Vždyť jsem nechtěl nic
než pokusit se žít to,
co se samo ze mne dralo ven.
Proč jen to bylo tak těžké?
Abych vyložil svůj příběh,musím začít daleko vpředu. Být to možné,musel bych se vlastně navrátit ještě mnohem dál,až do těch nejranějších let svého dětství a ještě dál za ně,do dálav svého původu. Básníci,když píší romány, počínají si tak,jako kdyby byli Bohem a dokázali nějaký lidský příběh vidět naprosto jasně a chápat a znázornit ho tak,jak by si ho vyprávěl sám Bůh, beze všech roušek,ve všem všudy podstatný. To já nedokážu,a zrovna tak to neumějí ani básníci. Můj příbeh je však pro mě důležitější než pro nějakého básníka ten jeho;neboť je to nůj vlastní příbeh,příbeh jednoho člověka - ne nějakého vynyšleného, možného,ideálního či jinak neexistujícího,nýbrž skutečného, jedinečného,živoucího člověka. Co to je vskutku živoucí člověk,to se ovšem dneska ví méně než kdykoli předtím, a také se lidé,z nichž každý je drahocenným,jedinečným pokusem přírody,po celých houfech odstřelují. Kdybychom nebyli ještě víc než jedineční lidé,kdyby nás opravdu bylo možné kulkou z pušky zcela a naprosto sprovodit ze světa,pak už by nemělo smysl vyprávět příběhy. Jenže každý člověk není jen on sám,je také jedinečným,zcela zvláštním,ve všech případech důležitým a podivuhodným bodem,v němž se kříží jevy světa,jen jedinkrát takto a už nikdy znovu. Proto je příbeh každého člověka důležitý,věčný,božský,a proto je každý člověk,dokud nějak žije a plní vůli přírody,úžasný a hodný veškeré pozornosti.
