Blacková

Kapitola Šestá

Vyhoupla se na koště a vylétla několik desítek stop do výšky.
Nic. Nic na světě nedokázalo vynahradit tenhle pocit. Ten pocit, když vylétla vysoko mezi mraky a kdy jí vítr čechral vlasy.
Milovala ten pocit. Pocit svobody, volnosti a uvolnění z rychlého letu.
,,Dívej se na cestu, ať z toho koštěte neslítneš dolů"ozvalo se jí pobaveně za zády.
,,Frede"usmála se a stočila koště tak, aby na něho viděla.
,,Ahoj"vjel si rozpačitě rukou do vlasů. Od večera, kdy mu jí Blaise Zabini ukradl v tom nejméně vhodném okamžiku, spolu nemluvili.
Emily začínala být z toho všeho zmatená. Blackovic geny se na její kráse projevovaly hodně, to ano, ale zájem tolika chlapců jí začínal uvádět do rozporuplných situací. Nevěděla co přesně ke komu cítí. Nebo snad ano?
Ačkoli to nebylo asi zrovna vhodné chování, otočila se na svém koštěti opět zády k Fredovi a rychlostí světla se rozrazila proti vzduchu. A přesně v ten okamžik, si poprvé vpustila do hlavy myšlenky, které by mohli její situaci vyřešit.

Fred Weasley, kluk který se jí dostával pod kůži. Několikrát se přistihla, že si ho zaujatě prohlíží a nevědomky se kouše do rtů.
Pak tam byl Draco Malfoy. Emily si uvědomovala to neviditelné cosi, co jí k němu táhlo. Milovala pohled jakým se na ni díval. Milovala tón jeho hlasu, který byl úplně jiný, když s ní byl sám. Milovala jeho oči.

Ostatní chlapci jí byli jen přáteli, ačkoli slovo jen by se mohlo jevit jako, že jsou přátelé něco podřadného, což rozhodně nejsou. Emily přikládala přátelství vždy velikou váhu.
Aniž by to zamýšlela, tak stočila své koště k astronomické věži, kde stála postava v černém, dokonale padnoucím obleku, a upřeně jí pozorovala.
Přikrčil  se za roh právě ve chvíli, kdy se chystala přistát. Nestál o to, aby byl přistižen.
Ladně přehoupla nohu přes násadu kulového blesku a opřela jí vedle sebe o zábradlí. Shlížela dolů a vdechovala tu atmosféru školních pozemků.
,,Je to krása, že?"ozvalo se za ní a ona s vyjeknutim naskočila.
,,Chceš mě zabít, Malfoyi?!"
,,Čtyři roky se nesnažím o nic jiného"usmál se svým křivým úsměvem, a Emily svou kamennou maskou okázale ignorovala lechtání v žaludku, když ji jeden z těch svých úsměvů věnoval.
,,Byla ses proletět?"
,,Šmíroval jsi mě?!"
,,Ty si ale věříš"odfrkl si.
Udělal těch několik málo kroků, které ho dělili od zábradlí, neboť se stále opíral ležérně o zeď a sledoval Emily jen z dálky.
,,Nikdy jsem si neuvědomil jak je tu hezky"zamumlal a najednou to už zase nebyl Malfoy, ale Draco. Obyčejný Draco, který ji měl rád.
A tak stáli, oči upírali k pozemkům Bradavic a povídali si.
Po chvilce se posadili naproti sobě do tureckých sedů a mluvili. Jen mluvili a poslouchali jeden druhého.
Draco nikdy ve svém nepochopeném životě, nezažil tak krásné odpoledne.
U lidí jako je on, ač se to na první pohled nemusí zdát, protože vypadá jako dítě kterému nikdy nic nechybělo, se dá jen málokdy říct, že jsou opravdu šťastní. A Draco Malfoy teď byl.

Pansy, stojící za rohem už pár minut, se spokojeně usmála a otočila se za sebe.
Jediný krátký pohled do očí svého kamaráda jí stačil, aby poznala, že je za Draca stejně rád jako ona sama.
Vzala Blaise svou ledovou, dokonalou ručkou za tu jeho a tiše se vyplížili po schodech zase dolů.
O Draca už se bát nemuseli.

