Minulosti, zdar![DOKONČENO]

Část VIII.

Ráno jsem se vzbudila až kolem desáté. Z dolního patra jsem zaslechla nějaký hlasy a ucítila vůni palačinek. Opatrně jsem vstala a podívala se na telefon. Neměla jsem žádnou zprávu ani zmeškaný hovor a tak jsem si oddychla.

,, Dobré ráno." Řekla jsem jakmile jsem přišla do obýváku a zahlédla Lucy s Theresou.

,, Ale, podívejme se kdo se probudil. Vyspala jsi se?" Zeptala se Theresa a snažila se usmát.

,, Jo, docela dobře. Dám si snídani a zase jedu do nemocnice." Odpověděla jsem a odešla do kuchyně. Namazala jsem si několik rohlíků a udělala si k tomu kávu.

,, Hodím tě tam. Aspoň jí uvidím."  Řekla Lucy a Theresa se přidala. Nebyla jsem nadšená, ale zakázat jsem jim to nemohla. Doufala jsem, že se její stav začal nějak měnit a je větší šance, že se probere. Chyběla mi. Před několika dny bych neřekla, že spolu budeme vůbec chodit a nebýt Jess, nikdy bych si své city neuvědomila. A teď bych o ní měla přijít? To jsem nehodlala dopustit. O několik minut později jsme už seděli v autě a jely směrem k nemocnici. Byla jsem nervózní a doufala jsem snad i v nemožné. Tak moc jsem si přála, aby už byla vzhůru a znovu se na mne usmála, ale tušila jsem, že to tak nebude. Jakmile jsme u nemocnice zastavily, vyběhla jsem z auta a mířila na její pokoj.

,, Slečno, Fitzgerald. Počkejte chvilku. Rád bych s vámi mluvil." Ozvalo se za mými zády a já svůj krok zastavila. Byl to lékař. Strach, že má špatné zprávy se znovu objevil a tak jsem se k němu vydala.

,, Žije, že ano?" Zeptala jsem se a on s úsměvem kývla hlavou. Ten pád kamene, který mi spadl ze srdce musel slyšet snad každý.

,, Stav vaší přítelkyně se zlepšuje. Podařilo se nám z těla dostat většinu látky a teď už je to jen na ní." Řekl klidně a já měla chuť skákat radostí dva metry do vzduchu.

,, A ten, co jí to udělal? Už ho chytili?" Zeptala jsem se a pohlédla na holky, které vypadali také dost spokojeně.

,, Ano, už ho chytli. Tak utíkejte a kdyby se cokoli dělo, dejte vědět."
Řekl a s holkama jsme se vydali do pokoje. Ležela tam stejně jako když jsem odcházela. Bledá a jakoby bez života. S holkama jsme tam seděli několik minut než odešli a nechaly mne tam samotnou. Štvalo mne, že nemohu nic dělat. Že ji nemohu nijak pomoct.

,, Jess, musíš se probrat. Doktor říkal, že jsi na tom lépe. Nemůžeš mne tu nechat. Teď už ne. Dala jsi si takovou práci, aby jsi mě získala a když se ti to povedlo, tak by jsi mě tu nechala? To nesmíš!" Zvedla jsem hlas a držela ji pevně za ruku. Znovu mne začaly stékat slzy po tvářích. Věděla jsem, že mi neodpoví, ale musela jsem to ze sebe nějak dostat.

,, Otevři oči a znovu se na mě usměj. Potřebuji vědět, že tu se mnou jsi a neztratím tě. Pokud ano, půjdu tam nahoru za tebou. Bez tebe bych to už nebyla já." Říkala jsem stále spíše pro sebe a dívala se na ní. Tak moc mne tohle ničilo. Tak moc mne ničilo vidět, že vůbec nereaguje. Nikdy jsem se o nikoho tolik nebála. Až o ní.

,, Pokud tohle má být trest tak je správný. Protože jsem tě přehlížela a všímala si někoho, kdo mi za to nestál. Ale už jsme jen ty a já. A bez tebe tu nebudu ani já." Mluvila jsem dal. Kdyby tu někdo byl a slyšel to, zřejmě by si myslel, že jsem se zbláznila. Chvílemi jsem mluvila z cesty a klepala se. Ano, nedokázala jsem si představit, že bych o ní přišla a já měla zůstat sama. Když jsem si k ní na postel položila hlavu, ucítila jsem pod hlavou pohyb. Nepatrný, ale pohnula se. Zvedla jsem hlavu a všimla si, že začíná otevírat oči. Vyběhla jsem ven a znovu se otočila.

,, Doktore, probouzí se! Jess, se probouzí!" Zvolala jsem na celou chodbu a všimla si jak k pokoji běží lékař a zdravotní sestra. Srdce mi tlouklo snad 1000x za minutu. Takovou radost jsem v tu chvíli pociťovala.