Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den druhý 1/5

Se zalapáním po dechu jsem se probudila. Noční můra se mi vypařila z mysli a nyní jsem dokázala zachytit pouze pocit strachu, který jsem cítila. Před něčím jsem utíkala, ale nyní už jsem si nedokázala vybavit předčím. Všude okolo mě se míhali stromy a mým tělem prostupovala panika. Byla jsem lovnou zvěří, která netušila, před čím utíká.

Všude byla tma a ticho rušilo akorát občasné zachrápání, které kluci vytvářili. Spustila jsem nohy dolů ze sedačky a rukou si prohrábla zacuchané vlasy. To, že jsem zde není součástí noční můry. Je to skutečnost.

Když si moje oči přivykly na tmu, zvedla jsem se a šmátrajíc okolo sebe, abych do něčeho nenarazila, jsem vyrazila směrem k lednici. Doufala jsem, že tam bude něco studeného k pití. Nehledě na to, že prohrabování lednice mě přinutilo myslet na něco jiného, než na můj sen. Není to zvláštní usnout v takovéto situaci? Neměla bych být hystericky skrčená v koutě a s brekem se dožadovat vysvětlení? Neměla bych utíkat? Pohled mi sklouzl k oknu přímo nad dřezem. Kam bych utíkala? Nemám nejmenší tušení, kde jsem. Jak daleko jsem od domova? Shání se po mně táta?

„Nemůžeš spát?" Ozvalo se najednou za mnou. Polekaně jsem sebou škubla a polkla výkřik. Prudce jsem se otočila a uviděla kousek od sebe stát Matta. Opíral se o kuchyňský stůl a vypadal potěšeně, že mě vyděsil. Milý to člověk.

„Málem jsem dostala infarkt!" Obořila jsem se na něho potichu, abych nevzbudila ostatní. To, že nespím já, neznamená, že nesmí spát ani nikdo jiný. Nehledě na to, že jsem nestála o nechtěnou pozornost.

Matt pouze pokrčil rameny a rozhostila se trapná chvíle ticha. Nevěděla jsem, co mám říct, tak jsem se raději pouze otočila zpátky směrem k lednici. Žádná lahev vody se tu nenacházela, ale bylo to lepší než se na dívat na něho. Něco v jeho očích, mě příšerně znervózňovalo. Ne, že bych mu v té tmě přesně viděla do očí, ale stejně.

„Žádný jídlo tam nenajdeš, pro zásoby jedeme až zítra," ozval se znovu Matt. Musí tam stát? Nemůže jít zpátky nahoru?

„Je tu moc fajn mrkev," popadla jsem první věc, co jsem uviděla a vítězně ji zvedla nad hlavu. Neměla jsem hlad, ale snažila jsem se zabránit dalšímu tichu. Nehledě na to, že když jsem nervózní říkám hovadiny.

„Slova mrkev a fajn nejdou dohromady," řekl Matt neústupně a když jsem se otočila, abych na něho viděla, zrovna vrtěl hlavou.

„Ty nemáš rád mrkev?" Otevřela jsem ústa v hraném šoku.

„Mrkev je zlo, čirý zlo," zamračil se. Na tváři se mi vynořil úsměv, tohle je mnohem lepší verze Matta. Vtipkování beru. Odpoutává to od reality.

„Hele, nemáš mrkev, nemáš nic!" Řekla jsem důrazně a poté se potichu zasmála. Matt pouze zavrtěl hlavou v nesouhlasu.

„Mě nezlomíš, jsem antimrkvový člověk," zasmál se také. Měl hezký smích. Měla jsem však pocit, že je to ten typ člověka, co se často nesměje. Něco v jeho tváři a postoji mi to prozrazovalo. Když utichl náš smích, zdálo se mi, jako kdyby utichlo úplně všechno. I kluci přestali na chvíli chrápat.

„Proč vlastně nespíš ty?" Otázala jsem se mezitím, co jsem mrkev omývala. Měla bych si ji i oškrábat, ale byla jsem příliš líná v téhle tmě hledat škrabku.

„Stejný důvod jako ty, špatný sny," pokrčil rameny a dál to nerozváděl.

„Bojíš se toho zítřejšího střetu?" Prosím, ať řekne ne. Prosím, ať řekne, že všechno bude v pořádku, že je to jako zajít do obchodu pro rohlíky. Jestli se toho bojí on, tak zešílím. Nevypadá totiž, že by ho jen tak něco vyděsilo.

„Ne to fakt ne," zasmál se ironicky, „z toho noční můry nemám."

„Tak z čeho?" Zeptala jsem se váhavě. Zkoumavě se na mě zadíval, jako kdyby se rozhodoval, zda mi má odpovědět. Uhnula jsem očima před jeho pohledem.

„To nechceš vědět princezno," mrkl na mě a proklouzl okolo mě do lednice, kde si vzal láhev vody. Co to? Proč mají sakra v přihrádce na zeleninu vodu? Tam má být zelenina! Od toho je přeci ten název.

Již beze slova Matt odešel zpět nahoru do patra. Nechápu, proč spí nahoře a všichni ostatní tady dole. Je to zvláštní a má zvědavost toužila potom, abych se dozvěděla, co všechno tam nahoře vlastně je. Chtěla jsem to prozkoumat, ale bylo mi jasné, že kdyby se to Matt dozvěděl, asi by mě zabil. Obrazně řečeno... teda doufám. A tím se opět dostáváme k tomu, že řeším ty nejméně důležité otázky.

Mrkev jsem hodila zpět do lednice, nedokázala jsem pozřít ani sousto. Myslím, že bych to ihned vyhodila zpět. Přešla jsem zpátky k sedačce a položila se na ni. Nepřišla jsem si unavená a upřímně se bála usnout. Mozek mi našeptával, že na zítra budu potřeboval energii, ale odmítala jsem to přijmout. Poté bych se totiž musela zaměřit i na to, že zítra mě čeká jízda pro zásoby s podivnými maníky, kde je možnost, že potkám jiné podivné maníky. Úžasný. Přitáhla jsem si kolena, co nejblíž k sobě a zavřela oči. Snažila jsem si vsugerovat, že jsem jenom doma, že tohle je hloupý sen.

Probuď se Jess.

Probuď se.