou skupinu," řekl bez jakéhokoliv zabarvení hlasu. Skupiny? Hlad? Jak bych mohla mít hlad v takovéto situaci? To v sobě ten kluk nemá žádnou empatii?

„Jaké skupiny?" Ignorovala jsem naschvál jeho dotaz ohledně jídla a doufala, že mi aspoň na toto odpoví. Třeba dojde k závěru, že jsem tak otravná, že to vzdá. Nebyl by první.

„Ta holka snad nezavře klapačku," zamumlal si sám k sobě a pak se s povzdechem odklonil od lednice a opět promluvil na mě, „jsou čtyři skupiny, které se snaží vyhrát. Zítra pojedeme na místo, kde je jediná možnost získat jídlo, pokud nechceš žít z toho, co najdeš, což značí, že je velká pravděpodobnost, že potkáme jinou skupinu."

„Vyhrát co?" Snažila jsem se využít situace, kdy mluví.

„Hru," zazubil se.

„Oh opravdu? To jsem nečekala," zabrblala jsem ironicky. Má inteligence dosahuje dostatečně vysoko, aby mě toto napadlo, ovšem pochybuju, že se tady hrají Monopoly.

„Jsem plný překvapení," zazubil se opět. Jsem ráda, že se tady někdo usmívá, opravdu, ale v tomhle kontextu mám chuť mu za to jednu fláknout. Propadala jsem zoufalství a v hlavě jsem měla prázdno. Žádný spásný nápad na mou záchranu se mi v hlavě prostě neobjevoval. Zamysli se Jess. Co by udělal Dylan O'Brien? Utekl by. Sakra. To nás dostává zpět k mé fyzičce dřevěného stolu.

Konečně moje urputilé vražedné propalování jeho osoby zabralo a Nate poraženě zafuněl.
„Je to jako hledej vlajku, ale jediný rozdíl je v tom, že ta vlajka jsi ty. Měla bys jít spát, zítra ráno brzo vstáváme," mrkl na mě. On si snad mou zdeptanost užívá. Jak jako, že jsem vlajka? To nedává nejmenší smysl!

„Nechci jít spát!" Protestovala jsem podrážděně. Nejsem malé dítě, nepotřebuji určit večerku, na to jsem ve svých sedmnácti letech trošku stará.

„Nathane nech jí být," ozval se za mnou Simon. Automaticky jsem vyjekla leknutím. Ježíši moje srdce. Hlasitě jsem vydechla.

„Nějaká lekavá," zazubil se na mě. Naštvaně jsem se na něho zamračila, moc vtipné. Neříkejte mi, že nikdo nemá tušení, jak se teď cítím. Přece není možné, aby byli tak... tak tupí.

„Spát budeš támhle na tom gauči, věř mi je to nejpohodlnější," ukázal na hnědou pohovku ze které mi bylo zcela jasné, že spadnu. S mým nadáním padat z jakékoliv postele, budu dole hned jakmile zavřu oči.

„Fajn," rezignovala jsem. Stejně mi nic neřeknou. Přešla jsem k zmiňovanému kusu nábytku a sedla si. Obličej jsem si zabořila do dlaní a zoufale si povzdechla.

„Nathane proč? Proč jste mě k sobě tak automaticky vzali?" Dožadovala jsem se odpovědi. Nedávalo mi to smysl. Nic mi tady nedává smysl.

„Potřebujeme tě. Když s námi budeš dobrovolně, bude to pro nás nejvýhodnější."