Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den druhý 2/5

Běžela jsem dlouhou bílou chodbou, která se zdála, že snad nikdy neskončí. Běžela jsem stále dál, stále rovně a utíkala před pronásledovatelem. Co mě chtělo dostihnout? Neměla jsem tušení, ale děsilo mě to a cítila jsem, že se to blíž.

„Michaele! Michaele!" Volala jsem vyděšeně jeho jméno. Věděla jsem, že on mě zachrání, že udělá cokoliv, abych byla v bezpečí. Otočila jsem se, abych zjistila, jak daleko ode mě je nepřítel, ale neměla jsem to dělat. Přímo jsem totiž narazila do zdi, do které bych přísahala, že tam před chvílí ještě nebyla. Tělem se mi rozlila bolest, ale adrenalin a strach ji utlumovaly.

„Jsi v pohodě?" Objevil se Matt na místě, kde ještě před chvíli stála ona zeď.

„Ne! Asi jsem si zlomila nos! Kde je Michael?" Fňukla jsem pisklavým hlasem, jako malé dítě a držela se za bolestivý nos.

„Vzbuď se," řekl Matt naprosto klidně a ignoroval mou otázku.

„Cože?" Otázala jsem se nechápavě.

„Vzbuď se!" Zakřičel na mě a prudce mnou zatřásl.

Zalapala jsem po dechu a prudce se vyšvihla do sedu. Hlavou jsem narazila do něčeho tvrdého, co zaskučelo.

„Au! Do hajzlu!" Zaklel Nathan a držel se za čelo. Jejda.

„Promiň, zamumlala jsem a třela si postiženou část hlavy. Nathan má teda opravdu tvrdou lebku.

„Tebe vzbudit je teda úkol," zasmál se Simon stojící opodál. Zle jsem se na něho podívala a zdržela se odpovědi. Místo toho jsem si jen protřela oči.

„Čas vstávat princezno, jede se pro snídani," hulákal Matt mezitím, co slézal po schodech. Proč mi vlastně říká princezno? Nestěžuju si, je to vlastně hezká přezdívka, ale je to zvláštní, když vám tak říká cizí člověk. Normálně bych se asi ohradila, ale řekla bych, že to, jak mě zde někdo nazývá by měl být až můj úplně poslední důvod, proč se znepokojovat.

„No jo," zahuhlala jsem mrzutě. Po ránu nejsem nejpříjemnější člověk, obzvlášť ne, když mě někdo vzbudí. Donutila jsem se však vstát. Pořád jsem si totiž nebyla jistá, zda jsem v situaci, kdy si můžu dovolit námitky.

Hurá pro další mrkve.

*

Všichni jsme jeli pro zásoby. Úplně všichni jsme se narvali do toho, momentálně, až příliš malého auta a hádejte, kdo seděl uprostřed? Já. Navrhla jsem klukům, jestli bych nemohla prostě zůstat v té budově, že jim slibuji, že neuteču, ale to odmítli s tím, že tenhle vtip se mi opravdu povedl. Díky kluci, vždycky ráda slyším, že jsem vtipná.

„Ty mě vůbec neposloucháš!" Kopl mě Simon do holeně. Přesunula jsem na něho svůj pohled. Sakra, úplně jsem vypla. O čem, že to mluvil?

„Ehm co? Teda jo, jasně, že tě poslouchám," usmála jsem se na něho nevinně ve slepé naději, že to zabere.

„Jo? Tak o čem jsem mluvil?" Zeptal se, se zamračeným výrazem. Krucinál, dostal mě.

„No, přece o tom, že no... fajn nevím," vzdala jsem to. Z tohohle se nevykecám.

„Jsi horší, než byla Darcy," zabrblal naštvaně. Horší než kdo?