Minulosti, zdar![DOKONČENO]

Část VII.

Hodiny utíkali a já stále seděla u Jess. Měla jsem v sobě už několik kelímků kávy a pár hodin spánku. U Jess jsem už byla skoro šest hodin. Hodiny ukazovaly už čtyři ráno a já se zrovna chystala jít pro kávu když mne začal brnět telefon.

,, Lucy? Co se děje?" Zeptala jsem se zcela bez emocí a odešla na chodbu.

,, Jen jsem se chtěla zeptat jak to vypadá. Jsi stále v nemocnici viď."

,, Je to pořád stejné. Nic se nezměnilo. Jakoby tu vůbec nebyla. Ano a hodlám tu být dál."

,, Přivezu ti něco k jídlu. Budu tam za deset minut." Řekla a jako vždy včas položila telefon. Sestry se mě ani nepokoušeli vyhodit, protože to nemělo žádný význam. Kdybych nemohla být na pokoji, byla bych na chodbě.

,, Měla by jste se jít vyspat. Nemůžete tu být věčnost a nespat."

,, Já vím sestro. Trochu jsem už spala, ale nikam nepůjdu. Kdyby se cokoli dělo, chci být tady." Odpověděla jsem a ona jen s úsměvem kývla, že rozumí a zase odešla. Pořád jsem brečela. Vyčítala jsem si, že jsme tam šly a dovolila jsem jí se té coly napít. Začala jsem si to dávat za vinu. Chtěla zůstat se mnou a užívat si dne ve dvou a já jí vzala do klubu. Do klubu, kde se z oslavy stala tragédie. A jediný člověk, který se o mne tolik zajímal, byla Lucy. Jinak bylo všem jedno jak se cítím. Vzala jsem si z automatu další kávu a usedla na chodbu.

,, Ahoj, Stacey. Jak jí je?" Ozval se hlas Lucy a sedla si vedle mne. Nezmohla jsem se na nic jiného než ji obejmout a znovu se rozplakat.

,, Nelepší se nic. Vše je právě stejné. Lucy, proč ona? Proč? Teď když jsme si k sobě našly cestu?"

,, Pšt, vše bude dobré. Věřím, že to nebyl úmysl. Probere se a bude to dobré. Ten nahoře ti jí nevezme. Theresa,Carol,Lindsey a Jane se za ní modlí. Brzy budete zase spolu." Šeptla mi do ucha a držela mne stále v objetí.

,, Ani doktor tomu nevěří a ty ano? Ten kluk, co ho hledá policie, jí tam toho dal tolik, že prý bude zázrak, jestli se probudí." Řekla jsem a kapesníčkem si utřela slzy a nos. Lucy vypadala překvapeně. Tohle byla informace, kterou nevěděla.

,, Nesmíš hned věřit všemu. Musíš věřit tomu, že se probere a bude to tak jako před tím." Řekla potichu a dívala se mi přitom do očí. Poté mi podala krabičku s jídlem a příbor a pobídla mne, abych se najedla.

,, Dojdu ti pro věci a pojedeš se vyspat. Tady jsi k ničemu a lékaři ti kdyžtak zavolají. Budu doma s tebou."

,, Nikam nejedu. Musím být tady. Musím být tady, kdyby se něco dělo. Radši umřu já, ale ona nesmí." Řekla jsem a Lucy se na mne naštvaně podívala.

,, Já se tě neptala, ale oznámila jsem ti to. A o smrti ani slovo. Ona se probere, jasný?" Odpověděla a já jen přikývla. Neměla jsem už sílu jí odporovat. Byla jsem příliš unavená a vyčerpaná. V jednom měla pravdu. Potřebovala jsem si odpočinout. Věřila jsem, že by mi lékaři zavolali. Dojedla jsem smažené nudle a opatrně se postavila. Došla jsem do pokoje a chytila Jess za ruku.

,, Jdu se domů prospat. Přijdu zase zítra, zlato. Drž se a nevzdávej to. Musíš kvůli nám bojovat." Řekla jsem a pohladila jí po tváři. Než jsem opustila pokoj, políbila jsem jí na rty. Měla je suché a bezvládné. Jako bych líbala mrtvého.

,, Miluji tě." Šeptla jsem a odešla z pokoje. Lucy přes mě hodila bundu a já se s ní vydala domů. Ani nevím za jak dlouho jsme dorazily ke mě. Usnula jsem už v autě.