Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den pátý 1/3

„Princezno vstávej!" Vzbudil mě až příliš hlasitý křik. Zaskučela jsem a otočila se, abych mohla zabořit obličej do polštáře. Bylo na mě příliš brzy, příliš málo spánku. Nechte mě tu v klidu umřít prosím.

„Jess, jsme uprostřed ničeho, kde se bojuje o tvou spanilou ruku, teda spíš celý tělo, ale to je nepodstatný. Nemůžeš spát, až do odpoledne," strhl ze mě deku, dle hlasu Matt. Co mu zatraceně hráblo? Takhle veselého jsem ho ještě neviděla, respektive neslyšela.

„Matte dej mi pokoj," zabrblala jsem a otevřela oči na pouhé škvírky. Stál vedle gauče a vesele se na mě křenil. Magor.

„Něco pro tebe mám," řekl, čímž mě přiměl oči pořádně otevřít. Ze své pozice jsem se však ani nehnula, i když bez deky se mi zdálo chladno.

„Co?" zeptala jsem se podezíravě.

„Snídani do postele," hodil mi na hlavu neidentifikovatelný předmět. Vyšlo ze mě něco jako zavrčení, na gauči jsem se posadila a zvedla svou údajnou snídani alias mrkev. Co si ten kluk vzal za drogy?

„Tak to teda fakt děkuju," zabrblala jsem naštvaně. Nesnáším, když mě někdo budí. Přeji smrt a zkázu každému, kdo tak učiní. Možná proto jsem už vystřídala tolik telefonů, párkrát jsem s nimi totiž hodila o zeď, když mi zvonil budík.

„No tak princezno, jsi jako přejetá parním válcem," zasmál se a hodil na mě deku, kterou mi před chvílí sebral tím stylem, že mi překryl i hlavu.

„A ty jako nadopovaný extází, ty magore," řekla jsem tak potichu, že pochybuji, že mou kousavou poznámku slyšel.

„Jess má pravdu, drž hubu," uslyšela jsem Nathana. To mě donutilo si sundat z hlavy deku a podívat se přes opěradlo sedačky. Nathan ležel na jedné z matrací, hlavu schovanou pod polštářem a do peřiny zamotaný natolik, že skoro nebyl vidět. Víceméně mu trčeli jen hnědé vlasy.

„Nesměj se!" Prohlásil podrážděně. Trochu to vypadalo jako kdyby si s Mattem prohodili povahu.

„To byla Jess!" Bránil se Matt ublíženým tónem. Ten se tak může cítit ublíženě, herec jeden.

„Mně je úplně jedno kdo to byl, hlavně buďte zticha," prohlásil Nate naštvaně. Jo, určitě si vyměnili povahy. Matt se zadíval směrem k oknu a najednou ztuhl. Veselý výraz se mu z tváře vytratil avšak, když jsem se z okna podívala já, nikdo tam nebyl.

„Hele za chvíli jsem zpátky, až se vrátím mrkev bude spapaná a ty převlečená jasný?" Promluvil ještě rychle směrem ke mně, než vyšel ven.

„No to určitě," zamumlala jsem pro sebe. Z téhle postele mě nedostane ani jeřábem a už vůbec mě nedonutí se převléct. Kraťasy, které jsem včera po Nathanově ujištění, že žádné oblečení není Darcy, našla byly pohodlné a já byla zcela spokojená s tím, jak jsem oblečená. Z venku se ozývaly naštvané hlasy, ale nebylo jim rozumět o čem mluví.

„S kým to tam mluví?" Zeptala jsem se Nathana, který si už odstranil polštář z obličeje a čučel naštvaně do stropu. Vlastně dost vypadal, jako když přemýšlí nad způsoby, jak Matta zabít.

„Asi s Gregem," pokrčil rameny. To dávalo smysl. Mohlo mě to napadnout. Má inteligence zde utrpěla velkou ránu a rozhodla se prudce klesat, jinak si to nedokážu vysvětlit.

*

Když se Matt vrátil byl v podstatě ponuřejší náladě. Ta jeho náladovost mě jednoho dne zabije.

„Jess řekl jsem ti, ať se převlékneš," zabrblal. Jeho ranní extáze zřejmě přestala působit.

„Promiň mami, ale zůstanu v tomhle," zavrtěla jsem hlavou. Odmítám se převlékat, má lenost působila, až příliš silně, nehledě na to, že trocha vzdoru k jeho osobě Mattovi vůbec neublíží.

