Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den jedenáctý

PEOPLE. Plánuju to už dlouho a konečně se věci dali do pohybu, Gabča tvoří, a proto to oznamuji i vám. Chosen mění své jméno. Neustále do mě někdo šil, že mít název v angličtině prostě není dobrý, že příběh je česky apod. takže se název mění. Tak jen abyste se nelekli. Bude se to měnit někdy během následujících dní a bude to: Vyvolená: Hra ve které nelze vyhrát, nebo něco v podobném znění.
Teď už si ale užijte kratší kapitolku a uvidíme se zítra ♥

„Kolik jste jí toho dali proboha? Jestli ta holka umře, tak jsme všichni v prdeli! Dochází vám to vůbec vy idioti?!" Uslyšela jsem někoho řvát. Bylo mi příšerně. Hlava se mi motala a bylo mi na zvracení. Třásla jsem se po celém těla a cítila, jak mi pot stéká po čele i zádech. Ležela jsem na něčem poměrně měkkém a cítila obklad na čele. Chtělo se mi spát. Chtělo si mi opět se ponořit do oné temnoty, ale nevolnost mi v tom zabraňovala.

„Podle váhy, která byla udána v původní složce," odpověděl jiný mužský hlas. Cože? Oni o mě dostali nějakou složku, ve které byla i moje váha? Tak k tomu jsem sakra zcela určitě nedala souhlas!

„A to vás nenapadlo, vy idioti, že třeba zhubla za těch jedenáct dní? Vždyť už je v limbu skoro 24 hodin! Pravděpodobně jste ji otrávili!" Křičel první muž, až neuvěřitelně nahlas. Cítila jsem něčí ruku na svém zápěstí, což byla pro mé tělo poslední kapka. Vytřeštila jsem oči, přetočila své tělo doufajíc směrem k okraji postele a vyvrhla skromný obsah svého žaludku.

„Fuj!" Zakřičel hlas blízko mě. Pravděpodobně patřící muži, který mi sahal na zápěstí. Snažila jsem se vydávit žaludeční šťávy a můj mozek křičel po trošce vzduchu. Jakmile jsem už nic dalšího ze sebe nemohla dostat, jen jsem lačně lapala po dechu. Třásla jsem se po celém těle a ochabla. Nebýt muže, který mě předtím chytil za zápěstí zhroutila bych se z postele přímo do svých zvratků. Nadzvedl mě a položil zpět na lůžko. Oči jsem měla sotva otevřené, takže jsem ani neměla šanci vidět jeho obličej. Bylo mi příšerně. Nevolnost sice již trochu polevila, ale stejně jsem měla pocit, že za chvíli umřu. Muž mi opět stiskl zápěstí a já okamžitě zaskučela. Připadala jsem si zkřehlá, jako kdyby se mi kůže měla odtrhnout od těla při jakémkoliv doteku.

„Má slabý puls. Přineste vodu, musíme se pokusit to trochu naředit. Vyvolávat zvracení, už nemá smysl. Nečumte tak blbě a dělejte!" Zařval, až jsem sebou polekaně škubla. Násilím mi otevřel jedno oko, slepě jsem máchla jednou rukou ve snaze ho odehnat, ale ani jsem ho netrefila. Po chvíli mě nechal oko opět zavřít.

„Má rozšířené zornice. Není to dobré," zamumlal si sám pro sebe a přejel mi mokrým hadříkem přes obličej. Zaskučela jsem. Bylo mi naprosto příšerně. Co mi to sakra dali? Násilím mě vytáhl do sedu.

„Sedni si za ní a drž jí v sedě," rozkázal. Cože? V tu chvíli jsem však ucítila, jak se za mě někdo nasoukal a já mu padla do náruče. Chtěla jsem se bránit, ale tělo mě neposlouchalo. Dokázalo jen myslet na to, jak je mu špatně. Někdo mi násilím otevřel ústa a začal do mě lít vodu. Nečekala jsem to a zakuckala se. Onen muž odtáhl sklenici a nechal mě se vykašlat. Konečně jsem dokázala otevřít oči a podívala se do místnosti. Chyba. Přímo před sebou jsem uviděla obrovského muže, který se nakláněl nade mě s nožem v ruce. Rozvřískala jsem se a začala sebou házet. Člověk, který však seděl za mnou mě pevně sevřel v náruči.

„Ne! Nemůžete mě přece zabít!" Vyhrkla jsem a nechápala proč mě chtějí zabít teď, když ještě před chvílí říkali, že jestli mě zabijí, tak jsou v háji.

„Nikdo tě zabít nechce. Uklidni se," snažil se mluvit klidně muž, který mě držel. Tak proč na mě ten Titán míří nožem?

„Má halucinace, musíme do ní dostat tu vodu," řekl podivně klidně a chytil mě za tváře. Snažila jsem se s ním prát, ale neměla jsem sílu. Bolelo mě celé tělo, hlava mě bolela a panika se mi rozlévala celým tělem. Chtěla jsem Matta. Věděla jsem, že on se o mě postará, že on nedovolí, aby mi někdo ublížil.

Muž do mě začal opět soukat vodu. Snažila jsem se ji prskat, ale on ji do mě stále vytrvale naléval, až mi nezbývalo nic jiného než ji polykat, pokud jsem se nechtěla utopit. Vzdala jsem i svou minimální snahu a prostě do sebe nechala nasoukat sklenici vody. Musela jsem uznat, že jsem se cítila trochu líp, i když žaludek jsem měla stále vzhůru nohama. Opět jsem však neměla sílu udržet oči otevřené. Nevnímala jsem, že na mě opět mluví, ani toho muže s tím nožem, který na mě však neútočil, jen na mě koukal. Nevnímala jsem, ani jak se mnou třese muž, kterému jsem ležela v náruči. Připadala jsem si, jako když umírám a neměla sílu proti tomu bojovat.

Inu Jess  je trochu přiotrávená.

To se stává.

Ne? Tak ne.

Budu ráda za reakce.
- Vaše Eli♥