Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den pátý 3/3

„Stejně je ta holka divná," zabrblala jsem, mezitím, co jsem seděla na sedačce a pozorovala, jak si Matt povídá s Cass v kuchyni. Nějak jsem nezvládala je nepropichovat vražednými pohledy.

„Spíš bych řekl hodně přizpůsobivá," pokrčil rameny Nathan, který seděl vedle mě a ani se nesnažil skrývat posměch v jeho hlase.

„Je přizpůsobivá a divná," stála jsem si na svém. Obdivovala sem ji, ne že ne, ale to neznamená, že ji musím mít ráda.

„Víš, většina lidí, co ji pozná, ji spíš obdivuje. Je jí jedenáct a v téhle hře je lepší než většina z nás," odporoval stále a mě přišlo, že jen testuje mou trpělivost, než vybuchnu.

„Je to frajerka, obdivuju ji, je přizpůsobivá a je divná," doplnila jsem opět svou větu. Nathan se mi začal smát. Nemohla jsem říct, že jsem se mu divila. Musel na mě být vtipný pohled. Seděla jsem v tureckém sedu, ruce založené na hrudi a žárlila na jedenáctiletou holku. Já chci taky takhle všechno zvládat, proč já musím být ta neustále vyděšená osoba ve filmu, kterou vždycky všichni nenávidí a doufají, že se co nejrychleji odklidí ze scény? Upřímně si trochu myslím, že ani Cass mě nemá ráda. Pořád se na mě mračí a celkově se tváří, jako naštvaný křeček a samozřejmě se pořád drží u Matta. Vážně, od té doby, co jsme ji potkali, celou cestu, co jsme šli do barabizny, a dokonce i celou dobu, co jsme tady, což je už celkem dlouho, jelikož se zase začínalo stmívat. Zdá se to jenom mně, nebo je tu pořád tma? No prostě se od něho ani nehnula. Neříkám, že by mi to vadilo, nebo že bych žárlila, ale no... žárlila jsem. Žárlila jsem na to, jak se na ní Matt bezstarostně ksichtil.

„Jsem mrtvej," došel Matt k jedné z matrací a plácnul sebou na ní. Když si všiml, jak se na něho mračím pozvedl obočí, ale než stačil něco říct Nathan ho předběhl.

„Vážně? Na to, že jsi mrtvý vypadáš docela v pohodě," zašklebil se na něho Nate. Protočila jsem očima. Jako kdyby Matt potřeboval, aby mu někdo říkal, že vypadá dobře. I kdyby jenom ze srandy.

„Já vypadám dobře i v poměru s živými bytostmi, jsem prostě dokonalý. Nemůžu za to, je to můj životní úděl," pokrčil rameny a zívl. Cass se zasmála a já secvakla zuby.

„Jdu si udělat něco k jídlu," odsekla jsem a zvedla se směrem ke kuchyni. Stihla jsem ještě zahlédnout Mattův nechápavý výraz. Nejspíš nechápal naštvaný tón mého hlasu. Nedivila jsem se mu. Já ho taky nechápal, tak jak by mohl on. Vztekle jsem z lednice vytáhla papriku spolu s nějakou další zeleninou a nezapomněla při zavírání lednice řádně s jejími dveřmi třísknout. Omývání zeleniny mi, avšak nepřineslo dostatečné uspokojení. Teprve, až když jsem ji začala krájet, jsem se začala cítit lépe. Slyšela jsem ke mně někoho přijít a pevněji sevřela nůž, abych ho po někom nehodila. Zatraceně uklidni se Jess a uvědom si, jak se chováš. Zvedla jsem pohled a uviděla Nathana, jak se opřel zády o kuchyňskou linku s úsměvem na rtech. To tam má ten úsměv vytetovaný?

„Žárlíš na jedenáctiletou holku, uvědomuješ si, jak je to směšný?" Uchechtl se a pozoroval, jak jsem opět začala papriku vztekle krájet. Uvědomovala jsem si to, ale ani za milion bych mu to nepřiznala.

„Já nežárlím," bránila jsem se a snažila se zmírnit vzteklý tón svého hlasu.

„Jojo, to vidím," snažil se nesmát, i když pobavenost z něho přímo čišela. Pitomec. Protočila jsem očima a začala krájet rajčata. Nyní již v trochu jemnějším tempu v obavě, že bych z nich udělala spíše kečup.

„Víš, je na Matta moc mladá, takže se nemusíš bát," mrkl na mě, když jsem se na něho nevěřícně a s polo otevřenými ústy podívala. V očích mu tančili rarášci a moc dobře si uvědomoval, jak moc mě teď štve.