„Tvoje mínus, ty zmrzneš," pokrčil rameny. Podezíravě jsem se na něho podívala. Venku svítilo sluníčko, vítr se ani nehnul a celkově bylo venku takové jarní počasí. Nic, kvůli čemu bych se musela převlékat do teplého. On byl však navlečený do mikiny a džínů. Černá mikina mu zvýrazňovala zelené oči, a i přes zamračený výraz mu to slušelo. Měl oproti mně výhodu. Nerada jsem nosila černou mikinu nebo bundu, přišlo mi pak, že mi blonďaté vlasy, až příliš kontrastují. Ano, sice to takhle spoustu lidí nosí, ale na mně mi to vždycky přišlo hloupé.

„Nevypadá to na arktický počasí, myslím, že to zvládnu," oponovala jsem mu.

„Bude zima a pršet," odporoval. Pozvedla jsem obočí. Má snad v sobě nějakou předpověď počasí nebo kde to vzal? Pochybovala jsem, že si to prostě našel na internetu.

„Jak jsi na to přišel?" Přehodila jsem si vlasy z obličeje dozadu tím způsobem, že mi momentálně na hlavě určitě tvořily hloupou vlnu, ale to mi bylo jedno. Vzhled je asi to poslední, co jsem tu kdy řešila.

„Řekl mi to Rákosníček," protočil očima. Umí ten člověk být příjemný aspoň na chvíli nebo mu to dělá takový problém? Mění nálady častěji, než mluvím, a to je řekněme si to upřímně dost.

„Doufám, že jsi ho aspoň pozdravoval," řekla jsem automaticky. S kamarádkami ze školy do sebe ryjeme pořád, není to nic na co bych nebyla zvyklá.

„No jasně, na to bych přece nikdy nezapomněl," řekl vzteklejším hlasem, než by normální člověk za podobné situace použil. Naštvaně se rozhlédl okolo sebe a následně rukou smetl skleničku, která ležela na stole. Leknutím jsem vyjekla a s pootevřenými ústy jsem na něho překvapeně zírala.

„Co to bylo?" Zeptala jsem se po chvíli ticha, kdy byl slyšet jen Mattův přerývavý dech, jako kdyby uběhl maraton. Chvíli neodpovídal. Zadíval se na mě a propaloval mě pohledem. Nezmohla jsem se ani na to, abych mu zuřivý pohled opětovala. Nevěděla jsem proč bych to měla dělat. Nic jsem mu neprovedla. To ho Greg venku tak naštval? Jestli ano, není důvod, aby si to vybíjel na mně. Už se nadechoval, že něco řekne, ale Nathan promluvil první: „Matte, radši mlč, než zase řekneš něco, čeho pak budeš litovat."

Matt vydechl přebytečný vzduch, který měl v plicích, chvíli poletoval pohledem ze mě na Nata a nakonec se jen prudce otočil a beze slova odešel nahoru. V místnosti se rozeznělo naprosté ticho, které mi vyřvávalo do uší.

„Co to bylo?" Zeptala jsem se nakonec víceméně šeptem.

„Většinu času nemám tušení, co se vlastně Mattovi honí hlavou. On je komplikovaná osobnost, takže nemám tušení," pokrčil rameny.

*

Seděla jsem u stolu, s kolenem pokrčeným apřitisknutým k hrudi a každou chvíli se otáčela, abych se mohla podívat naschody do druhého patra.

„Užje tam půl hodiny," podotknula jsem a u toho se kousala do rtu. Byl to můjzlozvyk, který už jsem víceméně nevnímala.

„Apravděpodobně tam bude zavřený ještě nějakou dobu," souhlasil Nate a pokrčilrameny, mezitím co něco vařil. Jako kdyby mu, ale Matt chtěl dokázat svounepředvídatelnou povahu se zničehonic ozvalo prásknutí dveřmi a on pomalýmkrokem scházel schody. S výrazem, jako kdyby se nic nestalo.

„Jess,jdeš?" Zeptal se a zamířil si to ke dveřím. Chvilku mi trvalo, než mi docvaklo,že bych mu měla odpovědět, příliš mě totiž zaujali jeho obvázaná ruka. Kdyžodcházel nahoru, ten obvaz tam ještě neměl.

„Kam?"Nadzvedla jsem obočí, jako už tolikrát tady. Jestli to budu pořád dělat, obávámse, že mi tam to obočí už zůstane.

„Nahouby," odpověděl ironicky jako vždy. Už jsem se ani nenamáhala mu odpovědět.Jenom jsem se natáhla pro hrníček s čajem, který ležel přede mnou a pomaluse z něho napila. Čekajíc, až mu to docvakne.

„Chciti něco ukázat," povzdechl si nakonec. Lehce jsem se na něho usmála a přikývla.To je mnohem lepší.