Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den první 1/2

Znáte ten pocit, když se někde vzbudíte a nemáte naprosté tušení, kde jste? Tak to mně se právě stalo. Jsem někde uprostřed listnatého lesa a nemám nejmenší tušení, kde to vlastně jsem. Jako poslední si pamatuji, jak jsem šla do školy. Byla jsem v půlce cesty. Zrovna jsem čekala na semaforu na zelenou. Najednou jsem, ale zde. Nemám nejmenší tušení, co se děje. V hlavě se mi pořád dokola omílá vzpomínka, jak mi cizí žena říká: „Nikomu nevěř, budou tě chtít využít pro sebe. Když někoho uvidíš, utíkej! Nenastupuj do žádného auta! Všichni lidé ti budou chtít ublížit rozumíš?!"

Zmocnil se mě pocit, že slyším auta a začínala jsem panikařit. Nemám věřit žádným lidem, ale co mám dělat? Být sama v pustém lese? Musím najít cestu. Auto se blížilo.

Počkat auta přece jezdí po silnici – fakt geniální myšlenka Jess, zatleskej si – a silnice někam vede, do nějakého města, odkud si budu moct zavolat, nebo tak něco. Pokud to není teréňák. Proboha prosím, ať to není teréňák. Já potřebuju silnici!

Dýchej Jess. Uklidni se. Všechno bude dobré, tím že budeš panikařit situaci nevyřešíš.
Auto se blížilo a v mozku mi začínalo šrotovat. Co mám dělat? Schovat se? Utíkat? Než jsem se však stihla rozhodnout, auto stálo přímo přede mnou. Teréňák, skvělé. Žádná silnice, ještě lepší! Z auta vylezl kluk, mohl být tak o rok mladší než já. Více než mně čili 17 mu určitě nebylo. Měl hnědé vlasy i oči, oblečený v obyčejných džínech a v tričku s krátkým rukávem. Jeho úsměv na mě působil uklidňujícím dojmem.

„Ahoj! Já jsem Nathan," představil se. Nevypadal nebezpečně, ani jsem neměla pocit, že by mi chtěl ublížit. Spíš mi připomínal ten typ kluka, do kterého se ve filmu vždycky hlavní hrdinka zamiluje. Měl něco laskavého v očích. Něco, co mě přesvědčovalo ať neutíkám.

„Budu hádat: tajemný, mystický hlas ti našeptává, ať nikomu nevěříš, všech se bojíš a ták," šklebil se vesele. Váhavě jsem přikývla, jak to může vědět? A jak se může tvářit, jako by se nic nedělo?

Oh jasně, mělo mi to dojít už dřív. Tohle je sen. Ach bože, mám fakt pitomou fantazii. Protočila jsem očima a štípla se do ruky.

Nic. Tohle obvykle funguje.

„Nezdá se ti to," řekl Nathan, jako kdyby mi četl myšlenky. Tohle začíná být už vážně trochu divné. Proč bych mu, ale měla věřit? Hlas, o kterém zcela náhodou ví, mi stále našeptává, ať nikomu nevěřím. Mé instinkty mi, ale radily, ať mu věřím. Nevypadá nebezpečně.

„Hele já vím, že jsi vyděšená. Máš taky být proč. To že jsi tady je pro tebe hodně, hodně špatný, ale já a moji kámoši jsme ti nejlepší lidi, jaké jsi momentálně mohla potkat. Jestli se nepohneš a nepojedeš s námi, přijede Jack a jeho skupina a o to nestojíš. Věř mi," ztratil se mu z tváře úsměv a zatvářil se naprosto vážně. Znala jsem ho sotva minutu, ale přišlo mi, že není typ člověka, co by často mluvil vážně. Napovídaly mi to vrásky, které se mu objevují okolo očí, když se usmívá a ty člověk získá pouze častým smíchem.

Z auta vylezl druhý kluk. Vypadal tak na 18. Vlasy měl obyčejně hnědé, ale oči nádherně zelené. Nikdy jsem neviděla kluka s tak výraznýma zelenýma očima. Jeho obličej, ale už nebyl tak přívětivý jako Nathanův. Spíše vypadal nepřátelsky a v obličeji měl tvrdý výraz ze kterého se nedalo nic vyčíst, ani jediná emoce. To byl ten člověk, kterého bych se měla bát. Instinktivně jsem o krok couvla.

„Měla bys s námi jít a to hned. Za chvíli se tady může objevit Jack, a to fakt nepotřebujeme. Máme štěstí, že jsme ji našli jako první, tak si pohni Nathane," řekl drsným hlasem nepřipouštějící námitky.

„Pracuju na tom, ale ty mi s tím fakt nepomáháš," zamračil se na něho Nathan. Když svou tvář, ale opět stočil na mě, už se zase usmíval. Trochu vypadal, jako kdyby mě chtěl nalákat do auta a pak někde potichu zabít.