Minulosti, zdar![DOKONČENO]

Část XIV.

Měsíc uběhl jako voda a já držela slovo. Bydlela jsem u Jess a s Lucy se vůbec nestýkala. Jediného člověka z týmu, kterého jsem vídala byla Theresa a Lindsey. Jess nikomu neřekla, co se stalo a tvářila se, jakoby se nic nestalo a snažila se pro mě dělat, co mi na očích viděla. Ale já jí to nedokázala vracet. Moje myšlenky byli stále jinde, u Lucy.

„ Stacey, co se děje? Jsi divná," ozvalo se náhle za mými zády a já sebou leknutím trhla. Bylo poledne a tak jsem nám připravovala oběd.

„ Nic se neděje, proč se ptáš?" zeptala jsem se a položila už poněkolikáté zvonící telefon. Už skoro hodinu mi opakovaně volalo cizí číslo, které jsem zvednout nehodlala.

„ Děláš jako bych tu nebyla, vůbec si mě nevšímáš a pořád ti někdo volá," odpověděla a já začala nandavat jídlo na talíře. Měla jsem jí snad říci pravdu? Měla jsem jí říci, že k ní nic necítím? Že jsem se spletla a vlastně miluji Lucy? Ne to jsem nemohla udělat. Ne kvůli mému svědomí, ale kvůli ní.

„ To mi nepřijde. A vím, že tu jsi, tak co po mně ještě chceš? A nevím kdo to je, to číslo neznám," odpověděla jsem klidně a podala jí příbory. Když telefon začal zvonit znovu, Jess se na mě podívala a opřela se o zeď. Její pohled mě vybízel k tomu, abych to zvedla. Vzala jsem do ruky telefon a zvedla ho.

„Ano, prosím?" zeptala jsem se a pohledem se setkala s tím Jessiným.

„Tady Theresa, pokud do půl hodiny nedorazíš k Lucy, tak budeme mít problém."

„Já nemohu, jdeme teď s Jess jíst. Co se děje?" zeptala jsem se a snažila se nedat znát nervozitu.

„Na to není čas, abych ti něco vysvětlovala. Prostě přijeď. Pokud tu do půl hodiny nebudeš, dojedu pro tebe a bude to ještě horší. Jess řekni cokoli, ale pro tvé vlastní dobro dorazíš," odpověděla Theresa a já pohlédla k Jess a poté na jídlo. V žaludku se už po několikáté ozval ten protivný zvuk, který jsem nenáviděla.

„ Dobře, budu tam za půl hodiny. Najím se a vyrážím, ok?"

„ To bych ti radila," odpověděla a já odložila telefon na linku. Vzala jsem do ruky dva talíře a položila je na jídelní stůl. Mezi mnou a Jess bylo naprosté ticho. Jako bychom přemýšleli, co říci.

„ Co po tobě chtějí?" ozvalo se najednou a já se pousmála. Ne nad tím, že na mne Jess promluvila, ale nad představou, že uvidím Lucy.

„ Mám přijet za Theresou. Prý semnou chce o něčem mluvit. A mám přijet sama," odpověděla jsem a posadila se ke stolu. Jess se posadila naproti mě a podala mi příbor.

„ To jsem pochopila, ale nevím, co po tobě může chtít. Vrátíš se brzy, že ano?" zeptala se a já se zarazila. Mohla jsem jí tohle slíbit? Nevěděla jsem jak dlouho tam budu.

„ Jess, mohu mít otázku?" zeptala jsem se a zahlédla její nechápavý pohled.

„ Zkus se zeptat a já se rozhodnu zda ti na to odpovím."

„ Co ke mně cítíš? Miluješ mě vůbec?" zeptala jsem se a Jess sklopila hlavu. Ano, bylo troufalé se na to ptát, ale poslední dobou mě napadalo, že jen nechce být sama.

„ Dokazuji ti to snad málo? Máš snad pocit, že to tak není?"

„ Ano, mám. Kdyby jsi mě milovala nedáš mi ty ultimáta a budeš mi prostě věřit. Radši už pojedu ať jsem brzo zpět," odpověděla jsem a rychle se zvedla od stolu. Jess jen koukala jak se oblékám a beru do ruky helmu od motorky. Řidičák jsem měla krátce, ale věřila jsem si. O chvíli později už jsem jela směrem k Lucy. A ten pocit, který jsem schovávala se náhle objevil znovu. Těšila jsem se na ní.