Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den druhý 3/5

Byli jsme tu už asi půl hodiny a Matt byl každou minutou nepříjemnější a nervóznější. Neustále mumlal něco, jako proč nám to tak trvá. Zrovna se přehraboval v jedné z krabic, když se najednou rozesmál. Překvapeně jsem se na něho podívala.

„Mám tady pro tebe mrkve Jess," vytáhl z krabice svazek asi deseti mrkví a vesele se na mě šklebil.

„Skvělý, já tu pro tebe mám," zadívala jsem se do nejbližší krabice a vytáhla první věc, co mi přišla pod ruku, „ananas!"

„Ananas?" Povytáhl Matt jedno obočí.

„Nechceš mi snad říct, že nejíš ani ananas, že ne? Jestli jo, tak jsme spolu definitivně skončili," vyhrožovala jsem ve srandě. Miluju ananas, je to moje oblíbené ovoce a všichni kdo ho nejedí, jsou divný. Alergie je jediná výmluva, kterou schvaluji.

„Ne, to samozřejmě nechci říct. Miluju ananas," bránil se okamžitě.

„Si myslím," zamumlala jsem a hodila ananas do obrovské dřevěné krabice, kterou přinesl Greg.

„Tak jo, to je všechno. Víc toho vzít nemůžeme," ozval se Nathan.

„Proč ne?" Nechápala jsem. V okolních krabicích bylo ještě spoustu jídla a v jedné jsem snad viděla i mraženou pizzu. Čím víc, tím líp ne?

„Když si vezmeš víc, než je povoleno, tak tě ty dveře nepustí ven," vysvětlil mezitím, co zavíral krabici obrovským víkem. Pochybovačně jsem se dívala na ty dveře. Sotva držely v pantech a uprostřed byla díra, že bych jí prostrčila ruku.

„Ty dveře ti dají elektrickou ránu, tak velkou, že tě to složí, najde tě další skupina a je po tobě," pokrčil rameny, jako kdyby mi četl myšlenky.

„Jo, jasně," přikývla jsem stále nepřesvědčena. Té části o smrti od ostatních skupin bych i věřila, ale to s tím proudem se mi nezdálo. Rozhodla jsem se v tom však nešťourat. Asi vědí, co dělají a dveře opravdu nejsou tak rozpadlé, jak se zdají. Někdy to tak přece opravdu je. Ti, co vypadají nejnápadněji jsou potom ti největší zabijáci.

*

Všichni jsme se opět namačkali do auta a já opět zoufala, proč musím sedět na tom nejhorším místě v celém autě. Greg i Simon byli na mě kvůli omezeném prostoru namačkaní a já skoro plakala pro svůj osobní prostor.

„To bylo snadný," podotkla jsem. Podle toho, co včera říkal Nathan jsem si to představovala tisíckrát horší. Místo toho, jsme jenom nabrali jídlo a jedeme zpátky. Žádné drama.

„Až moc," souhlasil Matt. On však nezněl tak nadšeně jako já. Stále se tvářil, jako kdyby čekal, až na nás někdo spustí atomovou bombu.

„Měli jsme prostě štěstí, nezkoumej to víc," ozval se poprvé Greg od té doby, co jsme vylezli ze spací barabizny.

„Nevěřím na štěstí," zamumlal Matt spíše pro sebe. Nikdo mu neodpověděl a dle mého to ani nebylo potřeba.

Vjeli jsme na travnatý plac, kde se jede pořád rovně a jde tam všude dobře vidět. Už, když jsme jeli sem, tak tady Matt ztuhl a teď zase. Údajně proto, že tady mají ostatní skupiny největší šanci nás zabít. On je prostě takový, vždy všude vidí jen duhu.

„Ježiš Matte. Uklidni se, nic ani nikdo tady není," ozval se Simon a přesně v tu chvíli do nás z boku narazilo auto.

Auto se dostalo do smyku a začalo se točit jako hodiny. Vřískala jsem jako siréna a nemohla přestat. Byl to prostě reflex. Křečovitě jsem se držela Simonovi ruky a modlila se, abychom se konečně zastavili a všichni přežili. Auto dojelo, respektive doklouzalo, až k příkopu, který ohraničoval cestu, na které jsme jeli. Tohle není dobré.

„Jess, drž se!" Zakřičel na mě Matt. Vzápětí se auto překulilo přes příkop a po pár otáčkách auto dopadlo na střechu. Něco, co jsem v té rychlosti neidentifikovala mě praštilo do hlavy a já ztratila vědomí.