Minulosti, zdar![DOKONČENO]

Část XX.

Uběhly tři dny od návštěvy Katherine, která se od té doby neukázala. Vyčítala jsem si, že jsem jí uhodila a nechala jí odejít. Neskutečně mi chyběla a já nevěděla proč. Přeci jen mi ublížila a já na to nedokázala zapomenout. Mnohem horší bylo, že jsem si začala vzpomínat nato, co bylo před nehodou.

„ Ahoj, mohu dál?" ozvalo se od dveří a já jen pokývala hlavou. Byla to Jess, kterou jsem viděla moc ráda. Ale nebyla jsem si jistá, že ona bude šťastná, až ji řekni to, co mám na srdci.

„ Jess, jsem ráda, že jsi přišla. Zůstaneš tu chvíli?" zeptala jsem se a ukázala na volné místo. Skutečně jsem jí viděla ráda, protože za mnou nikdo jiný nepřišel.

„ Zůstanu. Už jsi si vzpomněla? Nebo stále nevíš?" zeptala se a já pevně zavřela oči. Chtěla jsem si chvíli jen povídat a ona se místo toho začala ptát.

„ Ano, vzpomněla a to je ten problém. Možná bych radši zůstala v nevědomosti. Nemůžeme si zatím jen povídat? Ptal se na mě někdo z týmu?" zeptala jsem se a pousmála se. Celkem mě to zaráželo, že za mnou nikdo z nich nepřišel. Copak jsem jim byla vážně ukradená?

„ Ptají se na tebe pořád, ale většina je pryč a nemohou přijít. Ale jakmile se všichni sejdou, tak tě prý navštíví. Když jsi si vzpomněla, to znamená, že víš, kdo jsem."

„ A to je ten problém. Jess, já s tebou být nemohu, nedokážu tě milovat, tak jak by jsi si zasloužila," řekla jsem a zahlédla její překvapený výraz. Bylo vidět, že zcela nechápe, co mám namysli a snaží se o to si to přebrat v hlavě.

„ Dokážeš, ale chce to čas. Může za to ta nehoda, vše bude v pořádku," odpověděla a já si jen tiše povzdechla.

„ Ne, nedokážu. Nedokážu to, protože miluji někoho jiného. A tebe považuji za nejlepší kamarádku, ale víc v tom není,"odpověděla jsem a Jess se rychle zvedla. Odešla k oknu a mlčky se dívala ven. Nevěděla jsem, co mám říci, protože jsem jí zřejmě ublížila. A nevěděla jsem, zda to bylo dobré, protože jsem nejspíše přišla o tu, kterou jsem tolik milovala. A to vlastní chybou.

„ Kdo je to? Lucy?" Zeptala se a otočila hlavu mým směrem. Chápala jsem, že jí napadla zrovna ona. Přeci jen jsem si myslela, že je mojí přítelkyní.

„ Lucy, to není. Je to zcela někdo jiný. Jess, je mi to líto, ale zbytečně by jsi se trápila a já také," odpověděla jsem a ona přešla k mé posteli. Její oči mě zkoumaly a já se v ní h snažila najít nějaké pochopení. Ale to tam nebylo. Věděla jsem, že mě nenávidí, že mnou snad i pohrdá. Ale proč? To jsem nechápala. Měla mi to přát a ne mě nenávidět.

„ Že mě to nenapadlo dříve. Všechno byla jen tvoje hra a nikdy jsi mě nemilovala, že je to tak? Kdo je ta, kterou miluješ? Někdo, kdo je další tvojí hračkou?"

„ Jess, přestaň. Nic nebyla hra, vše jsem vždy myslela vážně. A nebudu ti říkat, kdo to je, protože by jsi mě nenáviděla ještě víc. Mám tě ráda, ale nemiluji tě,“ řekla jsem a pohlédla na ní. Uhnula mi pohledem a nervózně pochodovala po pokoji. Znervózňovalo to i mě, ale to jí zřejmě vůbec nevadilo.

„ Řekni mi, kdo to je. Chci to vědět. Kdo je ta, co mi tě vzala? Je to snad někdo z nemocnice, z týmu? Nebo někdo z města?" zeptala se znovu a já věděla, že budu muset říct, kdo je ta dotyčná osoba, nebo mi nedá klid. Věděla jsem, co nastane až to jméno vyslovím, ale záleželo mi na tom? Nezáleželo, protože jsem Katherine neviděla přes tři dny. Od doby, co jsem jí nechtěně uhodila.

„ Je to..." nestihla jsem to ani doříct, protože se otevřeli dveře a v nich stála ona.

„ Jsem to já," řekla a já na chvíli přestala dýchat. Radost střídal strach, protože jsem nevěděla, jak zareaguje Jess na tuto informaci.