Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den osmý 4/4

Nevěděla jsem, co dělat. Jestli sedět nebo chodit, stát, dělat přemety nebo salta. Potřebovala jsem dělat cokoliv jiného než jen zírat na ty pitomé dveře a stejně jsem to nezvládala. Chtěla jsem, aby jimi konečně prošel Nate, ale zároveň jsem se toho okamžiku děsila. Co když přijde celý od krve a sdělí nám, že to Matt nezvládl? Že teď leží dole v kaluži krve se zavřenýma očima a celý bledý?

Že mi ta pozitivní energie, ale vydržela.

Přesunula jsem pohled na jedenáctiletou dívenku a má deprese se jen prohloubila. Vypadala příšerně, vyděšeně a na pokraji dalšího rozbrečení. V tu chvíli mě přepadla hrozná potřeba něco říct. Cokoliv, jen konečně přerušit to příšerné, dusivé ticho, jelikož jestli tu bude ještě chvíli panovat, tak se buď udusím nebo zblázním. Možná obojí. Nenapadlo mě však nic, co bych měla říct. Začít jakoukoliv normální konverzaci by bylo vzhledem k okolnostem prostě divné a bavit se o Mattovi bych psychicky nezvládla.

Kde je zatraceně ten Nathan?!

Jako kdyby slyšel mé myšlenky se dveře konečně otevřely. Vyskočila jsem na nohy a následně se málem rozplácla, když jsem zakopla o svou vlastní nohu. Celým tělem mi projela bolest nad prudkostí mého pohybu, ale nyní jsem se tomu nemohla poddat. Prostě jsem potřebovala vědět, co je s Mattem.

„Žije," řekl prostě a v tu chvíli jsem více slyšet nepotřebovala. Sprintem jsem proběhla okolo něho a hnala se dolů ze schodů. Hlavou se mi prohnala myšlenka, že volným pádem by to bylo rychlejší, ale neměla jsem čas na to řešit ještě svůj případně zlomený vaz. Prostě jsem se jen snažila klást jednu nohu za druhou a aspoň pro jednou ve svém životě nezakopnout.

Jakmile jsem Matta uviděla sedět na sedačce momentálně zády ke mně zarazila jsem se. Nate nelhal, neřekl, že žije jen proto, abych se psychicky nezhroutila. Úlevně jsem vydechla tolik vzduchu, jako kdybych ho zadržovala po celý svůj život. Matt otočil hlavu, aby na mě viděl a pokřiveně se na mě usmál.

„Ahoj princezno," promluvil unaveným hlasem. Byl hodně pobledlý, ale žil. To bylo to na čem záleželo. Zírala jsem na jeho zraněné rameno, skryté pod tlustou vrstvou obvazů. Kousla jsem se do rtu a v ruce ještě pevněji sevřela jeho medailon.

„Nekoukej se tak na mě, tváříš se jako kdybych měl místo ruky chapadlo," zamračil se. Zvedla jsem zrak a zadívala se mu do obličeje. Pod očima měl výrazné kruhy, ale přesto mu v očích přeskakovaly ty známé jiskřičky.

„Bože Jess, chystáš se tam vystát důlek?" Zabrblal a protočil očima. Následně však svůj pohled přesunul na moji ruku a výraz v obličeji mu ztuhl. Díval se na řetízek od medailonu, který jsem držela.

„Prohrabávalas mi věci?" Zeptal se bez jakéhokoliv výrazu tváře a z mé ruky jen obtížně přesunul pohled do mé tváře. Naprázdno jsem polkla a následně si odkašlala, abych byla schopná něco říct.

„Ne... ten – ten medailon vyčuhoval zpoza polštáře a no... znáš mě," sklopila jsem provinile pohled. Bylo zvláštní, že na mě nekřičel. Neznali jsme se moc dlouho, ale už tehdy jsem věděla, že normálně by mě za něco takového snad přizabil.

„Vypadáš příšerně," řekl však místo jakýkoliv výčitek. Překvapeně jsem sebou škubla. Cože? To myslí vážně? Opravdu teď bude řešit vzhled?

„No tak to pěkně děkuju. Před chvílí mě málem zabili a umřela mi nejlepší kamarádka, omlouvám se, že nevypadám jako modelka," odsekla jsem dotčeně. Nedokázala jsem vyslovit Clařino jméno, jako kdyby ho nevyslovit dokázalo vše vrátit zpátky. Kdybych ho vyslovila bylo by to, jako kdybych opravdu uvěřila tomu, že je Clare mrtvá, což nebyla pravda. Pořád jsem očekávala, že se najednou za mnou objeví a řekne něco, že bych se měla sebrat, že její nejlepší kamarádka není žádná fňukna a bude mě kopat tak dlouho do zadku, dokud to neudělám.