Blacková

Kapitola Desátá

,,Harry, tohle musíš oznámit"napomenula svého kamaráda Hermiona starostlivě a opatrně přejela pro jeho levém zápěstí.

Už půl roku snášeli tu růžovou ropuchu, jakožto učitelku OPČM.
Emily přikývla, když u ní Hermiona hledala podporu, ale sama si schovala levou ruku v klíně.
Nebudu rozšiřovat lži
hlásaly jizvy na jejím zápěstí a ona se na ně otevřeně mračila.

Zanedlouho na to založili Brumbálovu armádu, kde cvičili obranná kouzla a Harry je také zkoušel naučit patrona.
Kouzla jí vždy šla výborně, a protože Harry věděl, že už to jednou dokázala, jako jediný nebyl překvapen, když vykouzlila kompletního patrona v podobě velkého psa hned na první pokus.
,,Na co jsi myslela?"usmál se Fred, kterému se zatím dařil alespoň štít.
Jen se pousmála, ale neřekla nic.
,,Musíš tu hůlku držet takhle"vzala mu dlaň, kterou svíral hůlku do ruky a poupravila držení hůlky. ,,A teď mysli na něco hezkého, najdi silnou šťastnou vzpomínku a nech ji, aby tě prostoupila."
Přesně takhle jí to říkal Remus Lupin, když začal učit v Bradavicích.
Nevěděla proč si ji vybral, že jí bude učit..snad mu až příliš připomínala jejího otce..zkrátka, ten rok se opravdu sblížili. Našel ji jako samotnou opuštěnou dívku bez rodičů, snad k ní pocítil tytéž sympatie co k Harrymu právě díky jejím rodičům-Remusovým přátelům ze školních let.

,,Máš ji? Je silná?"vrátila se ze svého vzpomínání a upřela na zrzka své oči.
Fred přikývl.
,,Expecto Patronum!"z jeho hůlky vylétlo několik stříbřitých vláken a pospojovali se do podoby lasičky, která teď vesele probíhala kolem Freda.
,,Výborně Frede! Úžasný!
Vybral jsi silnou vzpomínku!"tleskla nadšeně a usmála se.
,,Nejsilnější co mám"zamumlal, když sledoval její vzdalující se záda, jak odcházela směrem k Harrymu.

•••

Seděla v trávě u jezera, pozorovala hladinu a sem tam do ní hodila kamínkem, aby mohla sledovat kruhy na stříbřité hladině.
Vedle sebe měla položený kulový blesk, na sobě svoje oblečení na Famfrpálové tréninky a nastavovala bledou tvář slabým slunečním paprskům.
,,Co ti kdo, pro Merlina, udělal?!"ozvalo se jí těsně u ucha slabé vyjeknutí a ona sebou poplašně trhla.

,,Vůbec jsem tě neviděla přicházet! Jak dlouho už tady.."
Odbyl jí mávnutím ruky a vzal její dlaň do své.
,,Jak se ti to stalo?!"zvedl starostlivé oči od jejího zápěstí.
,,Školní trest"ušklíbla se jízlivě. ,,U někoho, komu tak rád pomáháš"zaskřípala zubama.
,,Emily, nepomáham jí! Ne tak jak si myslíš!
Stal jsem se členem vyšetřovatelského výběru jen kvůli tobě!
Víš kolikrát už tě málem dopadli a odvlekli k ní do kabinetu na výslech o té Potterově skupině? Víš jak hrozný ten výslech je?!
Víš jakou mi dá práci pořád hrát tak, aby na vás nepřišla?!"zamumlal Draco dotčeně.
Emilyny oči podivně zněžněly a zesklovatěly. Chvíli mezi nimi vládlo ticho.
,,Děkuju"vydechla a posunula se v trávě blíž k němu.
Bylo už chladno, ale ona teď cítila podivné teplo po celém těle. Začínalo na jejím pasu, za který si jí Draco přitáhl a končilo až kdovíkde u srdce.
Položil si hlavu na její rameno a hrudník přitiskl k jejím drobným zádům. Paže si obtočil kolem ní a chvíli tak mlčky seděli a sledovali jezero, nad kterým právě vycházelo slunce.
,,Emily?" Otočila se a tudíž se mu vyvlíkla z objetí.
Mlčel. Chvíli si ji prohlížel a skenoval očima každý milimetr její tváře. Spočinul pohledem na jejích rtech.
Polkl a váhavě se k ní přisunul ještě k něco blíž.
Opatrně ji odhrnul pramen vlasů za ucho a pomalu se skláněl k ní.
Srdce mu bušilo a čím blíž se přibližoval k Emily, tím zřetelněji slyšel i to její, splašeně bijící proti tomu jeho. Nechal svou dlaň na její tváři a to už je od sebe dělily jen pouhé dva centimetry.
S pohledem na její, nyní zavřené oči, spojil jejich rty v jedny.
Z letmého, motýlího polibku se pomalu stával dychtivější a vášnivější. Přidržel si Emily za zátylek a zuřivě plenil její ústa, načež ona jen slabě vydechla do jeho rtů.
Sevřela v ruce límeček jeho košile a tahala si za něj Draca blíž a blíž k sobě, jestli to bylo vůbec možné.
Najednou byl pro ně dva svět úplný.
Najednou bylo všechno krásné a dokonalé.