Pansy, Blaise, Draco a Theo. Nejlepší přátelé už snad od plenek. Vždycky při sobě stáli a stát budou. A přestože se Draco občas chová jako idiot, měli ho všichni upřímně rádi. Nejen kvůli němu stáli už třetím rokem i za Emily.
Ve druhém ročníku se kvůli ní Draco zhroutil. Od té noci co se tajně přikradl za ní na ošetřovnu s nikým nemluvil, téměř nejedl a všichni jeho přátelé samozřejmě věděli, co ho tak trápí.
Blaise se nikomu nesvěřil, že s tou černovláskou občas vede nějaké ty rozhovory, když se někde potkali na chodbě a že si vlastně docela rozumí, stejně tak Theodore. Uvítal proto, že se zničehonic prostě Emily, tak jakoby tam patřila odjakživa, stala členkou jejich party.

•••

Vzala do rukou svůj kufr a začala ho vší silou vystrkovat ven z vlaku. Sešla několik schůdků od dveří vagónu a stála na nástupišti.
Okolní vzduch byl teplný a foukal jen slabý větřík, který ale teplotu nijak zvlášť nesnižoval.
,,Ahoj v září"usmál se smutně Harry, který jí ještě stačil zarazit, než se mu ztratila v davu. Objala ho pevně kolem krku a jen doufala, že se uvidí dříve.
Minulé prázdniny strávila na Grimmauldově náměstí celé dva měsíce prakticky sama. Sirius se pořád skrýval Merlin-ví-kde..
Tyhle prázdniny měli být jiné. Sirius by se měl vrátit domů, na Grimmauldovo náměstí.

,,Brzo se uvidíme"sykl jejím směrem Ron, letmo jí objal a než se stačila vykolejená Emily zeptat jak to myslel, vězela v medvědím objetí Freda a po té co své dvojče profackoval, i George.
,,Každý týden ti budu psát! Bude se mi moc stýskat!"dusila jí mezi svými pažemi i její nejlepší kamarádka Hermiona.
Hlasitě si povzdechla. Nesnášela loučení, protože to pak pro ní bylo ještě těžší. Rychlým krokem zamířila k přepážce.

,,Emiláčku!"
Emily se zarazila sotva pár kroků před zdí přepážky a s hlubokým nádechem se otočila. Tohle loučení bude těžké. Bolestivé.
Proč? Protože Blaise.
,,Snad bys nezmizela bez rozloučení"lamentoval, když jí drtil v objetí.
,,Dobře žes jí chytil, Blaisi, jinak by nám utekla na celý dva měsíce bez jediného "ahoj" nebo "čau všichni". Vážně, měla by ses stydět, Blacková" smál se Theodore a také jí objal.
,,Budete mi všichni chybět"svěsila Emily ramena.
,,No dobře, pojď sem"zahuhlala Pansy, které začínalo hrozit, že její tvář prozradí snad nějakou emoci, a tak jí pro jistotou schovala do dlouhých, havraních vlasů své Nebelvírské kamarádky.
Hadí královnu od Emily doslova odhodil platinový blonďák, krátce stiskl Emily v objetí, semkl pevně víčka a vdechl na krátko její vůni. Urychleně jí zase pustil a s tichým, zamumlaným ,,ahoj" zmizel v davu.
,,Je nemožnej"zakroutil Theo soucitně hlavou.
,,Ne."zamítla rázně Pansy, která si nikdy nebrala servítky. ,,Je to debil"
Blaise se jejich debaty nezúčastnil. Hlasitě zatroubil do svého kapesníku a znovu Emily objal.
Měl ji rád. Vážně moc. Byla to jeho nejlepší kamaráda (promiň Pansy) a věděl, že tenhle rok mu přirostla k srdci snad ještě o něco víc. Občas se začínal cítit, že je jí přímo prorostlý.
,,Budu ti psát, Blaisi. Hlavně už nebreč"zaprosila a to se jí chlapec s vytím zhroutil kolem ramen.