Minulosti, zdar![DOKONČENO]

Část XV.

Když jsem dorazila před dům Lucy, povšimla jsem si auta Theresy, která byla důvodem, proč sem jedu. Sesedla jsem z motorky a s helmou v ruce se vydala ke dveřím. Už jsem natahovala ruku ke zvonku, když se dveře otevřely. Čekala jsem, že zahlédnu Lucy, ale nestalo se tak. Byla tam Theresa, která vypadala dost naštvaně.

„ Ahoj, ráda tě zase vidím," řekla jsem s opatrností a po vyzvání vešla dovnitř.

„ Chtěla bych říci to samé, ale nějak to nejde, nevíš proč?" zeptala se a vydala se do obýváku. Po vyzutí bot jsem se vydala za ní a v jednu chvíli jsem se zastavila. Na gauči seděla Lucy a hlavu měla sklopenou k zemi.

„ Netuším, ale když mi to povíš, třeba tě budu moct pochopit," odpověděla jsem a ona se posadila. Ukázala na volné místo vedle Lucy a já na chvíli zaváhala. Vážně jsem se měla posadit vedle někoho, koho jsem skrytě milovala a měla jsem předstírat, že to tak není? Nakonec jsem se posadila a na chvíli se setkala s očima Lucy. Měla je červené od pláče a ruce se jí klepaly.

„ Ten důvod je snad jasný, ne? Blbneš hlavu dvěma lidem a zatímco jeden jásá, že tě může ovládat, druhý..." nestačila doříct, protože Lucy zvedla ruku, aby jí zastavila.

„ Děkuji, že jsi jí donutila přijet, ale tohle už je na mě," řekla Lucy a vzala mě za ruku. Aniž by se na cokoli zeptala, vedla mě do svého pokoje. Když se za námi zavřely dveře, poodešla a posadila se na postel. Posadila jsem se vedle ní a čekala, co bude dál. Nevěděla jsem, co říci a tak jsem vyčkávala až začne ona.

„ Myslela jsem, že se přes to přenesu a zvládnu to, ale nezvládnu, Stacey. Já bez tebe nedokážu žít," řekla najednou a já pozvedla hlavu a pohlédla na ní. Snad jsem doufala, že řekne, že je to vtip, ale nic takového se nedělo. Nevěděla jsem, co na to říci. Vlastně jsem cítila to samé. Každý den bez toho, abych jí viděla byl pro mě zničující, ale dohodu jsem chtěla dodržet.

„ Lucy, co po mě teď chceš? Víš, že nemohu. Byla jsi u toho, když to řekla a přes to jít nemůžeme," odpověděla jsem a postavila jsem se. V tuhle chvíli jsem si protiřečila. Neměly jsme se vídat, ale teď jsme byli v jednom pokoji a k tomu ještě samy.

„ To jsme už dávno porušily. A,co asi mohu chtít? Slyšet, že to cítíš stejně. Vím, že to tak je. Miluješ mě, přiznej si to. Protože já tě miluji," odpověděla a já se zvedla. Byla jsem pevně rozhodnutá, že ten pokoj opustím. Nechtěla jsem udělat nějakou hloupost a pak za to nést následky. Chtěla jsem v tuhle chvíli být ta, která je slušná a věrná.

„ A právě proto teď odejdu. Neměla jsem sem vůbec chodit. Chceš slyšet něco, co není pravda. Lhala bych ti a to nechci," odpověděla jsem a chytla za kliku. Ve chvíli kdy jsem dveře chtěla otevřít mě Lucy otočila čelem a já se o dveře opřela. Dívala jsem se do jejich překrásných očí a snažila se vyčíst, co má v plánu. Bylo to marné, její oči byli v tuto chvíli nečitelné a já tak nevěděla nač zrovna myslí.

„ Miluješ mě, vím to. Nemá cenu říkat, že ne, když vím opak," odpověděla a já sklopila hlavu. Měla pravdu. Milovala jsem jí. Ale nechtěla jsem zničit to, co je mezi mnou a Jess. Udělala by vše proto, aby mě poté z týmu vyhodily. A hokej byl můj život.

„ Nemiluji tě a vůbec jsi mi nechyběla. Vše si to jenom namlouváš," odpověděla jsem a okamžitě pokoj opustila. V předsíni jsem se rychle obula a bez rozloučení s Theresou, která na mě nechápavě koukala, opustila dům. Rychle jsem nastartovala motorku a rozjela se od domu. Když jsem se naposledy ohlédla, stála u silnice Lucy a sledovala jak odjíždím. Poslední, co jsem zahlédla, když jsem obrátila zrak zpět, bylo auto v cestě...

Tak jak se vám pokračování líbí? Mám pokračovat dál? Nebo má být tohle poslední kapitola Staceinyho života?