Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den osmý 1/4

Hello! Tahle kapitola má přes 4000 slov, takže si pro ni opět najděte nějaký nerušený čas, ať se vám pak neztratí, kde jste přestali :D
Ať se líbí! ♥

Vzbudil mě hluk, jako když se stádo krav prodírá lesem. Chvíli jsem to ignorovala, ale po chvilce mi docvaklo, že to stádo krav nebude. Kde by se tu asi tak vzaly krávy? Nehledě na to, že těm bych se taky musela vyhnout. Nikdy jsem krávou převálcovaná nebyla, ale asi to nebude nic moc.

Instinktivně jsem se hned postavila na nohy. Kromě prodírání jsem slyšela i nějaké hlasy a no... krávy nemluví. Musel to být Jack.

„Clare! Clare vzbuď se!" Zatřásla jsem s ní a snažila se přitom mluvit, co nejpotišeji. Všude se stále rozprostírala tma, sice začínalo vycházet slunce, ale ještě nemělo dostatečnou sílu, což by mohla být naše výhoda.

„Co je?" Zabrblala unaveně.

„Clare probuď se! Jack je tady, dělej!" Vkrádala se mi do hlasu panika. Musíme odtud zmizet. Hned. Clare vytřeštila oči, obě dvě jsme se nehledě na zranění prudce zvedly a začaly utíkat. Adrenalin potlačil bolest a motání hlavy. Teď jsme měly pouze jedinou prioritu... přežít. Se vším ostatním se vypořádáme později. Na ničem jiném, než na našem pohybu nezáleží. Hustý les se ukázal, jako značná výhoda. Měly jsme náskok a Jacka a jeho poskoky hustý porost značně zpomaloval. S Clare jsme běžely, jako o život. Až na to, že to nebylo jako. Pálily mě plíce, cítila jsem palčivou bolest mězi žebry, ale věděla jsem, že se nesmím zastavit. Prodíraly jsme se větvemi, nehledě na šrámy, které nám způsobovaly. Nehledě na pavučiny, které mezi byly mezi nimi. Panika nás zcela ovládala. Neměli jsme nejmenší tušení, kam běžíme, ale to nebylo důležité. Jen jsme věděly, že musíme daleko.

Začaly se ozývat výstřely. Obě jsme s Clare zaječely. Instinktivně jsem si rukama kryla hlavu. Zapomněla jsem se, ale dívat pod nohy a zakopla jsem o vystouplý kořen. Tvrdě jsem se seznámila s matičkou zemí a má hlava opět dostala tvrdou ránu. Zakňučení, které ze mě vypadlo víceméně splynulo se snahou popadnout dech.

„Jess vstávej!" Zakřičela na mě Clare panicky. I přes rozmazané vidění a tepající bolest jsem vstala a běžela stále dál. Když jsem si už začínala myslet, že tenhle hustý les snad neskončí, začal řídnout. Bez přestávky v běhu jsem otočila hlavu a snažila se někoho zahlédnout. Stále jsem je, ale pouze slyšela. Kde zatraceně jsou? Přece nemůžou být daleko. Otočila jsem hlavu do směru mého běhu. V tu chvíli, ale zakopla Clare. Já o ni a zase jsem skončila na zemi. Další rána do hlavy. Au. Možná bych si měla pořídit helmu.

„Musíme běžet dál, dělej!" Přecedila jsem skrze zuby. Vstala jsem a do stoje jsem vytáhla i Clare. Znovu jsme se rozeběhly. Obě jsme lačně lapaly po vzduchu. Na dálkové sprinty nejsem stavěná. Nemůžeme takhle běžet věčně. Musíme je setřást. Zoufale jsem se rozhlížela okolo sebe. Bylo mi to tu povědomé, ale je to les, všechno je tu podobné. Není to tak, že by každý strom měl jinou barvu. Znovu se ozývaly výstřely. Bože můj, prosím ať už to skončí. Nevydržím už moc dlouho.

Náhle jsem uviděla tu cestu. Proboha, vím kde jsme.

„Clare...tudy...rychle!" Zakřičela jsem na ní se značnou námahou mezi jednotlivými nádechy. Zatracená učitelka tělocviku. To, že tohle dýchání zabrání bolesti byl teda pěkný kec. Plíce mi snad hořely. Naši trasu jsem stočila více doleva a jenom doufala, že se nepletu, protože jestli jo... nemůže to dopadnout dobře.

„Kam...běžíme?" Lapala Clare po dechu. Nemohly jsme se podpírat, značně by nás to zpomalovalo, takže jsme se jen držely za ruce a poprvé ve svém životě jsem byla rychlejší než ona.