•••

,,No tak, nebreč!"dloubala mu prstem do ramene a cpala mu kapesník, protože se začínala bát, že jí za chvíli posmrká hábit.
,,Nemůžu za to, že nejsem chladnokrevnej, jako někdo, Pansyno"zasyčel na ní a hlasitě troubil do svého kapesníku.
Pansy se na něho ušklíbla. Snad i proto, že sama potlačila slzy.
,,Co tady šmírujete?"ozval se jim za zády Theodore.
,,No do prkýnka"zalapal po dechu, když si všiml koho to ti dva pozorují.
Stáli všichni tři kousek od vrby mlátičky, v dostatečné vzdálenosti než aby je vrba mohla zabít, ale zároveň tak, že viděli dolů k jezeru.
,,Okamžitě jdeme"zavelel Theo, protože se přece nesluší sledovat své dva kamarády, jak si u jezera vyměňují kapénkově přenosné infekce prostřednictvím svých jazyků, a Pansy ho následovala, načež Blaise zařval ať na něho koukají počkat a běžel za nimi.

,,Do prdele, fuj!"zaklela dívka, do které při svém běhu Blaise málem vrazil.
,,Já se tak strašně lekla, Zabini!"prskla na něho vztekle a založila si ruce na prsou, očividně čekající, až se jí omluví.
,,No tak to pardón, zrzko, ale čeho ses jako lekla?"
,,No.. tvýho hnusnýho ksichtu, čeho asi"ušklíbla se na něho a zacukaly jí koutky.
I Blaiseovi koutky neovladatelně cukaly, jak se snažil potlačit smích a tak přejel očima celou její postavu.
Ginny Weasleyová. Ta zatracená zrzka..
Byla jeho slabina.
Uvědomoval si to už skoro rok.
Miloval ty plameny v jejích očích. Miloval její sarkastické poznámky, to jak se kdykoli když se potkali na chodbě hádali a provokovali.
Miloval její vlasy, barvy ohně, pohled jejích očí a vlastně úplně všechno co říkala nebo dělala.
Nemohl říct, že by do ní byl zamilovaný. Ne. Byla jeho slabinou. Byla někým, díky komu byl zranitelný.
,,Zabini"ušklíbla se na něho a upoutala tak znovu jeho pozornost.
,,Ginevro?"pozvedl obočí a věděl, že trefil do černého.
,,Nikdy mi neříkej Ginevro!"zamířila na něho výhružně prstem a on pomalými kroky mířil k ní.
,,Jmenuješ se tak, ne? Ginevro"protáhl líně, když stál skoro u ní.
,,Něco ti prozradím, Zabini"pronesla jeho směrem zatímco on už stál hned u ní a div jí neopíral zády o zeď.
Dívala se mu do očí, zatímco jí Blaise oddělal pramínek vlasů za ucho.
,,Jsi ten největší idiot na týhle škole"ušklíbla se na něho, protáhla se mu pod paží, kterou se opíral o zeď vedle její hlavy a rázně a pyšně odcházela po schodech k Nebelvírské věži.
Blaise se rozesmál.
Upřímně ho tahle dívka bavila. Ještě chvíli sledoval jak mizí na schodišti, promnul si obličej a se smíchem odešel do sklepení.