Pak nastaly bědné,temné chvíle lítosti a zkroušenosti a potom bolestný okamžik,kdy jsem prosil za prominutí,a nato zas paprsek jasu, tiché,vděčné štěstí bez rozporů,na několik hodin či okamžiků.
Chodil jsem do latinské školy,v mé tříde byli synové starosty a nadlesního,občas za mnou zašli,byli to divocí chlapci a přesto příslušníci toho dobrého,dovoleného světa. Vzdor tomu jsem měl úzké styky s hochy ze sousedství,žáky obecné školy,jimiž jsme jinak pohrdali. Jedním z nich musím začít své vyprávění.
Jednoho volného odpoledne - bylo mi něco málo přes deset - jsem se potloukal se dvěma chlapci ze sousedství. Vtom se k nám přidal jěstě jeden,silný a hrubý hoch asi třináctiletý,žák obecné školy,syn jednoho krejčího. Jeho otec byl pijan a celá rodina měla špatnou pověst. Franze Kromera jsem dobře znal,bál jsem se ho a nelíbilo se mi,že se k nám teď přidal. Choval se už jako mužský a napodoboval chůzi a řeč mladíků z továrny. Pod jeho vedením jsme u mostu sešli na říční břeh a ukryli se před světem pod prvním mostním obloukem. Úzký břeh mezi klenutou stěnou mostu a líně tekoucí vodou byl samý odpad,střepy a harampádí, zkroucená klubka železných drátů a všelijaké jiné smetí. Občas se tam našly i upotřebitelné věci;podle Kromerova pokynu jsme museli celý úsek prohledat a ukázat mu,co jsme našli. Pak si to buď vzal,nebo to hodil do vody. Nakázal nám,ať dáváme pozor,jestli tam jsou věci z olova, mosazi nebo cínu,ty si pak všechny vzal,i jeden starý hřeben z rohoviny. Cítil jsem se v jeho společnosti velmi stísněný,ne proto,že jsem vědel,že by mi otec takové styky zakázal,kdyby se o tom dověděl,nýbrž ze strachu před Franzem samotným.