„Netuším, o čem to mluvíš," procedila jsem mezi zuby. Sakra, měla bych přestat. Proč jsem vlastně naštvaná? To by mi ještě tak chybělo, řešit bordel uvnitř sebe, když se tu děje tolik věcí. Měla bych se přestat chovat, jako puberťačka. Ale ty jsi puberťačka. Pošeptalo mi moje podvědomí. Sklapni podvědomí, odpověděla jsem si okamžitě.

„No tak Jess, všichni vidíme, jak se k sobě vy dva chováte. Cass pro tebe vážně není hrozba, pochybuji že je Matt na jedenáctky. On je všechno možné, ale pedofil snad ne," vzal kus rajčete a strčil si ho do pusy. Pozorovala jsem jeho počínání s přivřenýma očima a nevěděla, co mu na to říct.

„Nemusíš mi na to odpovídat," zašklebil se. Ukradl mi ještě plátek papriky a následně se vytratil. Vztekle jsem zafuněla a rukama se opřela o kuchyňskou linku. Co to dělám?

„Čau Jess," promluvil Greg a já sebou trhla. Neslyšela jsem ho přicházet ani do barabizny. Otočila jsem se na něho a uviděla jeho věčně naštvaný výraz. Umí vůbec ten člověk být veselý a šťastný? Aspoň na chvíli?

„Ahoj, co je? Praštila tě veverka šiškou po hlavě?" Navrhla jsem ve snaze zavtipkovat. Zoufale jsem si chtěla jakýmkoliv způsobem zlepšit náladu.

„Trefa do černého," přikývl a koukal přitom do lednice. Pozorovala jsem ho zkoumavým pohledem. Možná jsem dělala chybu, ale stejně jsem se zeptala.

„Proč jsi furt tak negativní?" Pozvedla jsem nad ním obočí. Podíval se na mě pohledem, zda to myslím vážně a když viděl, že ano protočil očima.

„A proč bych být neměl? Život stojí za houby a pak umřeš. Jo. Mám být za co vděčný," odsekl ironicky a následně zavřel dveře lednice, když nenašel nic, co by ho uspokojovalo. Beze slova někam odešel a já se otočila zpět na svou rozdělanou večeři. Hlad mě zcela přešel. Měla jsem chuť... ani vlastně nevím, co dělat. Asi nic. Zírat do zdi. Mít tu možnost jenom nic nedělat. Prokrastinovat. Nakrájenou zeleninu jsem dala do misky a tu vrátila do lednice. Nebála jsem se, že by mi ji někdo snědl. Kluci se zelenině vyhýbali úctyhodnou vzdáleností. Vrátila jsem se do obýváku a přemýšlela, že si prostě lehnu. Nikdo už si tu nepovídal. Nathan zmizel bůh ví kam. Cass seděla na zemi a něco si kreslila na zemi. Ležela na břichu a něco si pobrukovala. Matt na matraci usnul a ruce měl rozhozené každou na jednu stranu. V hlavě se mi rozsvítila žárovička a sama pro sebe jsem se zašklebila.

„Cass, půjčíš mi prosím jednu fixku?" Usmála jsem se na ni mile. Alespoň jsem tedy doufala, že to působilo mile. Bez toho, aby se na mě podívala ji po mně hodila černou fixu. Naprosto perfektní. Teď se zbývá jen modlit, že má Matt tvrdý spánek. Potichu jsem se zvedla a došla po špičkách k němu. Klekla jsem si na zem vedle něho a chvíli ho jen pozorovala, jestli se neprobouzí. Když spal obličej měl zcela uvolněný a musela jsem uznat, že vypadal i docela roztomile s těmi pootevřenými rty. Vypadal na svůj věk. Netvářil se naštvaně, ani neprotáčel očima. Vypadal přirozeně, prostě jako puberťák, kterým by být měl.

Otevřela sem fixku a opatrně se nad něho naklonila. Mimoděk jsem zadržela dech a hlavou mi bleskla myšlenka, že kdyby se vzbudil, asi by mě zabil. Kousla jsem se do rtu, abych zadržela smích, který mi bublal v hrdle a začala mu dělat černý nos a kočičí fousky. Samozřejmě jsem mu na čelo musela napsat „Jsem pitomec" bez toho by to prostě nešlo. Matt se zamračil a ohnal se rukou po obličeji, jako kdybych byla moucha. Ztuhla jsem a čekala, zda budu muset podniknout bezhlavý úprk, ale naštěstí zabrblal něco nesmyslného a spal dál. Díky bohu. Své dílo jsem dovedla k dokonalosti, když jsem mu nakreslila na tváře dvě obrovská černá kola. Chvála jeho tvrdému spánku, jiného člověka by to už dávno probudilo.

Potichu jsem vstala, vrátila jsem Cass fixku, která nad mým počínáním pouze protočila očima a dál si kreslila. Ignorovala jsem její reakci a spokojeně sebou plácla na mou provizorní postel. Nedokázala jsem zarazit uchechtnutí, které mi vyšlo z hrudi. Zítra bude krásné ráno.