Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den osmý 3/4

Když jsem šla přišla jsem si zvláštně. Uvědomovala jsem si, že Matt trpí, uvědomovala jsem si, že Clare je pryč a uvědomovala si, že každou chvílí nás může někdo napadnout, a přesto jsem si přišla malátná jako ve snu. Jako kdyby to vůbec nebylo skutečné a dělo se to ve zpomaleném záběru. Očekávala jsem, že budeme muset jít daleko, ale mohli jsme jít tak pět minut a už jsem viděla onu barabiznu. Zastavila jsem se a jen na ní zírala. Nebyli jsme ani kilometr daleko, kdybychom běžely s Clare ještě malou chvilku. Jen ještě další okamžik se vyhýbaly kulkám, tak bychom to zvládly. Předtím jsem měla pravdu. Vítězstvo bylo na dosah, ale my na něj přesto nedosáhly.

„Jdeš?" Zeptal se Matt stále mě držící za ruku. Když jsem se zastavila udělal totéž, i přes Nathanův nesouhlasný výraz. Chtěla jsem toho tolik říct, chtěla jsem křičet a brečet, dokud bych nevyplakala veškerou vodu z mého těla, a přesto jsem jen stála a dívala se na něho. Na tu starost v jeho zelených očích.

Jen jsem přikývla a společně jsme znovu vyrazili. Jakmile jsme vešli do budovy narazilo to do mě jako obrovské kladivo. Matt pustil mou ruku a posadil se na pohovku. Viděla jsem, jak krvácí, viděla jsem, jak zatíná zuby v bolesti a jak je bledý. Jak jsme se od čmárání fixkou dostali k tomuhle? Zaklonil hlavu, zírajíc do stropu a zhluboka dýchal. Nathan okolo mě prošel a ihned zamířil k němu. Cass odněkud vytáhla lékárničku a Nate začal Mattovi rozstříhávat tričko. Nedokázala jsem se na to nedívat. Bylo příšerný pohled a já přesto stála jako přikovaná s pootevřenými rty a vykulenýma očima.

„Cass, odveď Jess nahoru," procedil mezi zuby a ruce zatnul v pěst, když Nate začal ohmatávat ránu.

„Cože? Proč?" Nechápala Cass. Zdála se tak klidná, tak koncentrovaná a tu zhroucenou trosku v podobě mé maličkosti jen přejela pohledem.

„Prostě to udělej. Hned!" Štěkl po ní bez toho, aby se na mě podíval. Dívka jen přikývla, vzala mě za ruku a začala mě popostrkávat ke schodům. Nyní jsem neměla tendenci se bránit, prostě jsem jen tupě poslouchala. Jeden krok za druhým, krok za schodem. Otevřít dveře, překročit práh, sednou si na rozestlanou postel. Jednoduché úkoly. Rozhlédla jsem se okolo sebe a uvědomila si, že jsem zde vlastně nikdy nebyla. Jediný, kdo sem chodil byl Matt. Místnost byla velké a byla tu hrozná spousta věcí, které byly rozházené po celé místnosti. V různých místech byly dokonce i židle, každá pohřbená pod návalem oblečení, u kterých jsem si byla více než jistá, že nejsou Matta. Pokud tedy tajně nemá fetiš pro růžová trička s jednorožci. V rohu jsem dokonce viděla i kolo. Kdo tady sakra jezdí na kole? Což mě dostává k otázce, jak je možné, že tu Matt má postel a my se všichni dole kroutíme na matračkách nebo v mém případě na polorozpadlém gauči? Měl dokonce i opravdovou peřinu a polštář. Jak moc mi chyběl můj voňavý polštář. Z rohu toho jeho však něco vykukovalo. Vypadalo to jako zlatý řetízek, natáhla jsem ruku a jemně ho vytáhla. Byl to medailonek. Měl na sobě vyryté složité obrazce, a přestože už měl na sobě rýhy, byl krásný. Opatrně jsem ho rozevřela a okamžitě poznala dívku na té fotce, která byla uvnitř. Nebyl nejmenší pochyb, že to byla Darcy. Byla Mattovi neuvěřitelně podobná, skoro jako kdyby byli dvojčata. Stejné hnědé vlasy, jen Darcyny se více kroutily, stejné zelené oči a stejné postavení lícních kostí. Matt se široce usmíval, jako kdyby byl uprostřed záchvatu smíchu a Darcy na něho vyplazovala jazyk.

„Pro toho nejlepšího brášku na světě. Všechno nejlepší k narozeninám Matthew a příště mi nejez ty špagety. -Tvoje nejmilovanější sestřička Darcy

Tak krátký vzkaz, a přesto z něho bylo cítit tolik lásky, stejně jako z té fotky. Museli se mít hrozně rádi.

„Zbožňovali se. Nikdy jsem neviděla sourozence, co by se měli radši," protnula ticho Cass. Seděla nedaleko ode mě na zemi a kolena měla přitažená k bradě. Musela být vyděšená stejně, jako já. Taky jí na Mattovi záleželo a nebyl tu nikdo, kdo by jí utěšoval, že bude všechno v pořádku.

„Její smrt ho zničila. Doopravdy se zhroutil. Myslím, že chvíli uvažoval i nad sebevraždou. Víš Jess," odmlčela se na chvíli a vyfoukla z plic přebytečný vzduch, jako kdyby se rozhodovala, zda to má opravdu říct, „on tě má rád. Možná to nevidíš, protože jsi ho předtím neznala, aleje to pravda. Vím, že jsem jen jedenáctileté dítě, které tomu podle tebe nemůže rozumět, ale ty jsi ho konečně rozesmála. Jen jsem myslela, že bys to měla vědět."

Otevřela jsem pusu a opět ji zavřela. Měla nasazený tak vážný výraz, že jsem neměla nejmenší tušení, co jí na to odvětit. Jediné, co jsem teď byla schopná cítit byla bolest a strach. Neměla jsem energii ani životní sílu na analyzování, zda mě má nějaký kluk rád nebo nemá.

„Nevím, co mám říct," odpověděla jsem jí upřímně a v dlani sevřela medailon, jako kdybych z něho mohla nabrat sílu či schopnosti něco cítit. Jako ozvěna mých myšlenek se zezdola ozval Mattův výkřik. Polekaně jsem sebou škubla a Cassin obličej se stáhl do zkroušené grimasy.

„Nathan mu asi vyndavá kulku," polkla nervózně a podrbala se ve vlasech. Měla je rozcuchané a trčely jí do všech stran. Vykulené oči jen zvýrazňovaly její věk.

„Myslíš, že bude v pořádku?" Zeptala jsem se bláhově. Opravdu jsem chtěla, aby mě povzbuzovalo dítě? To já bych měla převzít vůdčí pozici.

„Já nevím," pokrčila upřímně rameny, do očí se jí nahrnuly slzy a vypadala, jako to jedenáctileté dítě, kterým by měla být. Jako malá holčička, co prostě a jednoduše potřebuje mámu, aby ji objala a řekla, že všechno bude dobré.

„Bude," sebrala jsem veškerou odhodlanost která někde ve mně zbyla a použila ji do svého hlasu. Nastal čas se sebrat a zkusit využít sílu pozitivní energie. Když budeme věřit v něco dobrého, tak se to přeci vždy nakonec vyplní. Že ano?